ECLI:CZ:US:2003:1.US.361.03
sp. zn. I. ÚS 361/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ř., zastoupeného JUDr. P. G., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2003, čj. 21 Cdo 114/2003 - 50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2002, čj. 16 Co 188/2002 - 33, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2001, čj. 40 C 148/2001 - 17. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval po žalovaném zaplacení částky 76 000,-- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutími soudů obou stupňů i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož jsou si všichni rovni v důstojnosti a právech, a navazujícího čl. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož musí zákonná omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Dále mělo dojít i k porušení čl. 28 Listiny, podle něhož mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. V předmětné věci došlo k porušení principu rovnosti v právech i rovnosti v pracovněprávních vztazích, neboť nárok, kterého se stěžovatel domáhal, je v podstatě derivátním nárokem na spravedlivou odměnu za práci. V řízení před obecnými soudy byla učiněna správná skutková zjištění, ale došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatel byl zaměstnán u žalovaného od 21. 8. 1972. Dne 1. 7. 2000 byl odvolán z funkce výrobního ředitele Divize těžkého strojírenství. Jeho pracovní poměr skončil výpovědí z pracovního poměru dne 30. 11. 2000, v souladu s §65 odst. 3 zákoníku práce, neboť žalovaný neměl pro něj jinou vhodnou práci. U žalovaného dochází k restrukturalizaci a stěžovatel tvrdí, že i když v souvislosti s jeho odvoláním z funkce nedošlo ke zrušení funkce, kterou zastával, rozvázání jeho pracovního poměru s restrukturalizací žalovaného úzce souvisí. Proto stěžovateli vznikl nárok na příspěvek podle nařízení vlády č. 310/2000 Sb.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření zopakoval právní závěry odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že jeho výklad ustanovení §46 odst. 1 písm. c) a §65 odst. 3 zákoníku práce i nařízení vlády č. 310/2000 Sb. není extenzivní, ale ústavně konformní. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto není v žádném směru v rozporu s ústavními normami o základních právech a svobodách.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že napadeným rozhodnutím soud řešil otázku výkladu nařízení vlády č. 310/2000 Sb. a dospěl k závěru, že rozvázání pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, jako jeden z předpokladů poskytnutí příspěvku k řešení sociálních důsledků restrukturalizací hutních společností, je naplněn jen tehdy, je-li skutečným důvodem výpovědi nadbytečnost zaměstnance v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách. Vycházeje z toho dovodil, že v příčinné souvislosti s rozhodnutím o organizační změně není samotné rozvázání pracovního poměru na základě §65 odst. 3 zákoníku práce, po odvolání zaměstnance z funkce v důsledku uplatnění fikce existence výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Stěžovatel v obecné poloze namítá, že u žalovaného dochází k restrukturalizaci a že u něj probíhají opatření související s restrukturalizací ocelářského průmyslu. Na svém, takto doplněném a upraveném skutkovém základě, buduje odlišné právní posouzení věci. Podkladem pro závěr o porušení Ústavou ČR zaručených práv a svobod nemůže být sám o sobě odlišný názor soudů na právní posouzení věci, s nímž stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že zákon byl nesprávně vyložen. Napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavní práva stěžovatele.
Vedlejší účastník V., a. s., ve svém vyjádření sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a se závěry stěžovatele nesouhlasí. Stěžovateli byla po jeho odvolání z funkce dána výpověď z pracovního poměru podle §65 odst. 3 zákoníku práce. Protože nedošlo ke zrušení funkce, ze které byl stěžovatel odvolán, nevznikl mu nárok na vyplacení odstupného. S jeho odvoláním z funkce nebyly spojeny restrukturalizační důvody, ale důvody jiné, které s probíhající restrukturalizací nesouvisely. Výpověď byla, po odvolání z funkce, dána stěžovateli proto, že a. s. V. neměla pro stěžovatele jinou vhodnou práci.
Z výše označeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovateli částku 76 000,-- Kč s příslušenstvím. V daném případě nedošlo k odvolání stěžovatele z funkce výrobního ředitele a k následnému rozvázání pracovního poměru, v souvislosti se zrušením této funkce v důsledku organizační změny - restrukturalizace žalovaného. Pracovní poměr stěžovatele sice skončil výpovědí podle §65 odst. 3 zákoníku práce, z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) téhož zákona, ovšem za situace, kdy žalovaný neměl pro stěžovatele jinou vhodnou práci. Nastala tak právní fikce, že je dán u stěžovatele výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Tento důvod spočívá v nadbytečnosti zaměstnance, i když ve skutečnosti u stěžovatele nebyl tento důvod naplněn, neboť nedošlo ke zrušení funkce, kterou stěžovatel zastával, v důsledku čehož by byl skutečně nadbytečný. I když nařízení vlády č. 310/2000 Sb. výslovně nevylučuje vznik nároku na příspěvek u zaměstnance, s nímž byl rozvázán pracovní poměr po odvolání z funkce výpovědí podle ustanovení §65 odst. 3 zákoníku práce, jak je to stanoveno u odstupného, pokud nedošlo zároveň ke zrušení funkce, přiznání nároku na příspěvek stěžovateli by bylo v rozporu s účelem a smyslem poskytování tohoto příspěvku. Okresní soud dále zdůraznil, že s ohledem na skutečnost, že předmětný příspěvek má prakticky stejnou funkci jako odstupné vyplácené zaměstnancům při organizačních změnách podle §60a a násl. zákoníku práce, soud aplikoval na tento případ analogicky ustanovení §65 odst. 3 zákoníku práce.
Výše označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že z nařízení vlády č. 310/2000 Sb., které stanoví podmínky a způsob poskytnutí příspěvku k řešení sociálních důsledků restrukturalizace zaměstnancům určených hutních společností, je zřejmé, že pokud je příspěvek vyplácen za vymezeným účelem, musí rozvázání pracovního poměru zaměstnance, který si na příspěvek činí nárok, s restrukturalizací souviset. Tato situace v posuzovaném případě nenastala, protože stěžovatel byl z funkce výrobního ředitele odvolán z důvodů nesouvisejících s restrukturalizací žalovaného. Proto mu nemůže vzniknout nárok na příspěvek podle §1 a §2 citovaného nařízení vlády, i když jeho pracovní poměr skončil výpovědí podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Výpověď daná stěžovateli nesouvisela s restrukturalizací žalované hutní společnosti, proto sama o sobě ke vzniku nároku na příspěvek nestačí. Výplata příspěvku je podmíněna nejen existencí výpovědi podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, určitou délkou trvání pracovního poměru a určitým počtem odpracovaných let, ale i existencí příčinné souvislosti mezi restrukturalizací hutní společnosti a rozvázáním pracovního poměru.
Z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (dále též "dovolací soud") bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo zamítnuto. Dovolací soud připustil dovolání v této věci podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť se jedná o posouzení právní otázky, která má po právní stránce zásadní význam. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné. V odůvodnění rozsudku dovolací soud uvedl, že nárok na příspěvek podle nařízení vlády č. 310/2000 Sb. vzniká zaměstnanci pouze za situace, kdy skončení jeho pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce souvisí s restrukturalizací hutní společnosti. K předpokladům pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dovolací soud zdůraznil, že je-li zaměstnanci dána výpověď z pracovního poměru z důvodu "fikce nadbytečnosti", zákon nepožaduje skutečné naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Se zaměstnancem lze tudíž rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, aniž by byly splněny předpoklady výslovně v tomto ustanovení uvedené. V případě takového rozvázání pracovního poměru zaměstnance proto nelze bez dalšího učinit závěr, že toto rozvázání pracovního poměru souvisí s organizačními změnami u zaměstnavatele. Je třeba navíc zkoumat, zda nadbytečnost zaměstnance odvolaného z funkce skutečně nastala v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně. Protože stěžovatel byl z funkce odvolán, aniž tato funkce byla zrušena v důsledku organizačních změn u žalované, nelze mezi restrukturalizací žalované hutní společnosti a rozvázáním pracovního poměru stěžovatele spatřovat příčinnou souvislost. Stěžovatel ve svých námitkách nevzal v úvahu, že "fikce nadbytečnosti" nastupuje vždy, když zaměstnavatel nemá pro odvolaného zaměstnance jinou vhodnou práci nebo zaměstnanec takovou práci odmítne. Důvod, proč zaměstnavatel tuto práci nemá, přitom není relevantní a nelze z něj proto, ani podpůrně, dovozovat požadovanou příčinnou souvislost mezi restrukturalizací a rozvázáním pracovního poměru, jestliže samotný důvod, pro který byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, s restrukturalizací nesouvisí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů všech stupňů a tvrdí, že zákon byl jimi nesprávně vyložen. V tom spatřuje porušení svých základních práv. V ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení čl. 1 Listiny tím, že soudy porušily základní zásady rovnosti v pracovněprávních vztazích a nerespektovaly čl. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož musí zákonná omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Namítal dále i porušení práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, což však blíže neodůvodnil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich rozhodovací činností (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Soudy obou stupňů i soud dovolací se v posuzované věci vypořádaly se všemi skutkovými zjištěními a na jejich základě učinily právní závěry, které dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Právě proto, že obecné soudy na daný případ správně aplikovaly příslušná ustanovení zákoníku práce a nařízení vlády č. 310/2000 Sb., postupovaly v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 3 Listiny. Zaručily tedy, že předmětná ustanovení platí stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, tedy i pro případ stěžovatele. Soudy obou stupňů, i Nejvyšší soud ČR, tak svým výkladem a z něho vyvozeným právním závěrem neporušily ani čl. 1 ani čl. 4 odst. 3 Listiny. Ústavní soud nepovažuje výklad příslušných ustanovení zákoníku práce a předmětného nařízení vlády obecnými soudy za extenzivní či jakkoliv jinak vybočující mimo rámec základního poslání a účelu těchto ustanovení.
Podle závěru Ústavního soudu nedošlo a ani nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, neboť nárok na příspěvek, kterého se stěžovatel domáhal, náleží jen pevně stanovenému okruhu zaměstnanců, kteří splňují stanovené podmínky. Jeho účelem je pomoci zaměstnancům v sociálně tíživé situaci. Nejedná se tedy o odměnu za vykonanou práci, na kterou vzniká právní nárok od okamžiku, kdy byla práce vykonána, je zdrojem obživy zaměstnance, a proto nárok na ni je pod ústavní ochranou.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud posoudil návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod pro jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu