ECLI:CZ:US:2003:1.US.444.01
sp. zn. I. ÚS 444/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. E., zastoupené advokátem JUDr. E. J., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.5.2001, č.j. 7 Co 1049/2001-17, a proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 28.3.2001, č.j. 6 C 250/2001-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením ve věci žalobce města Písek proti stěžovatelce (žalované) o vydání předběžného opatření tak, že stěžovatelce zakázal, aby jakkoliv disponovala s vlastnictvím k domu v Písku, a ke stavební parcele, vše v obci a kat. území Písek, zejména aby tyto nemovitosti prodala, darovala, pronajala či zatížila zástavním nebo jiným věcným právem.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že se žalobce domáhá proti stěžovatelce vydání rozhodnutí, že darovací smlouva č.j. V 3, 12 2105/98, kterou JUDr. V. K. a M. K. darovali stěžovatelce předmětné nemovitosti, je vůči žalobci právně neúčinná. Důvodem řízení o určení neúčinnosti darovací smlouvy je spor mezi městem Písek a JUDr. V. K., otcem stěžovatelky, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 400.000,- Kč. Za situace, kdy Okresní soud v Písku vyhověl žalobě a rozsudkem ze dne 30.3.1998, sp.zn. 5 C 394/2000, uložil JUDr. K. povinnost zaplatit městu Písek částku 400.000,- Kč, uzavřel JUDr. K. spolu se svou manželkou na straně jedné a stěžovatelka na straně druhé darovací smlouvu k předmětným nemovitostem. Žalobce se domáhal vydání předběžného opatření, kterým by bylo stěžovatelce zakázáno jakkoliv s nemovitostmi disponovat, neboť měl obavu, že bude zkrácen na uspokojení své pohledávky vůči otci stěžovatelky. Okresní soud dospěl k závěru, že obava žalobce z nemožnosti domáhat se případného výkonu rozhodnutí je zcela reálná, neboť stěžovatelka se snaží pomocí inzerce nemovitosti prodat. Proto soud návrhu na vydání předběžného opatření dle §102 o.s.ř. vyhověl a vyslovil zákaz dispozice s nemovitostmi.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením citované rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že v posuzovaném případě jsou podmínky pro vydání předběžného opatření podle §102 odst. 1 o.s.ř. splněny. V probíhajícím řízení o určení neúčinnosti právního úkonu by mělo být vydáno rozhodnutí, které je jedním z podkladů nařízení výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Jestliže je zároveň osvědčeno, že stěžovatelka činí kroky k prodeji nemovitostí, je tak odůvodněna obava, že výkon rozhodnutí může být ohrožen. Proto je namístě zákaz dispozice těmito nemovitostmi včetně jejich zatížení zástavním či jiným věcným právem, ale i nájmem, neboť i takové nakládání nemovitostmi může podstatně ovlivnit možnost uspokojení případné pohledávky žalobce v exekuci. V daném případě soud zvažoval na jedné straně postavení žalobce, který vede dlouhou dobu spor o zaplacení značné finanční částky, přičemž žalovaný v tomto sporu (JUDr. V. K.) se zbavuje svého nemovitého majetku; na straně druhé jde o postavení stěžovatelky, které se na přechodnou dobu zakazuje předmětnými nemovitostmi disponovat. Oběma účastníkům hrozí v důsledku vydání, resp. nevydání předběžného opatření nevratné důsledky. Nelze však souhlasit s námitkou stěžovatelky, že tyto nevratné důsledky by se mohly týkat údržby nemovitosti, k níž se předběžné opatření nevztahuje. Soud vycházel z toho, že příslušná ustanovení zákona o předběžném opatření je třeba vykládat vždy ve prospěch toho, k jehož ochraně mají sloužit. Je zřejmé, že v daném případě předběžné opatření slouží ochraně žalobce k zajištění uspokojení jeho případného nároku. Jestliže žalobce podal totožný návrh na vydání předběžného opatření i ve věci vedené Okresním soudem v Písku pod sp.zn. 5 C 394/2000, nelze zde uvažovat o překážce věci pravomocně rozsouzené, neboť okresní soud v uvedené věci o návrhu sice rozhodl, avšak v důsledku podaného odvolání toto rozhodnutí nenabylo právní moci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že postup soudů obou instancí byl poznamenán vadami, které měly vliv na skutková zjištění i právní posouzení věci a že svou intenzitou způsobily porušení ústavních práv stěžovatelky. Podle jejího názoru Okresní soud v Písku vydal napadené předběžné opatření, aniž by byl žalobce unesl důkazní břemeno; bylo totiž na něm, aby dostatečně doložil podmínky vydání předběžného opatření. Z hmotného hlediska prý musí existovat alespoň důvodný předpoklad, že žaloby, které jsou předběžným opatřením zajišťovány, budou úspěšné. Povinnost k zaplacení smluvní pokuty ve výši 400.000,- Kč dosud není soudně vymahatelná, nárok zůstává problematický a sporný. Stěžovatelka prý nevěděla a ani nemohla vědět, že řízení o smluvní pokutě probíhá, neboť rodiče jí tuto skutečnost nesdělili. V době převodu nemovitostí pohledávka neexistovala a dosud neexistuje. Předběžné opatření tedy zajišťuje vymáhání dosud nevymahatelného dluhu, aniž by bylo jisté, že řízení o odpůrčí žalobě bude úspěšné. Hmotněprávní předpoklad vydání předběžného opatření, tj. alespoň předpokládaná úspěšnost zajišťovaných řízení, nebyl a ani nemohl být prokázán. S ohledem na dobu trvání soudních řízení lze očekávat, že předběžné opatření omezí stěžovatelku ve vlastnických právech po dobu několika let. Z hlediska rozsahu předběžného opatření, jež zahrnuje i zákaz pronájmu, není pochyb o tom, že předběžné opatření vytváří prostor pro značné nevratné důsledky; nemožnost brát z nemovitosti užitky povede prý nutně k chátrání nemovitosti. Soud nezkoumal a žalobce nedoložil, že vymáhání případného dluhu 400.000,- Kč nelze vést jinými zákonnými prostředky. Předběžné opatření má mít především předběžnou, dočasnou povahu a nemělo by působit nevratné následky, leč v daném případě je tento požadavek zjevně porušen. Napadená rozhodnutí výrazně omezují vlastnici nemovitostí, jež je v dobré víře; tato rozhodnutí jsou tak v rozporu s ústavní ochranou vlastnických práv. Stěžovatelka dále uvádí, že jiný senát Okresního soudu v Písku usnesením ze dne 22.3.2001, č.j. 5 C 394/2000-169, předběžné opatření totožného obsahu zamítl. Toto usnesení bylo prý vydáno dříve než usnesení, jímž bylo předběžné opatření nařízeno. Krajský soud v Českých Budějovicích nevyčkal výsledků odvolacího řízení proti zamítavému usnesení (ve věci sp.zn. 5 C 394/2000 došlo později ke zpětvzetí odvolání), v důsledku čehož dnes existují vedle sebe dvě pravomocná rozhodnutí téhož soudu v totožné věci s opačným výrokem. Stalo se tak prý proto, že soudy neposkytly stěžovatelce právní ochranu v plném rozsahu a nepřihlédly k jejím námitkám.
Stěžovatelka má za to, že soudy vůči ní postupovaly protiústavně. Protiústavnost spatřuje v porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Předběžným opatřením způsobený zásah do vlastnického práva je podle stěžovatelky rovněž nedůvodný, poškozující a v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnických práv. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a usnesení Okresního soudu v Písku zrušil.
Ústavní soud učinil ze spisů Okresního soudu v Písku, sp.zn. 6 C 250/2001 a sp.zn. 5 C 394/2000, následující zjištění: Dne 19.3.2001 byla u Okresního soudu v Písku podána žalobcem městem Písek proti žalované J. E. žaloba o neúčinnost darovací smlouvy č.j. V 3,12 2105/98 spolu s návrhem na vydání předběžného opatření. Obsahově totožný návrh na vydání předběžného opatření podal žalobce téhož dne i v rámci probíhajícího řízení vedeného proti žalovanému JUDr. V. K. v řízení o zaplacení 400.000,- Kč, sp.zn. 5 C 394/2000 (původně sp.zn. 5 C 337/94). Okresní soud v Písku návrh na předběžné opatření usnesením ze dne 22.3.2001, č.j. 5 C 394/2000-169, zamítl a v odůvodnění tohoto usnesení mj. uvedl, že navrhované předběžné opatření může být vydáno právě v souvislosti s odpůrčí žalobou proti J. E. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18.6.2001, č.j. 5 Co 1017/2001-184, řízení o odvolání žalobce proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření zastavil, neboť žalobce vzal své odvolání zpět s odůvodněním, že v související věci sp.zn. 6 C 250/2001 bylo navrhované předběžné opatření vydáno a potvrzeno i odvolacím soudem; obě usnesení o nařízení předběžného opatření vydaná ve věci sp.zn. 6 C 250/2001 jsou předmětem posuzované ústavní stížnosti, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23.7.2001. V průběhu řízení o ústavní stížnosti byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.3.2002, č.j. 5 Co 41/2002-238, potvrzen rozsudek Okresního soudu v P. ze dne 10.9.2001, č.j. 5 C 394/2000-209, jímž byla JUDr. V. K. uložena povinnost zaplatit žalobci městu P. částku 400.000,-Kč jakožto smluvní pokutu za porušení dohod uzavřených mezi městem P. a JUDr. K. Rozsudek ve věci sp.zn. 5 C 394/2000 nabyl právní moci dne 25.3.2002. Řízení ve věci sp.zn. 6 C 250/2001 o určení neúčinnosti darovací smlouvy dále pokračuje, takže dosud nebylo pravomocně skončeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Námitky ústavní stížnosti stěžovatelky směřují proti nařízení předběžného opatření, jež údajně zasáhlo do jejích základních práv a svobod. Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody, např. právo vlastnické, se již zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok 1999 - IV. díl, C.H.BECK, pod č. 158, str. 171 a násl. a nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C.H.BECK, pod č. 69, str. 183 a násl.), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyly dány podmínky (jejichž posouzení je zásadně věcí obecných soudů), za kterých zákonná ustanovení občanského soudního řádu (konkrétně jeho ustanovení §74 ve spojení s ustanovením §102) umožňují dočasné omezení dispozic s majetkem. Tento právní názor je i v souzené věci pro Ústavní soud závazný.
Podle §74 o.s.ř. a §102 o.s.ř. lze nařídit předběžné opatření - mimo jiné - je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. Základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Ochrana subjektu, vůči němuž má předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být i zrušena (§77 o.s.ř.). I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení občanského soudního řádu obecně umožňují vydání předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatelky zákonný poklad a - jak vyplývá z vyžádaného spisu - byl vydán k tomu příslušným orgánem. Opačný výklad by vedl k tomu, že by během řízení nemohla být účastníku poskytnuta (zaručena) právní ochrana, pokud by se ukázala obava z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu lze považovat interpretaci uvedených procesních pravidel obecnými soudy za ústavně konformní. Zákonná úprava postupu při vydávání zmíněného druhu předběžného opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí existuje. Z této formulace však nelze dovodit, že by navrhovatel musel prokázat, že výkon rozhodnutí skutečně ohrožen bude, nutno však osvědčit takové okolnosti, které o uvedené obavě alespoň svědčí.
Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí, jehož výkon by mohl být ohrožen, a zda v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, byly náležitě posuzovány okolnosti osvědčující důvodnou obavu z takového ohrožení. Z citovaného spisu Okresního soudu v P., sp. zn. 5 C 394/2000, Ústavní soud zjistil, že takový reálný předpoklad pro vydání vykonatelného rozhodnutí skutečně existoval, což bylo následně (a zřetelně) potvrzeno tím, že rozsudek tamního soudu ze dne 10.9.2001, č.j. 5 C 394/2000-209, jímž bylo otci stěžovatelky JUDr. K. uloženo zplatit městu P. částku 400.000,- Kč, nabyl právní moci. Jedná se tedy, na rozdíl od argumentace stěžovatelky, o spor již skončený. Jde-li o konkrétní hodnocení okolností svědčících o obavě žalobce z ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí, náleží zásadně tato otázka do kognice obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jestliže tedy žalobce odůvodňoval svou obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí tím, že se stěžovatelka snaží předmětné nemovitosti prodat, a obecné soudy takové argumentaci přisvědčily, nelze v této skutečnosti samé spatřovat protiústavnost; ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedené zjištění ani nezpochybňuje.
V souzené věci není významné ani tvrzení stěžovatelky, že jiný senát Okresního soudu v Písku v další věci vedené pod č.j. 5 C 394/2000-169 předběžné opatření totožného obsahu usnesením ze dne 22. 3. 2001 zamítl. Jak již Ústavní soud uvedl na jiném místě (str. 4), uvedený soud tak podle odůvodnění citovaného usnesení učinil s poukazem - mimo jiné - na to, že navrhované předběžné opatření může být vydáno proti J. E. v souvislosti se žalobou, jež je vedena proti ní, tedy v jiném řízení. Pro zřetelnější pohled na věc je na místě zopakovat, že krajský soud řízení o odvolání žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu na předběžné opatření zastavil, neboť žalobce vzal odvolání zpět jen proto, že zjistil, že v souzené věci vedené pod sp. zn. 6 C 250/2001 - jež se týká této ústavní stížnosti - bylo již předběžné opatření pravomocně nařízeno.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky vydání předběžného opatření zhodnotily obecné soudy v souzené věci způsobem přiměřeným a ústavně konformním. Se stěžovatelčinými námitkami, že jím došlo k omezení vlastnického práva v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), se Ústavní soud neztotožňuje, neboť omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny. Ani porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud v souzené věci neshledal, což vyplývá z argumentů uvedených v předchozí části tohoto usnesení.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu