ECLI:CZ:US:2003:1.US.308.01
sp. zn. I. ÚS 308/01
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 11. března 2003 sp. zn. I. ÚS 308/01 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 11. 4. 2001 č. j. 10 Ca 37/2001, jímž bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o správní žalobě.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 11. 4. 2001 č. j. 10 Ca 37/2001-6 se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 22. 5. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh ze dne 21. 5. 2001, jímž stěžovatel napadá uvedené rozhodnutí obecného soudu.
Stěžovatel má za to, že napadeným soudním rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jakož i právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen "Listina").
I. Navrhovatel se správní žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (účastníka řízení) dne 5. 2. 2001 domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky - Správy Jihočeského kraje v Českých Budějovicích (vedlejšího účastníka) z 9. 1. 2001 č. j. PJC-1471/ZŘ-Sč-2000, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie České republiky v Jindřichově Hradci č. j. ORJH-782/ZBR-2000 z 1. 12. 2000. Účastník s odkazem na §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, řízení zastavil neboť navrhovatel ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek, přestože byl k tomu vyzván. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena nikoliv jemu osobně, ačkoliv měl něco osobně konat, nýbrž jen jeho právnímu zástupci. V té souvislosti navrhovatel zdůrazňuje, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, je třeba doručit písemnost nejen jeho zástupci, ale i jemu samotnému. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je proto třeba doručit i účastníkovi řízení. Pokud se tak nestalo a řízení bylo zastaveno, došlo tím k zásahu do navrhovatelových ústavně zaručených základních práv. Navrhovatel rovněž připomíná, že takto rozhodl již Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 377/2000 (nález z 10. 1. 2001 - Sbírka rozhodnutí ÚS,svazek 21, str. 45 a násl.).
Ze všech těchto důvodů navrhuje zrušení usnesení obecného soudu.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka.
Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí. Nedomnívá se, že by postupoval v rozporu s §49 odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování (dále jen "o. s. ř."), když výzvu k zaplacení soudního poplatku nezaplaceného s podáním žaloby určenou a vystavenou na jméno žalobce (stěžovatele) doručil pouze jeho právnímu zástupci s procesní plnou mocí. Účastník, ve snaze předejít případnému uhrazení soudního poplatku jak právním zástupcem, tak žalobcem, výzvu určenou žalobci doručil proto jen jeho právnímu zástupci. S vědomím této skutečnosti potom od 7. 2. do 11. 4. 2001 vyčkával, zda bude soudní poplatek uhrazen. Dal tak právnímu zástupci dost času pro domluvu se žalobcem (stěžovatelem) o tom, zda žalobce (stěžovatel) sám či právní zástupce za něj soudní poplatek uhradí. Po uplynutí více než dvou měsíců, v přesvědčení, že žalobce (stěžovatel) na podané žalobě netrvá a bere žalobu de facto zpět, soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Protože se podle názoru účastníka nejedná o situaci podobnou té, kdy Ústavní soud svým nálezem z 24. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 238/99 (Sbírka rozhodnutí ÚS, svazek 17, str. 83 a násl.) zrušil usnesení krajského soudu, když poplatek nebyl zaplacen včas pro nemoc právního zástupce, ale uhrazen byl následovně, vyslovuje účastník přesvědčení, že jeho postupem ve věci této ústavní stížnosti nebylo porušeno ústavně zaručené právo žalobce (stěžovatele) podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Poněkud nelogicky však účastník ve svém vyjádření odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24. 5. 1999 č.j. 5 A 86/98-48, který ohledně výzvy k zaplacení soudního poplatku judikoval tak, že výzvu k zaplacení poplatku splatného při podání žaloby v dodatečné lhůtě stanovené soudem podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích adresuje soud vždy žalobci, tj. i v případě, že žalobce je zastoupen advokátem s procesní plnou mocí, kterému se výzva doručuje. V předmětné věci krajský soud (účastník) právě takto postupoval.
Vedlejší účastník se svého procesního postavení vzdal.
II. Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal, zejména se spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 37/2001, a dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní stížnost je důvodná.
Otázkou, která je předmětem ústavní stížnosti, se Ústavní soud opakovaně nepřímo či přímo zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích.
Ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 446/99 (usnesení ze 3. 2. 2000), kde rovněž šlo o nezaplacení soudního poplatku, k němuž došlo až po lhůtě uvedené ve výzvě adresované pouze právnímu zástupci stěžovatelky, spočívala podstata návrhu v poněkud jiných námitkách proti postupu obecného soudu než jen v otázce nesprávného doručení výzvy. Ještě vzdálenější podstatě této ústavní stížnosti bylo usnesení ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 190/99 (usnesení z 23. 9. 1999). V obou zmíněných věcech byly návrhy jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Jinak tomu bylo ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 238/99, sp. zn. II. ÚS 177/2000 (nález z 27. 9. 2000, Sbírka rozhodnutí ÚS, svazek 19, str. 249 a násl.), sp. zn. II. ÚS 217/2000 (nález z 27. 9. 2000, Sbírka rozhodnutí ÚS, svazek 19, str. 253 a násl.), sp. zn. II. ÚS 377/2000 a sp. zn. III.ÚS 738/2000 (nález z 21. 6. 2001, Sbírka rozhodnutí ÚS, svazek 22, str. 303 a násl.), které svou podstatou přímo korespondují s předmětem této ústavní stížnosti. Ve všech těchto případech Ústavní soud návrhům vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ani ve věci této ústavní stížnosti nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit na právním názoru vysloveném v uvedených nálezech, a proto z něj vychází.
V těchto rozhodnutích se postavily senáty Ústavního soudu na stanovisko, podle něhož z §49 odst. 1 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že pokud má účastník v řízení něco osobně vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho zástupci, ale i jemu samotnému; to se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku.
Ve věci této ústavní stížnosti byl poplatníkem soudního poplatku ze žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy stěžovatel, jak stanoví §2 odst. 2 zákona o soudních poplatcích účinný v době podání správní žaloby. Sama věc ani stěžovatel nebyli podle §11 zákona o soudních poplatcích od soudního poplatku osvobozeni. Poplatková povinnost vznikla stěžovateli podáním žaloby, jak plyne z §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Soudní poplatek samotný byl splatný vznikem poplatkové povinnosti, to znamená podáním žaloby (§7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Z toho plyne, že zaplacení soudního poplatku představovalo úkon, který musel osobně vykonat sám stěžovatel. Výzva k jeho zaplacení měla být proto doručena nejen právnímu zástupci, nýbrž i účastníku (stěžovateli) samotnému.
Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení před správním soudem pro nezaplacení soudního poplatku, znamená takový postup obecného soudu porušení §49 odst. 1 o. s. ř., což v konečném důsledku vedlo i k porušení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Výklad ustanovení §49 odst. 1 věty druhé o. s. ř., z něhož vycházel obecný soud, vedl k odmítnutí výkonu spravedlnosti. Vzhledem k jednoinstančnosti správního soudnictví (i v případě této ústavní stížnosti) stěžovatel neměl možnost proti usnesení soudu o zastavení řízení podat opravný prostředek. Argument účastníka, že téměř dvouměsíční nečinnost stěžovatele a jeho právního zástupce vyložil jako "de facto zpětvzetí žaloby", nemůže obstát. Podle tehdy účinného §250h odst. 2 o. s. ř. mohl vzít žalobce žalobu zpět až do rozhodnutí soudu. Forma tohoto úkonu zde stanovena nebyla. Podle §41a odst. 1 o. s. ř. nestanovil-li zákon jinak, mohl účastník učinit úkon jen výslovně. O konkludentním zpětvzetí "de facto" proto nemohla být řeč.
III. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, již dříve mnohokrát konstatoval (např. usnesení z 27. 3. 1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že "... není soudem nadřízeným soudům obecným a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími, nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele."
Ústavním soudem bylo z tohoto hlediska, jak plyne z bodu II. odůvodnění, zjištěno pochybení obecného soudu v rovině jednoduchého práva (zákonné), jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
V důsledku toho pak došlo k zásahu do ústavně zaručeného základního stěžovatelova práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Dotčeno bylo také právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy garantované v čl. 36 odst. 2 Listiny.
IV. Na základě právního a ústavněprávního rozboru (body II., III. odůvodnění) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět.
Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 11. 4. 2001 č. j. 10 Ca 37/2001-6 zrušit.