ECLI:CZ:US:2003:1.US.37.03
sp. zn. I. ÚS 37/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. J. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 740/2002, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 5 To 63/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 28 T 18/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "soud prvního stupně"), ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 28 T 18/99, byl R. F. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §250 odst. 1, 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2002. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce trvání šesti roků. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s dozorem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel, jako jediný společník a jednatel společnosti F., s. r. o., podal dne 25. 9. 1997 na Finanční úřad v Přerově (dále jen "FÚ") opravné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), za zdaňovací období srpen 1997, přestože nevykonával žádnou podnikatelskou činnost. V tomto opravném daňovém přiznání uvedl fiktivní plnění ve výši 54 544 000,-- Kč, které na výzvu FÚ doložil padělanou kupní smlouvou ze dne 22. 8. 1997 a padělanými fakturami na nákup strojů od firmy T. K. - O., s. r. o. Svým jednáním se stěžovatel snažil uvést FÚ v omyl a pokusil se vylákat, ke škodě státu, vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši celkem 11 999 680,-- Kč.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. 4. 2002 napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Za splnění podmínek §259 odst. 3 TrŘ nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 TrZ k §148 odst. 2, 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
V odůvodnění odvolací soud zevrubně popsal námitky uplatněné stěžovatelem v odvolání. Námitky směřující k výroku o vině shledal nedůvodnými, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně měla oporu v provedeném dokazování, byla správná a bez důvodných pochybností. Soud prvního stupně v hodnotící činnosti postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 TrŘ. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že se jednalo o fiktivní, stěžovatelem předstíraný obchod, jehož cílem bylo vylákání nadměrného odpočtu DPH u příslušného finančního úřadu. K námitce stěžovatele, že byl pouze v pozici tzv. "bílého koně" a za vším stála osoba P. F., odvolací soud konstatoval, že tato skutečnost nemohla mít a neměla žádný vliv na vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele. Byl to právě sám stěžovatel, který svým jednáním naplňoval materiální a formální znaky trestné činnosti. Současně neobstála námitka stěžovatele požadující doplnění dokazování. V tomto směru dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem, pokud zamítl návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědka P. F., neboť tento důkaz nebyl, z hlediska §2 odst. 5 TrŘ, pro objasnění věci a vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele podstatný. Ke stejnému závěru dospěl odvolací soud i ve vztahu k dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, které zamítl, protože v provedeném řízení před soudem prvního stupně byl, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, zjištěn skutkový stav věci, o němž nebyly žádné důvodné pochybnosti. Odvolací soud změnil právní kvalifikaci jednání stěžovatele s poukazem na novelizované ustanovení §148 odst. 2 TrZ, které postihuje každé vylákání daňové výhody, aniž by bylo podstatné, zda došlo k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, a zda je tedy právní důvod k zahájení daňového řízení či nikoli.
Usnesením ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 740/2002, Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b TrŘ.
Stěžovatel své dovolání odůvodnil v zásadě shodnými argumenty uplatněnými již v řízení před soudy obou stupňů. Zejména uvedl, že jako člověk důvěřivý, neznalý svých podnikatelských oprávnění a povinností, jednal ve skutkovém omylu a nechápal, že svým jednáním může naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Zařizoval věci, o které byl požádán, a reprodukoval to, co mu před každým jednáním sdělil P. F. Nevěděl, že daňové doklady jsou falešné. P. F. označil za nepřímého pachatele souzeného trestného činu a sebe za "živý nástroj" v rukou pachatele. Soudům obou stupňů vytkl, že "nepřítomností P. F. v řízení před soudy obou stupňů mu nebylo zaručeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod" (chybně uvedeno Listiny základních práv a svobod). Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zprostil jej obžaloby.
Po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty doplnil stěžovatel dovolání vlastním podáním, ve kterém je rozšířil o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) TrŘ. Vzhledem k tomu, že se jednalo o podání učiněné po lhůtě stanovené trestním řádem, nemohl Nejvyšší soud ČR přihlédnout k námitkám v něm uvedeným.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že je povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na tato zjištění zvažovat správnost hmotněprávního posouzení případu. Stěžovatel sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, týkající se nesprávného právního posouzení skutku, ale obsahově své námitky směřoval vůči nesprávnému skutkovému zjištění odvolacího soudu, včetně neúplného a nesprávného hodnocení provedených důkazů. Pro úplnost Nejvyšší soud ČR konstatoval, že z ustanovení §265b odst. 1 TrŘ je zřejmé, že dovolání nemůže směřovat proti hodnocení důkazů ani proti skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo dovolání odmítnuto.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2003, stěžovatel navrhl zrušení všech shora označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že v průběhu celého trestního řízení bylo porušováno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Polemizoval se závěrem Nejvyššího soudu ČR a měl za to, že dovolání mělo být řádně projednáno, neboť napadená rozhodnutí soudů obou stupňů stojí na nesprávném právním posouzení věci. Opětovně argumentoval tím, že jednal v omylu, do kterého byl úmyslně uveden osobou P. F.. Dále poukázal na to, že jeho jednáním nevznikla žádná přímá škoda, a závěr soudů o naplnění kterékoliv ze dvou uvedených skutkových podstat je sporný. Zdůraznil, že po celou dobu řízení byla krácena jeho práva tím, že byly ignorovány stěžovatelem vznesené důkazní návrhy.
Tuto ústavní stížnost doplnil stěžovatel ještě vlastním podáním ze dne 16. 1. 2003. V něm brojil proti rozhodnutí obecných soudů s přesvědčením, že "člověk nemůže být odsouzen za pouhý pokus bez jakékoli škody na majetku, zdraví či životu", jako tomu bylo v jeho případě, neboť jeho jednáním nevznikla státu žádná škoda. Proto žádal, aby Ústavní soud nařídil zrušení, resp. zproštění obžaloby v plném rozsahu a okamžité propuštění z výkonu trestu.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, uvedl k námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti (nevědomý nástroj v rukou P. F. a navrhovaný důkaz výslech svědka P. F.), že se jedná o opakované námitky, jimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Výslech svědka P. F. byl neproveditelný, neboť se jedná o osobu dlouhodobě nedosažitelnou. V dalším odkázal na odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Vrchní soud v Olomouci považoval námitky stěžovatele vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu věci, posouzení stěžovatelova jednání v omylu, ignorování jím řádně vznesených důkazních návrhů a v důsledku toho porušení práva na spravedlivý proces, za nedůvodné. Odkázal na své rozhodnutí, ve kterém se již s takto uplatněnými námitkami v plném rozsahu vypořádal, a navrhl ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti se obsahově shodují s námitkami uplatněnými již v dovolání. Tyto námitky směřují, podle Nejvyššího soudu ČR, nikoli proti právnímu posouzení věci [§265b odst. 1 písm. g) TrŘ], ale proti správnosti skutkových zjištění, které byly podkladem pro právní posouzení věci. Takové námitky však nelze úspěšně v dovolacím řízení uplatňovat, protože daný dovolací důvod nenaplňují. Stěžovatel chápal dovolání jako prostředek k odstranění případných vad skutkových zjištění a soud dovolací jako soud třetí instance, čímž pominul, že dovolání je mimořádný opravný prostředek směřující k odstraňování zásadních vad taxativně uvedených v §265b TrŘ. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace stěžovatele i uvedených vyjádření obecných soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud ve své judikatuře vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní řád), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy. Výše zmíněná porušení však z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, nevyplývají.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 TrŘ. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto hodnocení nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Rovněž je třeba upozornit, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Jestliže obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu (zásada obžalovací, vyhledávací, bezprostřednosti, ústavnosti i volného hodnocení důkazů), jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je pak třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a také z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR nerozhodl správně, když jeho dovolání odmítl, Ústavní soud připomíná, že není další instancí v řízení o dovolání, což vyplývá z čl. 83 a čl. 90 Ústavy ČR. Může zkoumat pouze to, zda v dané věci Nejvyšší soud ČR svým postupem neporušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud ČR v daném případě postupoval v souladu s procesními, ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ řádně odůvodnil.
Stěžovatel námitkou, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda, a proto jsou závěry obecných soudů sporné, zcela pominul, že jeho jednání nebylo kvalifikováno jako dokonaný trestný čin, ale jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 TrZ. Proto jeho jednáním ani žádná škoda vzniknout nemohla.
Námitka stěžovatele, že byly ignorovány jeho řádně vznesené důkazní návrhy, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, ale rovněž navrhnout důkazy vlastní. Soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí vadami, spočívajícími v porušení příslušných procesních předpisů. Současně postupuje v rozporu se zásadami zakotvenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V souzeném případě obecné soudy stěžovatelem vznesené důkazní návrhy zamítly, avšak v odůvodnění svých rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vyložily, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (č. l. 7 rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 11 - 12 rozsudku odvolacího soudu). Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přezkoumatelná a nezakládají protiústavnost.
Jak je z uvedeného patrno, námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny soudy obou stupňů. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003 JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu