ECLI:CZ:US:2003:1.US.378.03
sp. zn. I. ÚS 378/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti T. C., právně zastoupeného Mgr. P. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2003, sp.zn. 5 Tdo 409/2003, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2003, sp.zn. 10 To 211/02 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2002, č.j. 33 T 9/2002-3075, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 14. 7. 2003 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve větším rozsahu, jako člen organizované skupiny působící ve více státech [§187 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb., dále jen "tr.zák."], za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38, odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdil, že se tr. činu nedopustil. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Plzni [33 T 9/2002-3075] shledal stěžovatele vinným tím, že šesti útoky v období srpna 1997 do ledna 1998 se různými způsoby podílel, s organizovanou skupinou osob, na vývozu nejméně 11 kg heroinové směsi do SRN tak, že drogu v ČR předal k vývozu a telefonicky koordinoval její předání v SRN. Vrchní soud v Praze [10 To 211/02] přezkoumával rozsudek krajského soudu v rozsahu námitek uplatněných ve stěžovatelově odvolání, avšak dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné, když neshledal porušení ustanovení trestního řádu o rozsahu dokazování a hodnocení důkazů [§2 odst. 5 a 6, zákona č. 141/1961 Sb., v tehdy účinném znění, dále jen "tr.ř."]. Proto odvolání zamítl, když důkazy prokazující vinu stěžovatele shledal jednoznačnými a dostatečnými. Nejvyšší soud ČR [5 Tdo 409/2003] přezkoumával rozhodnutí krajského a vrchního soudu z toho hlediska, zda má právní kvalifikace oporu v provedených důkazech a dospěl k závěru, že právní otázkou naplnění zákonných znaků předmětné skutkové podstaty, se důsledně zabýval soud prvního stupně (šlo zejména o znaky "člen organizované skupiny" a "větší množství" a "působící ve více státech"), který se s touto otázkou náležitě vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1, písm. e) tr.ř.].
K porušení ústavnosti mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy odepřely provedení důkazu výslechem svědků, čímž byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, dále bylo soudem odepřeno, aby byl vyslechnut jako obviněný, když se rozhodl vypovídat, a to bez ohledu na to, že k této skutečnosti došlo poté, co bylo důkazní řízení skončeno, neboť mohlo být bez sebemenších problémů pokračováno v důkazním řízení. Stěžovatel se cítil být zkrácen i na svých obhajovacích právech, vzhledem ke krátkému času na přípravu obhajoby. V důsledku toho vina nebyla prokázána nepochybně. U hlavního líčení došlo ke zkrácení jeho obhajovacích práv tím, že líčení, původně nařízené na pět dní bylo zkráceno na tři dny, kdy třetí den bylo líčení v 9:45 přerušeno za účelem přípravy závěrečných řečí do 13:00, což je nepřiměřeně krátký čas, pro reakci na skutečnosti uvedené ve spise, který má přes 3000 stran. Stěžovatel byl zaskočen náhlým ukončením dokazování. Požádal, aby mohl vypovídat jako obžalovaný. To však bylo zamítnuto, stejně jako návrh na výslech osob, které v té době vykonávaly trest odnětí svobody v SRN, a byly pro soud dosažitelné. Tyto chyby nalézacího soudu neodstranil ani odvolací soud, který výše popsané námitky označil za nedůvodné, ani dovolací soud, který dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nalézací soud porušil zásadu rovnosti stran tím, že veškeré návrhy obžaloby na doplnění dokazování připustil, ale návrhu stěžovatele nevyhověl. Zamítnutím výslechu stěžovatele jako obžalovaného, nalézací soud odebral stěžovateli možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Také závěrečné řeči nemusely být prováděny třetí den líčení, když nic nebránilo jejich provedení čtvrtý, resp. pátý den. Nesprávnými rozhodnutími obecných soudů, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve výše uvedených oblastech. Některé aspekty ústavní stížnosti chtěl stěžovatel dále rozvést a proto se přípisem přímo obrátil na Ústavní soud. K tomuto podání neprocesní povahy [§30 odst. 1 zákona] však nemohlo být přihlíženo, na což byl stěžovatel prostřednictvím svého advokáta Ústavním soudem upozorněn.
Ústavní soud si vyžádal trestní spis Krajského soudu v Plzni [33 T 9/2002], aby mohl ověřit stěžovatelovy poukazy na vady procesního postupu a při této příležitosti požádal, aby se krajský soud k ústavní stížnosti vyjádřil. Soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. P. zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a jen podotkl, že rozvržení hl. líčení do 5 dnů mělo zajistit časovou rezervu pro případ vyvstalé nutnosti předvádět některého ze svědků či obžalovaných. K tomu však nedošlo a proto bylo líčení skončeno po 3 dnech.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále s čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také interpretace a aplikace [X1]norem "jednoduchého" práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.
Stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy neměly pro své závěry oporu v provedených důkazech a že zkrátily jeho obhajovací práva. Námitky tak jednoznačně směřují do oblasti práva na spravedlivý proces. Zde je namítáno především zkrácení obhajovacích práv a práva vyjádřit se k provedeným důkazům. K tomu je třeba uvést, že stěžovatel využil již v přípravném řízení svého práva odepřít výpověď [č.l. 985] a v průběhu řízení nedal nijak najevo, že vypovídat chce. Taktéž v hlavním líčení uvedl, že odepírá výpověď [2963]. Po provedení dokazování k dotazu předsedy senátu navrhl doplnění dokazování. Soud tento návrh zamítl, prohlásil dokazování za skončené a řízení přerušil za účelem přípravy závěrečných řečí. Když měly být předneseny závěrečné řeči, požádal obhájce stěžovatele o opětovné otevření dokazování, s tím, že stěžovatel se chce vyjádřit. Tomuto návrhu krajský soud nevyhověl poukazem na nenaplnění podmínek ust. §218 odst. 1 tr.ř., specifikujících, kdy je takový postup možný. Následně se stěžovatel vyjádřil ve své závěrečné řeči.
Podle Ústavního soudu je nepochybné, že s pravidly spravedlivého procesu nijak nekoliduje rozdělení řízení do rel. uzavřených procesních stádií, pokud je předvídatelné. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že soud postupoval podle pravidel stanovených trestním řádem. Pokud stěžovatel, který po prostudování spisu po skončení přípravného řízení neměl návrhů na doplnění dokazování [č.l. 2895], dobrovolně zvolil procesní taktiku odepření výpovědi, učinil tak s předvídatelným rizikem, že soud přesto shromáždí dostatek důkazů o jeho vině a že je bude moci hodnotit beztoho, aniž by se k nim stěžovatel bezprostředně a v jednotlivostech vyjádřil. Tato nepříznivá procesní eventualita je mírněna právem závěrečné řeči a zákonnou možností znovuotevřít dokazování po vyjádřeních obsažených v závěrečných řečech. Pokud soud přesto dospěl k závěru, že z takového vyjádření neplyne nutnost znovu dokazování otevřít (a tento závěr v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil), nelze dospět k závěru, že tím zkrátil obhajovací práva stěžovatele.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda byla vina stěžovatele dostatečně prokázána v souladu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatel důkazní nouzi obžaloby setrvale namítal, jak v rámci své závěrečné řeči u hlavního líčení, tak v rámci řízení odvolacího. Odvolací soud se těmito námitkami zabýval a po jejich prověření konstatoval, že stěžovatel je usvědčován výpovědí svědka H., jejíž rozbor a z něj vyvozený závěr, tak jak jej provedl krajský soud, označil vrchní soud za správný. A navíc dospěl k závěru, že trestná činnost stěžovatele je prokázána i výpovědí svědka K. S tímto hodnocením se, v rámci vymezeném pro jeho rozhodování, ztotožnil i Nejvyšší soud. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv na spravedlivý proces, a že právní normy (procesních i hmotněprávních předpisů) byly aplikovány ústavně konformním způsobem.
K námitce překotnosti procesu se poznamenává, že stěžovatel sám dával v průběhu řízení najevo, že je srozuměn s jeho průběhem a že mu sledování jeho vývoje nečiní potíže. To lze dovodit např. i z toho, že se vzdal jak zákonné lhůty vyhrazené na přípravu na hlavní líčení [č.l. 2963], tak lhůty k prostudování spisu [č.l. 2895] a nepožadoval ani jejich prodloužení. Platný trestní řád zavazuje orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to za součinnosti stran a v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí [§2 odst. 5 tr.ř. věta první]. Zásada tzv. objektivní, či materiální pravdy, zde ustoupila ve prospěch posílení sporného charakteru trestního řízení, v němž je důkazní aktivita ze soudu ve větší míře snímána, ve prospěch aktivity sporných stran, tj. obžaloby a obhajoby, jež svou součinností spoluurčují (a to jak v pozitivním tak negativním slova smyslu) nutný rozsah dokazování. Tato úprava trestního řízení je v obecné rovině ústavně konformní.
Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho právo na spravedlivý proces, ve všech jeho komponentách, jejichž porušení namítal stěžovatel. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
[X1]lépe