ECLI:CZ:US:2003:1.US.443.03
sp. zn. I. ÚS 443/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Z. R., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 3 Zt 7988/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 3 Zt 7988/2002.
Uvedeným rozhodnutím byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky, Expozitury Ostrava, ze dne 2. 5. 2003, ČTS: OKH- 340/6-2002, kterým byla podle ust. §159a odst. 1 trestního řádu odložena věc trestního oznámení stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jehož se měli dopustit následující pracovníci Finančního úřadu Ostrava II a pracovníci Finančního ředitelství v Ostravě (jednáním, podrobně popsaným v uvedeném rozhodnutí): Ing. V. M., který měl (mj.) vydat pokyn k vydání platebního výměru, přičemž prý nerespektoval právní názor Krajského soudu v Ostravě, Ing. L. F. vydáním osvědčení o registraci, na němž měla záměrně uvést nepravdivé datum platnosti daňového identifikačního čísla oznamovatele, Ing. Y. N., která měla vydat v rozporu se zákonem platební výměry, jimiž byly poškozenému vyměřeny daně za roky 1993, 1994 a 1995, Ing. T. P. zamítnutím odvolání stěžovatele, přičemž v odůvodnění rozhodnutí měl uvést nepravdivá tvrzení, Ing. V. M., JUDr. I. H., Ing. Z. J. a Ing. P. V. zamítnutím odvolání proti exekučnímu výměru, rozhodnutí o uplatnění zástavního práva proti platebním výměrům a návrhu na obnovu daňového řízení, pracovníci Finančního ředitelství v Ostravě porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost tím, že o probíhajícím daňovém řízení informovali neoprávněnou osobu a Ing. J. N. tím, že nevyhověl opakovaným žádostem stěžovatele o zaslání rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantě nad Ostravicí.
Po přezkoumání všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo Okresní státní zastupitelství v Ostravě konstatovalo, že policejní orgán v průběhu prověřování věci opatřil dostatek důkazů, a to "jak listinných, tak i výpovědí osob", které mu umožňovaly meritorně rozhodnout. Napadené rozhodnutí o odložení věci pak státní zastupitelství považovalo za věcně správné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení v dané věci a své námitky shrnul tvrzením, že odložením trestního oznámení orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem a stěžovatel se tím cítí být poškozen na svých právech. Mj. v tomto směru zdůraznil, že tyto orgány neprovedly dokazování v nezbytném rozsahu podle trestního řádu a nemohly tak naplnit účel a základní zásady trestního řízení; tím podle jeho názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho oznámení. V dané věci tak prý odložením trestního oznámení nebyla státní moc uplatňována v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon o trestním řízení soudním.
Ústavní soud je v prvé řadě nucen z obecného hlediska zdůraznit, že jeho úkolem je ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje s poukazem na svoji dřívější judikaturu, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).
Ústavní soud odkazuje i na svá další rozhodnutí, podle nichž "ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291).
Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán žádný důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu, byť - na rozdíl od právního názoru v naposledy citovaném usnesení - má za to, že v souzené věci nejde o návrh zjevně neopodstatněný, nýbrž o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 240/02, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno).
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ust. §43 odst. 1 psím. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj