ECLI:CZ:US:2003:1.US.427.02
sp. zn. I. ÚS 427/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele H. T. N., zastoupeného Mgr. L. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 14/02, ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 30/2001, ze dne 21. 12. 2001, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Řízení o ústavní stížnosti se v části, týkající se odsouzení pro skutek vztahující se k úmrtí D. R., zastavuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou dne 10. 7. 2002 Ústavnímu soudu, se odsouzený H. T. N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 14/02. Označeným rozsudkem odvolacího soudu byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 49 T 30/2001, a stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od přelomu let 1998/1999 do února 2000 v Mostě opakovaně prodával bez povolení většímu počtu osob, a to E. M., D. C., E. G., R. Š., H. Z. a D. R. heroin, který je jako omamná látka zařazen do příloh zákona č. 167/1998 Sb. Tímto jednáním získal částku kolem 100 000,-- Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně v délce trvání sedmi let, za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti citoval čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a v tomto směru dovodil, že v dané věci soud rozhodoval mimo hranice zákona, neboť nebyla splněna zákonem požadovaná kritéria pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, zejména pro absenci jednání ve "větším rozsahu". V této části stěžovatel spatřoval porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, v souběhu s porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru nemělo oporu v dokazování ani časové období vymezené "na přelomu let 1998/1999 do února 2000". Stěžovatel rovněž tvrdí, že v obsahu rozsudku chybělo uvedení skutečnosti, které odůvodňovalo použití určité trestní sazby. Celé vyšetřování bylo zaměřeno ke dni úmrtí D. R. (12. 2. 2000) a obžaloba byla podána pro trestný čin podle §187 odst. 4 TrZ. Ovšem pro tento dílčí skutek nebyl uznán vinným. V rozporu s §226 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") chybí výrok o zproštění obžaloby pro tento skutek. Za této situace byl odsouzen a zároveň byl stále obžalovaným, aniž by dále bylo vedeno trestní řízení. V tom stěžovatel spatřoval porušení čl. 40 odst. 2 Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 30/2001.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na napadený rozsudek. K námitce stěžovatele, týkající se čl. 95 Ústavy ČR, uvedl, že se jedná o pouhé konstatování, aniž by bylo konkrétně uvedeno, jaký zákon a v jakém směru měl být porušen. Podanou ústavní stížnost považoval za nedůvodnou.
Z vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že požadovaný spis byl zaslán Ministerstvu spravedlnosti ČR spolu s podáním stěžovatele. K žádosti Ústavního soudu Ministerstvo spravedlnosti ČR sdělilo, že dne 18. 12. 2002 podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 14/02. Z tohoto důvodu bylo usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 427/02, přerušeno řízení před Ústavním soudem do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 14/02, byl porušen zákon v ustanovení §220 odst. 1 TrŘ a §12 odst. 12 TrŘ, v neprospěch T. H. N.. Napadený rozsudek byl v odsuzující části zrušen a zrušena byla rovněž všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel byl nově uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Zároveň byl zproštěn obžaloby pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 4 písm. a) TrZ, spáchaný tím, že dne 12. 2. 2000 v Mostě prodal poškozenému D. R., nar. 1. 12. 1977, heroin a způsobil tak, že poškozený, po nitrožilní aplikaci takto získané drogy, dne 12. 2. 2000 zemřel v důsledku heroinem vyvolaného otoku mozku.
Nejvyšší soud ČR vyšel ze stejného skutkového zjištění jako Vrchní soud v Praze. V odůvodnění rozsudku uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen. Poté Nejvyšší soud ČR popsal průběh řízení před Vrchním soudem v Praze o opravném prostředku stěžovatele, v němž zmíněný odvolací soud změnil a zmírnil použitou právní kvalifikaci. Po zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodl nejen o vině, ale i o trestu. Stěžovateli uložil trest v rámci trestní sazby §187 odst. 2 TrZ, namísto původní, krajským soudem užité, trestní sazby v rámci §187 odst. 4 TrZ. Vrchní soud v Praze však pochybil, pokud z výroku o vině vypustil dílčí útok ve vztahu k poškozenému D. R., aniž rozhodl samostatným zprošťujícím výrokem o tomto dílčím skutku. Nerespektoval tak ustanovení §220 odst. 1 TrŘ a §12 odst. 2 TrŘ a navodil nejistý právní stav. Vzhledem k uvedenému rozhodl Nejvyšší soud ČR o porušení zákona v neprospěch stěžovatele a na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, ve věci sám rozhodl tak, jak je shora uvedeno.
Podáním ze dne 30. 4. 2003 rozšířil stěžovatel původní ústavní stížnost i proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, a navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 14/02, ve spojení s označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR s tím, že zproštění obžaloby pro skutek, týkající se poškozeného D. R., bude ponecháno v platnosti. Stěžovatel opětovně tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 39 Listiny, neboť rozhodnutí se opíralo o hypotetickou částku 100 000,-- Kč, nemající oporu v důkazech. Poté rozvedl, jakým způsobem dospěl k závěru, že v jeho případě byla prokázána distribuce pouze 17 dávek heroinu za částku 3 400,-- Kč a uzavřel, že tato částka nesplňuje kritéria pro "větší rozsah" a není "větší škodou". Přesto bylo jeho jednání klasifikováno podle §187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, aniž by byly splněny zákonné podmínky. V tomto směru stěžovatel ve výroku o vině postrádal uvedení skutečností odůvodňujících použití určité trestní sazby. Rovněž časové období vymezené "na přelomu let 1998 - 1999 do února 2000" nemělo oporu v dokazování. Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zproštěn obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D. R. dne 12. 2. 2000, vzal původní ústavní stížnost v této části zpět.
Na základě žádosti Ústavního soudu se k rozšířené ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (stěžovatel byl řádně a včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání, byl zastoupen obhájcem, mohl se vyjádřit ke stížnosti pro porušení zákona stejně jako jeho obhájce). Dále konstatoval, že se v rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, vypořádal se všemi skutečnostmi a argumenty obsaženými v ústavní stížnosti, která jsou z tohoto hlediska opakováním a rozvedením toho, co stěžovatel uvedl ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 49 T 30/2001, že v souzené věci bylo krajským soudem poprvé rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 6. 2001, čj. 49 T 30/2001 - 269. K odvolání podanému stěžovatelem byl zmíněný rozsudek Vrchním soudem v Praze, jako soudem odvolacím, zrušen v celém rozsahu a vrácen krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení konstatoval, že zjištění krajského soudu, že stěžovatel prodával heroin osobám, uvedeným ve výroku napadeného rozsudku, i doba, po kterou se měl jednání dopustit, jsou správná a mají podklad v provedených důkazech. Krajský soud rovněž učinil správný závěr, že výpověď svědků nebyla osamocená, neboť i sám stěžovatel se k tomuto jednání částečně doznal s tím, že prodejem heroinu získal asi 100 000,-- Kč. Jeho další výpovědi se od sebe lišily v závislosti na stadiu trestního řízení. Teprve později tvrdil, že prvotní výslech byl prováděn za situace, kdy nebyl schopen správně reprodukovat a kdy byl ještě pod vlivem drogy. Toto jeho tvrzení, že vypovídal pod vlivem drogy, bylo vyvráceno znaleckým posudkem z oboru toxikologie, na který krajský soud odkázal. Pochybnosti nevznikly ani o větším rozsahu jeho trestné činnosti (stěžovatel prodával heroin, omamnou látku výrazné kvality způsobující dlouhodobý návyk a výrazným způsobem devastující lidský organismus; tohoto jednání se prokazatelně dopouštěl nejméně po dobu více jak jednoho roku, nejednalo se tedy o jednorázovou nebo nahodilou záležitost; heroin po uvedené období prodával nejméně šesti osobám a za prodej obdržel částku kolem 100 000,-- Kč; tímto způsobem si opatřoval prostředky pro svou obživu), podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 TrZ. V tomto směru byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby. Avšak ve vztahu k zemřelému D. R. uložil odvolací soud krajskému soudu odstranit vady, nově projednat věc a rozhodnout. Po novém projednání rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, čj. 49 T 30/2001 - 323, tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) TrZ. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 14/02, kterým napadený rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) TrZ.
Z podnětu stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch stěžovatele, Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v odsuzující části a rozhodl tak, jak shora uvedeno. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat stěžovatele vinným. Ohledně uvedených námitek se pak podává, že výslech stěžovatele, výslechy svědků, znalecké posudky a ostatní listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů, z nichž logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů (čl. 87 Ústavy ČR). S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy při řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní zákon a trestní řád), nespadá do jeho pravomoci přehodnocovat dokazování před nimi provedené ani mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR nijak nevyplývají.
K námitce stěžovatele, týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho jednání, je nutno připomenout, že kvalifikační znak "ve větším rozsahu" skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst.1, 2 písm. a) TrZ, který podmiňuje použití přísnější trestní sazby, nelze ztotožňovat se znakem materiální škody, jak ji stanoví §89 odst. 11 TrZ (a jak to činí stěžovatel), neboť charakterizuje rozsah (např. délku přechovávání a prodeje, množství dotčených osob a podobně) trestného jednání a nelze jej považovat pouze za finančně vyjádřitelné kritérium. Znak většího rozsahu u této kvalifikované skutkové podstaty je nutno posuzovat ve vztahu k základní skutkové podstatě ohrožovacího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 TrZ. K jeho dokonání může stačit, že pachatel jinému opatřil nebo pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku, a to v jakémkoli malém množství (srov. P. Šámal, F. Púry, S. Rizman.: Trestní zákon: komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha, 2003, str. 1068). Na skutek, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku a mající oporu v provedeném dokazování, bylo správně aplikováno použité ustanovení trestního zákona. Tato námitka tedy nemá ústavně právní relevanci a ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Rovněž stěžovatelem namítané časové období a tvrzená absence skutečností odůvodňujících použití určité trestní sazby, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry skutkových zjištění učiněných obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by věc posouvalo do ústavně právní roviny.
Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
Podáním ze dne 30. 4. 2003 vzal stěžovatel zpět svou původní ústavní stížnost ze dne 10. 7. 2002, a to v části III., v níž namítal, že v rozsudku odvolacího soudu chyběl výrok o zproštění obžaloby pro skutek vztahující se k úmrtí D. R., v čemž spatřoval porušení čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel vzal tuto část ústavní stížnosti zpět, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, byl zproštěn obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D. R..
Podle §77 zákona o Ústavním soudu je stěžovatel oprávněn vzít ústavní stížnost zpět až do okamžiku, kdy se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. V části, týkající se chybějícího výroku o zproštění obžaloby za skutek vztahující se k úmrtí D. R., Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti zastavil, v souladu se zásadou dispozitivnosti řízení před Ústavním soudem a podle §77, v kombinaci s §54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V přezkoumávané věci se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu