ECLI:CZ:US:2003:1.US.293.02
sp. zn. I. ÚS 293/02
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 6. května 2003 sp. zn. I. ÚS 293/02 ve věci ústavní stížnosti obce Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 9. 1. 2002 sp. zn. 12 Co 627/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíčí z 2. 6. 1999 sp. zn. 8 C 63/98, kterým bylo určeno, že žalobkyně B. H. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) je podílovou spoluvlastnicí ideální poloviny nemovitostí.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. 12 Co 627/99 a rozsudek Okresního soudu v Třebíčí ze dne 2. 6. 1999 č. j. 8 C 63/98-34 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Uvedla, že vedlejší účastnice, B. H., (dále jen "vedlejší účastnice") se domáhala žalobou u Okresního soudu v Třebíči určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1979. Následně změnila svůj petit na žalobu na určení tak, že je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/2 nemovitostí, a to pozemku parc. č. 890, ost. pl. neplodná, pozemku parc. č. 891 vodní plocha - rybník, pozemku parc. č. 892/1 ost. pl. neplodná, pozemku parc. č. 892/2 ost. pl. - jiná plocha a pozemku parc. č. 894 ost. pl. neplodná, vše v k. ú. Š., zapsaných dosud na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Š. u Katastrálního úřadu v Třebíči. V odůvodnění své žaloby vedlejší účastnice uvedla, že v roce 1979 po naléhání tehdejšího MNV Š. její manžel, B. H., podepsal kupní smlouvu dne 18. 4. 1979, kterou on a vedlejší účastnice prodávají tehdejšímu Čsl. státu - MNV Š. každý ideální 1/2 nemovitostí označených výše. Vedlejší účastnice tvrdila, že nikdy smlouvu nepodepsala a po nějakou dobu ani nevěděla, že ji podepsal její manžel. Stěžovatelka vznesla námitku vydržení vlastnického práva a navrhla zamítnutí žaloby.
Okresní soud v Třebíči jako prvoinstanční soud shora napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/2 shora uvedených nemovitostí. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatoval, že u stěžovatelky nedošlo k vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, a to s odkazem na výklad ustanovení §868 občanského zákoníku, podle kterého vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé se posuzují podle dosavadních předpisů, tudíž ke vzniku držby vůbec nedošlo, a nemohla tedy začít běžet vydržecí doba.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odmítl přitom dle námitky stěžovatelky výklad podaný opakovaně v rozhodnutích Nejvyššího soudu, prezentovaný ve srovnatelných právních situacích (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2273/99, 22 Cdo 1193/98, 22 Cdo 506/98, 2 Cdon 1134/96, 22 Cdo 2570/98, 22 Cdo 83/99, případně další). Podle citované judikatury vlastnické právo k nemovitostem nabude vydržením právnická osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené ustanovením §134 občanského zákoníku, neboť je nutné přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel nemovitosti v držbě před 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že považuje za ústavně nepřípustné zásadu nepravé zpětné účinnosti uplatňovat bezvýjimečně (za takové výjimky považuje odvolací soud případ, kdy uplatněním této zásady došlo k zásahu do ústavních principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, kdy by v tomto důsledku došlo k porušení proporcionality mezi ochranou základních práv a svobod a vyšší mírou zásahu do principu rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací). Výklad intertemporálních ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., prezentovaný citovanými rozsudky Nejvyššího soudu, představuje dle názoru odvolacího soudu neodůvodnitelný zásah do právní jistoty a nabytých práv.
Stěžovatelka namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, a to zejména v čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Argumentovala především tím, že výklad podmínek pro vydržení vlastnického práva je odvolacím soudem účelově zaměřen k dosažení výhodnější právní pozice pro vedlejší účastnici. Tvrdí-li vedlejší účastnice, že uplatněním nepravé zpětné účinnosti v daném případě došlo k zásahu do ústavního principu rovnosti, pak přehlíží, že naopak umožnění vydržení vlastnického práva právnickou osobou na úrovni osoby fyzické je prosazením (nikoli porušením) principu rovnosti účastníků právních vztahů. Pokud se týká podmínek vydržení, zavedením tohoto principu do právní úpravy byla vyrovnána dosud rozdílná právní pozice fyzických a právnických osob.
Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, podle níž umožnění vydržení vlastnického práva stěžovatelkou za daných podmínek představuje zásah do ochrany nabytých práv. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že již v řízení před odvolacím soudem uplatnila tvrzení, opírající se o údaje ze spisu, podle něhož vedlejší účastnice kupní smlouvu nepodepsala a nepodepsal ji rovněž nikdo na straně právního předchůdce stěžovatelky (jako tehdejšího kupujícího). Zbývá proto dle názoru stěžovatelky pouze logický závěr, že uvedenou kupní smlouvu podepsal někdo z rodiny vedlejší účastnice. Tomu nasvědčuje i prokázaná skutečnost, že vedlejší účastnice sama nepodepsala ani písemné uplatnění restitučního nároku, ačkoli o tomto právním kroku byla informována. Podle názoru stěžovatelky to znamená, že lze učinit i skutkový závěr o dobré víře kupujícího (právního předchůdce stěžovatelky) a není nutno se opírat o právní domněnku dobré víry. Naopak vedlejší účastnice se v řízení u obecných soudů dovolávala pochybení vzniklého na její straně.
Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že odvolací soud pochybil, když účelově preferoval některé hodnoty, jejichž naplnění slouží právní vztahy, před hodnotami jinými, chráněnými navíc v ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách o lidských právech (jak jsou citovány výše). Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i právní, jakož i na základě spisového materiálu, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je důvodná, a odkazuje v této souvislosti na svou dosavadní judikaturu (srov. zejména nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 137 a násl., C. H. Beck 2001).
Právní úprava vydržení na území České republiky doznala v posledních desetiletích řady významných změn. V souvislosti s nimi bylo vždy nezbytné posoudit účinky nové úpravy, zejména z hledisek intertemporálních. Obecný občanský zákoník z r. 1811 upravoval vydržení velmi podrobně včetně podmínek, obsahoval různé vydržecí doby pro vydržení věcí movitých a nemovitých, pro mimořádné vydržení apod. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. omezil předmět vydržení a odlišně upravil lhůty. Užší rozsah regulace a tím i menší použitelnost si nevyžádala žádná přechodná ustanovení. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., v původním znění, vydržení neupravoval. Proto bylo třeba vycházet z toho, že k 1. 4. 1964 nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením, a to ani tehdy, jestliže lhůty počaly běžet před 1. 4. 1964 (tj. za účinnosti předcházejícího občanského zákoníku). Jestliže k nabytí vlastnického práva vydržením došlo nejpozději k 31. 3. 1964, po nabytí účinnosti tohoto občanského zákoníku mohl být již tento vztah pouze deklarován, účinky složené právní skutečnosti (skutkové podstaty vydržení) automaticky nastoupily v době její přípustnosti. Po 1. dubnu 1983 platilo, že nepřetržitou desetiletou držbou pozemku vydržela fyzická osoba vlastnické právo k pozemku (nebo jeho části) pro stát, sama nabyla právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku (na základě zákona č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy). Také tyto právní účinky nastoupily nezávisle na lidském vědomí, k jejich vzniku nebylo třeba žádného právního úkonu, ani vědomost o jejich vzniku. Uvedený zákon současně do občanského zákoníku výslovně zakotvil princip započitatelnosti doby držby před jeho účinností (i když tehdy držba nebyla upravena), vydržecí doba však neskončila dříve než za rok po jeho účinnosti. Současná úprava vydržení (s účinností od 1. 1. 1992 podle zákona č. 509/1991 Sb.) znamená obnovení tradičních důsledků spojených s vydržením, zrušila nedůstojná omezení jeho užití (tj. zejména omezení předmětů způsobilých k vydržení fyzickou osobou a vyloučení nabytí právnickou osobou).
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že odvolací soud si byl vědom skutečnosti, že na problematiku výkladu právní úpravy týkající se vydržení vlastnického práva k nemovitostem v případech, kdy oprávněná držba nastala již před 1. 1. 1992, je v judikatuře zastáván názor, který se liší od názoru tohoto odvolacího soudu.
V uvedené věci měla oprávněná držba právního předchůdce stěžovatelky nastat již v roce 1979 a bez přerušení trvat až do uplatnění vlastnického nároku vedlejší účastnicí u soudu v lednu 1998, případně jen do uplatnění restitučního nároku u pozemkového úřadu dne 21. 12. 1992. Odvolací soud konstatoval, že za této situace by desetiletá vydržecí doba (§134 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění po novele č. 509/1991 Sb.) uplynula již v roce 1989 a při výkladu ustanovení §868 a násl. občanského zákoníku (ve znění po novele č. 509/1991 Sb.) zastávaném Nejvyšším soudem (a rovněž i soudem Ústavním - pozn. Ústavního soudu) by nastaly účinky vydržení okamžitě po nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (dnem 1. 1. 1992), pokud by byla prokázána oprávněnost držby. Z toho odvolací soud pro daný případ dovodil, že pouhou změnou právní úpravy by vedlejší účastnice ze dne na den své spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyla. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s judikaturou Nejvyššího soudu v tom smyslu, že přechodná úprava obsažená v §868 a násl. občanského zákoníku má povahu nepravé zpětné účinnosti zákona, o níž v našem právním řádu platí zásada obecné přípustnosti. Odvolací soud konstatoval, že i nepravá zpětná účinnost může v určitých případech být považována za ústavněprávně nepřípustnou. V důsledku zmíněné změny zákona je totiž podle §134 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) možné, aby vlastnictví vydržením nabyl třeba stát nebo v daném případě obec na úkor fyzické osoby (která z různých důvodů nemohla uplatnit svůj restituční nárok). Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo, a proto dle názoru odvolacího soudu pokud jednal někdo v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této důvěře zklamán. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že výklad zastávaný Nejvyšším soudem není v souladu s ústavními principy právní jistoty a důvěry v právo [čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a plné ochrany vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod) a ani s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv na základních svobod), a proto jako takový jej nelze přijmout.
Odvolací soud v návaznosti na výše uvedené závěry neakceptoval započtení kvalifikované držby trvající po dobu před 1. 1. 1992 při posouzení vydržení podle §134 občanského zákoníku, ve znění po novele (provedené zákonem č. 509/1991 Sb.). S odůvodněním přihlédnutí k historickým aspektům vývoje přechodné úpravy vydržecí doby v občanském právu pak uplatnil názor, že pouze v případě výslovně upraveném v ustanovení §872 odst. 6 občanského zákoníku (tj. u vydržení vlastnického práva k pozemku ve prospěch občana), kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, si může oprávněná osoba započítat dobu, po kterou měl pozemek nepřetržitě v držbě před 1. 1. 1992 i její právní předchůdce. Pro všechny ostatní případy intertemporální ustanovení zvláštní úpravu neobsahují, a proto je nutno dovodit, že držbu oprávněné osoby nebo jejího právního předchůdce předcházející datu 1. 1. 1992 v těchto případech započíst nelze a vydržecí doba počíná běžet nově od posledně uvedeného data. Poněvadž v dané věci byla oprávněnost držby stěžovatelky důvodně zpochybněna nejpozději dnem 26. 1. 1998, vydržecí doba upravená v ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku neuplynula, a proto účinky nabytí vlastnického práva vydržením nenastaly.
Na základě uvedené právní úvahy odvolacího soudu vedlejší účastnice své spoluvlastnické právo nepozbyla, a proto odvolací soud shledal její žalobu v plném rozsahu důvodnou. Pro úplnost uvedl, že oprávněnost nároku vedlejší účastnice nepopírá ani ta skutečnost, že vůči týmž nemovitostem uplatnila vedlejší účastnice restituční nárok (podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (restitučním nárokům nebylo vyhověno nikoliv proto, že by byly nedůvodné, nýbrž proto, že nebyly řádně uplatněny, v důsledku čehož došlo k prekluzi práva).
Ústavní soud při posuzování předmětné věci se zaměřil zejména na výklad vydržení dle předchozí a nyní platné právní úpravy. Je evidentní, že pokud v legislativě docházelo k zúžení možnosti vydržení, příp. ke zpřísnění předpokladů (pokud účinky vydržení nenastaly do účinnosti nové právní úpravy), posuzovaly se dle příslušné nové regulace. Opačný přístup vyžaduje preciznější specifikaci dopadů nové právní úpravy, neboť jde o jeden z projevů intertemporality spočívající v posouzení vlivu nového předpisu na právní kvalifikaci skutečností, které nastaly před jeho účinností. Jednalo se přitom o takové situace, kdy určitý společenský jev mohl vyvolat právní následky pouze ve spojení s jinými jevy, s nimiž by vytvořil souhrnnou právní skutečnost vedoucí ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu, sám o sobě však žádné konkrétní následky nevyvolal. Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád vyúsťuje v principu ochrany minulých právních skutečností, která je obvykle omezována na ochranu podstatných a nejzávažnějších právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že lidskému chování dokončenému v minulosti ponechává právní předpis dosavadní právní kvalifikaci. Při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zákona č. 131/1982 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zákon č. 509/1991 Sb.) tuto držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. Ústavní soud již dříve judikoval, že v obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí doby po účinnosti nového zákona (srov. zmíněnou vydržecí lhůtu v zákoně č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze však z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí i o vydržení věci právnickou osobou). Ústavní soud neakceptuje výše uvedené závěry odvolacího soudu (s poukazem na §872 odst. 6 občanského zákoníku). Pro započítání vydržecí doby je třeba zohlednit ustanovení §865 odst. 3 občanského zákoníku. Jde o možnost započítání vydržecí doby proběhlé před 1. 4. 1983. Tuto dobu lze započítat celou (tj. vlastní i předchůdcovu), ovšem vydržecí doba nemohla skončit dříve než uplynutím jednoho roku po 1. 4. 1983, tedy 31. březnem 1984 (tato intertemporální norma byla obsažena i v zákoně č. 131/1982 Sb.).
Ze všech uvedených důvodů se Ústavní soud přiklonil k závěrům Nejvyššího soudu obsaženým ve shora citovaných rozhodnutích a pokládá je za ústavně konformní interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku (včetně úvah o intertemporálních důsledcích nového předpisu). Z tohoto pohledu je třeba výklad Krajského soudu v Brně považovat za nesouladný s objektivním právem. V judikatuře Ústavního soudu sice byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nicméně nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 149, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 285). Ústavní soud shledal, že přijatým výkladem odvolací soud zasáhl do stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a v jeho důsledcích mohlo jít i o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a rozsudky obecných soudů (viz shora) vzhledem k porušení čl. 90 Ústavy a též čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil. Ústavní soud, k jehož úkolům patří ochrana ústavnosti, již nemohl posuzovat, zda byly splněny všechny zákonné podmínky nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem vydržením. Bude proto na obecných soudech, aby v souladu se svojí pravomocí a příslušností posoudily, zda v inkriminovaném případě se zřetelem ke všem okolnostem existuje u stěžovatelky corpus possessionis, animus possidendi a bona fides.