ECLI:CZ:US:2003:1.US.354.01
sp. zn. I. ÚS 354/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Š., zastoupeného advokátem A. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.3.2001, sp.zn. 16 Ca 289/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci navrhovatelů - stěžovatele a Z. Š. - potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu v Liberci ze dne 23.6.2000, č.j. V16-2604/2000, jímž katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k bytu číslo v domě v katastrálním území L., obec L., zapsanému na listu vlastnictví.
Katastrální úřad v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že předmět právního úkonu v předložených listinách není dostačujícím způsobem určen tak, jak je stanoveno v §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Předložená dohoda o vypořádání společného jmění manželů neobsahuje úplný popis nemovitosti podle údajů katastru nemovitostí ve smyslu §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, tj. že předmětem právního úkonu má být bytová jednotka v domě na pozemku s podílem 48/625 na společných částech domu v katastrálním území L. Návrh na vklad nesplňuje podmínky stanovené v §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vzhledem k tomu, že právní úkon není určitý.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí zkoumá, zda právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný. Smluvní projevy účastníků tedy musí být dostatečně určité a srozumitelné. "V daném případě katastrální úřad neměl pochybnost o projevu účastníků řízení - vypořádat si společné jmění manželů" - ohledně toho, kdo bude po rozvodu manželství vlastnit a užívat byt. Správní orgán však dovodil neurčitost právního úkonu. Právní úkon je neurčitý, pokud není jasně určen předmět právního úkonu. Nemovitosti v listině musí být uvedeny podle §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. Neuvedení údajů katastru v listině samé nelze nahradit odkazem na přílohy návrhu nebo na žádost o povolení vkladu. Soud nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že pokud nejde o převod vlastnictví, nevztahuje se na věc zákon č. 72/1994 Sb. Tento zákon upravuje vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům. V katastru se byty a nebytové prostory evidují, pokud jsou vymezeny jako jednotky podle zákona o vlastnictví bytů. V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny byty a nebytové prostory označením budovy, v níž jsou vymezeny, číslem bytu nebo nebytového prostoru a pojmenováním nebytového prostoru, popř. popisem umístění v budově, pokud nejsou byty a nebytové prostory očíslovány [§5 odst. 1 písm. e) zákona o katastru]. Určitost a srozumitelnost ohledně předmětu právního úkonu ve smyslu §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. je tedy nutno posuzovat též z hlediska požadavků katastrálního zákona, jenž přesně stanoví, jak musí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, označeny pozemky, budovy, byty apod. Pokud pak správní orgán dospěl k závěru, že předmět právního úkonu uvedený v předložených listinách není dostačujícím způsobem určen tak, jak je stanoveno v §6 zákona č. 72/1994 Sb., v návaznosti na §5 zákona č. 344/1992 Sb., nebylo v jeho rozhodnutí shledáno pochybení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 25.10.1999 uzavřel se Z. Š. v rámci řízení o rozvod manželství dohodu o vypořádání společného jmění manželů a úpravě společného bydlení po rozvodu manželství dle §24a zákona o rodině. Součástí této dohody bylo vyřešení vztahu k bytu ve společném vlastnictví. V textu dohody je byt označen číslem, číslem domu i číslem listu vlastnického, na němž je u Katastrálního úřadu v L. zapsán. V tzv. intabulační doložce je uvedeno, že se vlastníkem stává stěžovatel a že v části týkající se majetkové podstaty se zápisy nemění. Vzhledem k tomu, že šlo o vypořádání společného jmění manželů a nikoli o převod vlastnictví, považoval stěžovatel obsah dohody i označení majetku - bytu z hlediska jeho identifikace za dostatečné. Po právní moci rozsudku o rozvodu manželství byla dne 14.6.2000 dohoda s návrhem na povolení vkladu, v němž je byt zcela přesně označen včetně výše podílu na společných částech (domu), předložena Katastrálnímu úřadu v Liberci. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 23.6.2000, č.j. V16-2604/2000, návrh na vklad zamítl s odůvodněním, že dohoda neobsahuje úplný popis nemovitosti podle údajů v katastru nemovitostí, a dále, že na nemovitosti vázne omezení převodu nemovitostí, pročež je nutné předložit souhlas s převodem. V opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí stěžovatel poukazoval zejména na to, že vypořádání majetku mezi bývalými manžely není v případě vlastnictví bytu převodem nemovitosti a že i z publikované judikatury plyne právní názor, že při vypořádání společného jmění manželů nedochází k úplatnému či bezúplatnému převodu či přechodu vlastnictví k nemovitostem. Předmětná dohoda dle názoru stěžovatele není právním úkonem, jímž by se zakládaly nebo měnily vztahy podle zákona č. 72/1994 Sb. Krajský soud v Ústí nad Labem se sice v napadeném rozsudku ztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že není třeba předložení souhlasu s převodem nemovitosti, neboť v daném případě se nejedná o převod vlastnictví, avšak na druhou stranu potvrdil názor správního orgánu, že majetkové vypořádání mezi manžely, resp. obsah dohody, jejímž předmětem je byt ve vlastnictví, se musí řídit zákonem č. 72/1994 Sb. Takový závěr však prý nemá v uvedeném zákoně oporu, neboť zákon č. 72/1994 Sb. (před účinností zákona č. 103/2000 Sb.) majetkové vypořádání nijak neupravuje a jde-li o dispozici s majetkovou podstatou bytů, rozlišuje pouze případy převodu a přechodu vlastnictví jednotky (§6 a §20), resp. řeší, co má obsahovat smlouva o převodu vlastnictví (§6 a §7 zákona). Nelze pominout ani to, že podle §20 zákona č. 72/1994 Sb. s převodem nebo přechodem vlastnictví k jednotce přechází spoluvlastnictví společných částí domu nebo pozemku. Jde tedy o neoddělitelnou "část" vlastnictví, a proto argumentace správního orgánu i soudu ohledně toho, že neuvedení výše podílu v dohodě způsobuje neurčitost dohody, je nedůvodná.
Stěžovatel se domnívá, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na poskytnutí řádné soudní ochrany dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soud byl povinen respektovat již dříve vyjádřené a publikované názory a právní závěry obecných soudů. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Po přezkoumání věci z výše naznačeného hlediska Ústavní soud shledal, že Krajský soud v Ústí nad Labem se věcí řádně zabýval, své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil a toto rozhodnutí má oporu v platné právní úpravě. Ustanovení §5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (ve znění zákona č. 89/1996 Sb.) stanoví, jakým způsobem musejí být označeny nemovitosti v listinách, které jsou podkladem pro zápis práv do katastru. Podle §5 odst. 1 písm. e) cit. zákona se byty a nebytové prostory označují označením budovy, v níž jsou vymezeny, číslem bytu, popřípadě popisem umístění v budově, pokud nejsou očíslovány. Podle §5 odst. 1 písm. c) cit. zákona se budovy označují - mimo jiné - označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním ..., příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena. Podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný.
Z příslušného správního spisu Katastrálního úřadu v Liberci Ústavní soud zjistil, že jakýkoli údaj či označení pozemku, na němž je postavena budova s bytem, který je předmětem dohody o vypořádání společného jmění manželů, v dohodě o vypořádání společného jmění manželů evidentně chybí. Pro povinnost účastníků identifikovat předmět dohody dle citovaných ustanovení zákona č. 344/1992 Sb. je přitom zcela nerozhodné, že se jedná o úpravu vlastnických oprávnění pouze mezi stávajícími vlastníky bytu. Jestliže se krajský soud, v souladu se zjištěním učiněným katastrálním úřadem, ztotožnil se závěrem správního orgánu o neurčitosti právního úkonu (resp. předmětu právního úkonu) ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., nelze potom takový závěr dle názoru Ústavního soudu z hlediska ústavněprávního zpochybňovat. Vzhledem k tomu, že i nesplnění jen jednoho ze zákonem stanovených předpokladů požadovaných ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. pro povolení vkladu práva do katastru nemovitostí má za následek zamítnutí návrhu, nezbylo Ústavnímu soudu než dovodit, že postup orgánů veřejné moci ve věci rozhodujících nebyl v rozporu se zákonem a že jejich postupem nemohlo dojít k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval námitkou stěžovatele, že se na věc nevztahuje zákon č. 72/1994 Sb., neboť by to bylo nadbytečné. Mimo to, jejím řešením by Ústavní soud zasahoval do interpretace běžné zákonnosti, což mu s ohledem na jeho funkci nepřísluší. Upozorňoval-li pak stěžovatel na publikované názory obecných soudů ohledně právní povahy dohod o vypořádání společného jmění manželů, které prý nebyly v jeho případě respektovány, nemá to vliv na rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci, neboť stížnostní námitky v tomto směru se týkaly právě jen aplikace zákona č. 72/1994 Sb., nikoli zákona č. 344/1992 Sb.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu