ECLI:CZ:US:2003:1.US.333.01
sp. zn. I. ÚS 333/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti S. B., a.s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu z 25.4.2001 č.j. 26 Cdo 587/2000-72 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem z 29.5.2001 domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu z 25.4.2001 č.j. 26 Cdo 587/2000-72, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému v řízení o zaplacení 25 410 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozsudkem byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Je přesvědčena, že uvedeným rozsudkem došlo k nepřípustnému omezení jejího vlastnického práva a nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. K tomu došlo v řízení před soudem a tím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a státní moc tak nebyla uplatňována v mezích zákona. V návrhu na zahájení řízení popsala stěžovatelka průběh sporu před obecnými soudy, kdy se domáhala zaplacení nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu po vedlejším účastníkovi. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud rozsudek změnil a žalobu zamítl, dovolání bylo také zamítnuto. Zamítavá rozhodnutí jsou založena na nedostatku aktivní věcné legitimace k výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to v domě, který byl postaven na základě hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků. Stěžovatelka polemizuje se závěrem (stručně vyjádřeno), že práva a povinnosti původních účastníků smlouvy přecházejí i na jejich právní nástupce, zejména na nabyvatele vlastnického práva k budově, a tvrdí, že pokud odvolací a dovolací soud dovodily, že pro zánik práv vyplývajících z předmětné hospodářské smlouvy nelze nalézt oporu v zákoně, dochází takovým výkladem k nepřípustnému omezení jejího vlastnického práva a současně k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, jakož i ke zmíněnému uplatnění moci mimo meze a způsoby, které stanoví zákon.
Nejvyšší soud jako účastník řízení poukázal předně na okolnost, že napadené rozhodnutí nebylo prvním, ve kterém se zabýval otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků uzavřené podle hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů jsou po zrušení těchto právních předpisů platné, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývajících. Připomenul, že již v rozsudku z 18.11.1998 sp. zn. 29 Cdo 154/98 vyslovil právní názor, že tyto smlouvy nezanikly, ale došlo k transformaci jejich obsahu (jednotlivých oprávnění z nich plynoucích); tento judikát byl zařazen do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 43/2001 (Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních). Rozsudek napadený ústavní stížností vychází z citovaného judikátu a dále jej rozvíjí. V další části vyjádření se Nejvyšší soud zabýval právním režimem domu postaveného společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které k tomu uzavřely smlouvy o sdružení finančních prostředků podle §352 hospodářského zákoníku a dalších podzákonných předpisů. Zdůraznil, že podle smlouvy o sdružení finančních prostředků nebyla práva účastníků smlouvy časově omezena, žádná ze smluvních stran nemohla dosáhnout změny či zániku závazků plynoucích z této smlouvy jinak než písemnou dohodou, a součástí smluvních ujednání bylo i ustanovení o přechodu všech práv a závazků ze smlouvy na případné právní nástupce smluvních stran. Ze skutečnosti, že všechny subjekty právního vztahu založeného smlouvou o sdružení finančních prostředků byly toliko správci národního majetku, nikoli jeho vlastníky, dovodil veřejnoprávní povahu uvedeného institutu (smlouvy). Nejvyšší soud nenašel oporu pro závěr, že pouhým zrušením hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů došlo k zániku těchto smluv a tedy i práv a povinností tvořících jejich obsah (skutečnost, že zákonodárce neupravil v přechodných ustanoveních obchodního zákoníku práva a povinnosti účastníků smluv o sdružení finančních prostředků, považuje za jeho pochybení). Nejvyšší soud dále upozorňuje, že v odůvodnění napadeného rozsudku vyslovil závěr, že s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku těchto práv dojít ani privatizací státního podniku, jehož majetek přešel na stěžovatelku, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem a za taková práva je nutno považovat i práva (závazky) plynoucí ze smluv o sdružení.
Je-li správný závěr, že právo rozhodovat o přidělení bytu založené smlouvou o sdružení finančních prostředků, nezaniklo k 1.1.1992 bez náhrady, nýbrž se k témuž datu transformovalo v právo právního nástupce určovat, komu má stěžovatelka jako vlastnice domu byt pronajmout, nedochází k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny již proto, že právo stěžovatelky (jako právní nástupkyně původního účastníka smlouvy) bylo - byť nejprve jako právo správy národního majetku a posléze jako právo hospodaření s národním majetkem - omezeno za náhradu (za sdružené finanční prostředky) již před 1.1.1992. Toto omezení tedy nevzešlo z rozhodnutí soudu, neboť zatěžovalo již právního předchůdce stěžovatelky a na stěžovatelku (nového vlastníka privatizovaného majetku) toliko přešlo v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.
Podle Nejvyššího soudu - s přihlédnutím k veřejnoprávní povaze uvedeného omezení, které se z hlediska institutů platných po 1.1.1992 nejvíce blíží věcnému břemeni, - není vyloučeno jeho zrušení (odklizení) způsoby plynoucími z přiměřené aplikace (srov. §853 občanského zákoníku) ustanovení §151p občanského zákoníku.
Ve vztahu ke sporné otázce, zda podílníkovi ze smlouvy o sdružení nebo jeho právnímu nástupci (který po 1.1.1992 není a nemůže být pronajímatelem bytu) náleží právo vybírat nájemné od osoby, kterou z titulu svého práva vnutil vlastníkovi domu jako nájemce bytu, podtrhl Nejvyšší soud zmíněnou existenci smluvního ujednání, pro jehož zánik nesvědčí žádná právní skutečnost.
Protože Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutím, vůči němuž ústavní stížnost směřuje, došlo k porušení uvedených ustanovení Ústavy či Listiny, navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastnice se přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 23.10.2001 vzdala svého postavení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla zastoupena advokátem a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. V další fázi řízení hodnotil Ústavní soud podanou stížnost z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp.zn. 23 C 53/98 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z předložených podkladů, stěžovatelka podala u Okresního soudu v Hradci Králové vůči vedlejší účastnici žalobu na zaplacení dlužného nájemného s příslušenstvím. Aktivní legitimaci odvodila stěžovatelka od vlastnického práva k domu, v němž se nachází byt užívaný vedlejší účastnicí. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zčásti žalobě vyhověl a ohledně příslušenství ji zamítl, když vycházel z právního názoru, že hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků se stala dnem 1.1.1992 neúčinnou a že nejpozději od tohoto dne jsou povinni platit nájemci nájemné pronajímateli, kterým je vlastník domu. Proti výroku o zamítnutí žaloby ve věci poplatku z prodlení a proti výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání a posléze ho vzala zpět, proti výroku o povinnosti zaplatit žalovanou částku se odvolala vedlejší účastnice. Soud druhého stupně rozsudek v napadeném výroku změnil tak, že žalobu zamítl. S využitím argumentace obsažené v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu z 18.11.1998 sp. zn. 29 Cdo 154/98 neshledal věcnou aktivní legitimaci k zaplacení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu, když toto právo nadále přísluší jinému subjektu smlouvy o sdružení, resp. jeho právnímu nástupci. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že ho zamítl. Svoje rozhodnutí odůvodnil argumenty, které jsou rozvedeny též v jeho vyjádření k ústavní stížnosti.
Ze zjištěných skutečností plyne, že podstatu sporu tvoří otázka právního nástupnictví, zejména jeho rozsahu, s přihlédnutím k rozdílům mezi věcněprávními a závazkovými vztahy. Ústavní soud nejprve připomíná, že jde především o záležitosti upravené normami tzv. jednoduchého práva. Jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat celkovou zákonnost či správnost rozhodnutí obecných soudů. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tvrdí porušení základních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny a v čl. 2 odst. 2 Ústavy, a to v důsledku ústavně nekonformní interpretace právních předpisů, připomíná Ústavní soud svoje dosavadní přístupy vyjádřené např. v nálezu z 2.5.2002 sp. zn. III. ÚS 588/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, str.107 a násl.). V tomto smyslu je třeba z ústavněprávního pohledu stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod, a že tyto podmínky spatřuje v těchto okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak způsobuje porušení základního práva a svobody. Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že právní názory obecných soudů jsou v souladu s Ústavou, a to i přes skutečnost, že Nejvyšší soud formuluje některé závěry, jež nejsou v souladu s obecně teoretickoprávními postuláty. Především jde o nedůsledné rozlišování, resp. ztotožňování, právní skutečnosti (smlouvy o sdružení) a právního vztahu (poměru mezi účastníky sdružení a jejich právními nástupci). Samotná smlouva o sdružení vedla ke vzniku právního vztahu, a proto bylo třeba zabývat se otázkou vlivu nové právní úpravy na tento právní vztah (příp. na jeho obsah, čili práva a povinnosti účastníků tohoto právního vztahu v příslušném okamžiku), nikoliv na smlouvu. Zrušení hospodářského zákoníku a nová úprava v obchodním zákoníku se v žádném případě nemohly dotknout smlouvy o sdružení (ani její platnosti), která se konzumovala v okamžiku vzniku právního vztahu. Je tedy třeba posoudit vliv změn v právní úpravě na existující právní vztah. Vzhledem k tomu, že konkrétní reakce nové úpravy chybí, je třeba jednoznačně zdůraznit, že právní vztah trvá i nadále. Tomuto závěru koresponduje i §763 odst. 1 obchodního zákoníku, který výslovně počítá s dalším trváním právního vztahu (nikoliv samotné smlouvy). Toto zjištění však nevylučuje zkoumání, zda nedošlo k zániku práv a povinností, příp. celého právního vztahu na základě takové právní skutečnosti, která takové následky způsobuje (srov. §559 a násl. občanského zákoníku, §129 a násl. hospodářského zákoníku, vždy s přihlédnutím k příslušným novelizacím, jakož i právní předpisy regulující in conreto přechod práv a povinností spojený s jinou právní skutečností, srov. §680 odst. 2 občanského zákoníku, §15 zákona č. 92/1991 Sb.). Přitom je však nutno respektovat charakter a povahu právního vztahu a odlišovat veřejnoprávní a soukromoprávní sféru a v jejich rámci obligačněprávní a věcněprávní aspekty. Proto se Ústavní soud neztotožňuje s tou částí vyjádření Nejvyššího soudu, v níž dovozuje veřejnoprávní povahu smlouvy o sdružení finančních prostředků s odkazem na to, že subjekty právního vztahu založeného touto smlouvou byly toliko správci národního majetku, nikoli jeho vlastníky. Správa národního majetku byla odvozeným institutem od vlastnického práva, tedy institutem typicky soukromoprávním. Z těchto důvodů je právně vadný i závěr, že pro zrušení omezení založeného smlouvou o sdružení přichází v úvahu přiměřená aplikace ustanovení §151p občanského zákoníku. Nikoliv, zánik právního vztahu věcných břemen upravený v tomto ustanovení je množinou speciálních případů zániku věcného práva k věci cizí, které nelze aplikovat na zánik práv a povinností z obligačního vztahu. Možnosti zániku vztahu založeného v posuzovaném případě jsou výše naznačeny.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, i přes výhrady vůči názorům Nejvyššího soudu, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16.dubna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: