ECLI:CZ:US:2003:1.US.424.03
sp. zn. I. ÚS 424/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. M. H., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, čj. 58 Co 251/2003 - 22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 30. 5. 2003, čj. 58 Co 251/2003 - 22, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 7. 3. 2003, čj. 15 C 114/2002 - 10. Tímto usnesením bylo řízení o zaplacení částky 459,-- Kč s příslušenstvím, vedené proti druhé žalované, V. H., vyloučeno k samostatnému řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy obou stupňů porušily svými rozhodnutími základní práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že vyloučením věci k samostatnému řízení mu soud odepřel spravedlnost. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že usnesení soudu prvního stupně bylo usnesením upravujícím vedení řízení. Stěžovateli byla odepřena možnost podat odvolání ve věci, což znamená, že soudy autoritativně odmítly rozhodnout o tom, která ze žalovaných je věcně legitimována v řízení o stěžovatelově nároku. Soud prvního stupně se jen snažil vyhnout povinnosti rozhodnout ve věci s odkazem na ustanovení §112 odst. 2 OSŘ tím, že vyloučil nárok vůči druhé žalované k samostatnému projednání, čímž navíc porušil ustanovení §112 odst. 1 OSŘ. Nepřihlédl ani k hledisku hospodárnosti řízení, vyloučením nároku vůči druhé žalované postupoval zcela opačně. Stěžovatel, na výzvu soudu, neupravil petit žaloby, neboť neuplatňoval dva nároky, ale pouze jeden.
Stěžovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 71/96, v němž Ústavní soud shledal postup obecných soudů, ke kterému údajně došlo i ve věci stěžovatele, jako porušující čl. 36 odst. 1 Listiny a stěžovateli tak bylo odepřeno právo na soudní ochranu.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu nebyla odňata možnost domáhat se svých práv u soudu. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo pouze upraveno vedení řízení, neboť soud dospěl k závěru, že se jedná o dvě různé věci, které se ke spojení nehodí. Soud tak rozhodl na základě úvahy, že rozhodnutí v jedné z této věcí teprve vytvoří předpoklady k rozhodnutí ve věci druhé, proto je třeba posuzovat obě věci samostatně. Z dikce ustanovení §112 odst. 2 OSŘ je patrno, že takovéto rozhodnutí je volbou soudce a záleží na jeho úvaze. Pokud jde o hledisko procesní ekonomie, na které stěžovatel poukázal, toto hledisko nemusí být za všech okolností hlediskem prvořadým, ale může být pouze jedním z více hledisek posuzování věci.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení a má za to, že ani oběma usneseními ani postupem soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Uvedl, že porušení práv stěžovatele nelze spatřovat v tom, jak soudy posoudily věc po stránce právní.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 3. 2003, čj. 15 C 114/2002 - 10, Ústavní soud zjistil, že řízení o zaplacení částky 459,-- Kč s příslušenstvím, vedené proti druhé žalované V. H., bylo vyloučeno k samostatnému řízení. V odůvodnění usnesení se uvádí, že stěžovatel se domáhal zaplacení žalované částky vůči prvnímu žalovanému - Vojenské zdravotní pojišťovně ČR - a pro případ, že uplatněná pohledávka vůči pojišťovně nebude shledána po právu, uplatnil stejný nárok vůči druhé žalované. Podle závěru soudu stěžovatelem navrhovaný petit vyjadřuje podmíněně vždy pouze povinnost jednoho ze žalovaných účastníků a opomíjí úspěch či neúspěch druhého, který v rámci konečného vyřízení musí být z hlediska jasnosti, přesnosti a určitosti vydaného rozhodnutí vyjádřen. Nárok, uplatněný podle obsahu žaloby fakticky vždy pouze vůči jednomu ze žalovaných, nemůže být proto posuzován ve společném řízení, kdy ke spojení se nehodí věci, kde rozhodnutí o jednom nároku vytváří teprve předpoklady pro vznik dalšího nároku, který by mohl být uplatňován.
Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, čj. 58 Co 251/2003 - 22, bylo zjištěno, že tento soud odmítl odvolání proti výše uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že na daný případ se vztahuje ustanovení §202 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle něhož odvolání není přípustné proti usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Jedná se o usnesení, která zákon považuje za méně významná a která se týkají zpravidla takových otázek, kde se v zájmu hospodárného řízení vyžaduje rychlé řízení, aniž by odepření opravného prostředku mohlo být na újmu práv účastníků řízení, případně třetích osob. Mezi takováto usnesení patří i usnesení o spojení věci ke společnému řízení nebo o vyloučení věci tak, jak vyplývá z ustanovení §112 OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení soudu prvního stupně lze podřadit pod usnesení, kterými soud prvního stupně rozhodl o vedení řízení a zákon nepřipouští proti takovému usnesení odvolání, bylo odvolání odmítnuto.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry soudů a tvrdí, že zákon byl jimi nesprávně vyložen. V tom spatřuje porušení svých základních práv. V ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování soudů obou stupňů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že soudy porušily řadu ustanovení občanského soudního řádu, zejména ustanovení §41 odst. 2 , §43, §112 a §132 OSŘ.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor (resp. vyložil zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV ÚS 188/94).
Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před soudy obou stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. V průběhu řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by soudy autoritativně odmítly rozhodnout, která ze žalovaných je aktivně legitimována. Soud prvního stupně řízení proti druhé žalované pouze vyloučil k samostatnému projednání, ve věci samé nerozhodoval. V obou věcech bude dále jednat a rozhodovat. Proti každému z těchto rozhodnutí bude přípustný opravný prostředek.
Jak vyplývá z ustanovení §112 OSŘ, rozhodnutí o tom, zda bude věc vyloučena k samostatnému projednání, je ponecháno výlučně na úvaze soudu. Soud může učinit takovéto rozhodnutí, pokud dospěje k závěru, že v návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny věci, které se ke spojení nehodí. Skutečnost, že se jedná o rozhodnutí o vedení řízení, naopak nezávisí na úvaze soudu, ale vyplývá z ustanovení občanského soudního řádu, který svou právní úpravou dává soudu možnost vydat v průběhu řízení procesní rozhodnutí za účelem zajištění účinnější ochrany práv účastníků, rychlosti řízení, hospodárnosti atd. Rozhodnutí o vedení řízení se týká pouze procesního postupu, a nemá tudíž žádný vliv na rozhodování ve věci samé. V daném případě bude soud jednat a rozhodovat o zaplacení žalované částky proti každému žalovanému samostatně, v obou řízeních se bude jednat ve věci samé, stěžovatel v nich bude mít postavení účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že u soudu probíhají současně obě řízení, nemůže dojít k promlčení nároku ani v jednom z nich. Jakmile soud rozhodne v jedné věci, bude k tomuto rozhodnutí soud přihlížet při rozhodování ve věci druhé.
K námitce stěžovatele, že soudy obou stupňů nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 71/96 je třeba uvést, že se jednalo o odlišnou věc, a proto nelze tento nález aplikovat na předmětnou ústavní stížnost. V citovaném nálezu byly jednak žalovány subjekty, o nichž nebylo známo, jaké je jejich majetkoprávní postavení vzhledem k požadovaným nemovitostem a dále soud prvního stupně v této věci řízení zastavil, čímž odepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že v průběhu dosavadního řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně učinil právní závěr, který zdůvodnil a na jehož základě vydal rozhodnutí, které dostatečně odůvodnil. Odvolací soud, zcela v souladu s ustanovením §202 OSŘ, odvolání stěžovatele odmítl a své rozhodnutí rovněž přiléhavě odůvodnil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu