ECLI:CZ:US:2003:1.US.316.03
sp. zn. I. ÚS 316/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti ing. P. C., zastoupeného Mgr. L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2003 čj. 15 Co 10/2003 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 6. 2002, čj. 9 C 41/2002 - 23, kterým bylo, počínaje 13. 2. 2002, zvýšeno výživné placené stěžovatelem žalobci V. C. - zletilému synu stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho základní ústavní právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto práva mělo dojít postupem soudů obou stupňů, které ve věci rozhodovaly tak, že důkazy, které byly v řízení provedeny, nehodnotily objektivně a v jejich souvislosti, ale vykládaly je pouze v neprospěch stěžovatele. Některé důkazy nebyly Krajským soudem v Plzni provedeny vůbec s odůvodněním, že se nejedná o důkazy podle §205a odst. 1 písm. c) a e) OSŘ. Proto stěžovatel považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nepřezkoumatelná.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a prostudoval spis sp. zn. 9 C 41/2002 Okresního soudu v Chebu.
Krajský soud v Plzni odkázal plně na odůvodnění svého rozsudku s tím, že jeho rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele.
Z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 6. 2002, čj. 9 C 41/2002 - 23, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo zvýšeno výživné pro jeho syna na částku 3 500,-Kč měsíčně, počínaje dnem 13. 2. 2002, dále mu byla stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné za období od 13. 2. 2002 do 30. 6. 2002 ve výši 8 990,-- Kč ve splátkách po 1000,-- Kč měsíčně. Do částky 500,-- Kč byla žaloba zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že současné poměry stěžovatele odůvodňují podstatné zvýšení výživného, neboť stěžovatel dosahuje vedle svého příjmu v zaměstnání i příjmů z podnikání a náklady na splátku leasingu na automobil již nemá. Soud přitom vyšel ze skutečnosti, že naposledy bylo o výživném pro žalobce rozhodnuto v roce 1991, kdy mu bylo 14 let. Od té doby, vzhledem k jeho studiu na střední škole, jeho životní potřeby vzrostly. Naproti tomu matka žalobce nemůže dosáhnout v současné době vyšších příjmů, neboť pečuje o druhého nezletilého syna, jehož otcem je stěžovatel.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2003, čj. 15 Co 10/2003 - 56, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvoláním napadené části potvrzen, výrok o dlužném výživném byl změněn o další dlužné výživné naběhlé za dobu odvolacího řízení a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, tyto důkazy správně zhodnotil a dovodil z nich odpovídající právní závěry. Odvolal se na právní závěry okresního soudu a poukázal zejména na to, že je věcí stěžovatele, aby při úvaze o výdajích spojených s podnikáním respektoval svou přednostní vyživovací povinnost k dětem, a teprve poté pořizoval nové vybavení či jinak investoval do podnikání. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že nastala změna v podstatných okolnostech ovlivňujících úvahu o výši výživného a správně posoudil i rozsah zvýšení výživného, který odpovídá zákonným hlediskům §96 odst. 1 zákona o rodině. Výše výživného je odpovídající i vzhledem k tomu, že stěžovatel plní vyživovací povinnost i k druhému synovi.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny tím, že důkazy, které byly v řízení provedeny, nebyly hodnoceny objektivně a v jejich souvislosti, ale byly vykládány v neprospěch stěžovatele s tím, že některé důkazy nebyly provedeny vůbec.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění a hodnocení důkazů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají (viz dále nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, C. H. BECK, roč. 1995, díl I., str. 257 atd.), popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírky nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. BECK, roč. 1995, str. 255). V posuzované věci nic takového zjištěno nebylo.
Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v polemice s uvedeným skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek odvolacího soudu je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatel zastává v dané věci opačný názor, to však neodůvodňuje zrušení napadeného rozsudku. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu, vyplývající z Listiny základních práv a svobod, je třeba chápat tak, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Rovněž porušení principu rovnosti, resp. právní jistoty, Ústavní soud ve zkoumaném případě neshledal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu