ECLI:CZ:US:2003:1.US.465.01
sp. zn. I. ÚS 465/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. I., zastoupeného advokátem Mgr. M. B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.5.2001, č.j. 26 Cdo 1627/2000-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky v záhlaví uvedeným usnesením ve věci žalobce města Příbram proti stěžovateli (žalovanému) o zaplacení částky 55.870,40 Kč s příslušenstvím odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.3.2000, č.j. 23 Co 34/2000-77, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14.10.1999, č.j. 15 C 114/99-39, ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 40.859,54 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném před 1.1.2001, a shledal, že v dané věci se nejedná o žádný z případů upravených v ustanoveních §238 a §239 o.s.ř. Za tohoto procesního stavu by bylo dovolání přípustné jen při naplnění některého z předpokladů upravených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., v němž jsou taxativním výčtem pod písmeny a) až g) uvedeny vady, které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by řízení bylo některou z takových vad postiženo, a stěžovatel to v dovolání ani netvrdil. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání stěžovatele nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu, a proto musel dovolání odmítnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti směřující toliko proti rozhodnutí dovolacího soudu v podstatě zopakoval námitky uplatněné již v dovolání, které podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Stěžovatel k věci uvedl, že Krajský soud v Praze při svém rozhodování o jeho povinnosti hradit nájemné nevzal v úvahu, že žalobce nebyl do roku 1997 vlastníkem domu, v němž je byt užívaný stěžovatelem. Soud sice vycházel z výpisu z katastru nemovitostí, avšak nezabýval se dostatečně údaji v něm uvedenými. Spornou zůstala také otázka, jakým způsobem došlo k přechodu vlastnictví domu na žalobce, jestliže dům až do roku 1997 nebyl zapsán v katastru nemovitostí. Pokud žalobce nebyl do roku 1997 vlastníkem nemovitosti, neexistoval právní titul, na jehož základě by mohl požadovat vůči stěžovateli úhradu nájemného. Obecné soudy se rovněž nezabývaly otázkou platnosti nájemní smlouvy ze dne 10.5.1973, která byla podle mínění stěžovatele uzavřena v rozporu s obecně závaznými předpisy a je proto neplatná ve smyslu §39 občanského zákoníku.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze, proti němuž směřovalo dovolání, bylo vydáno při jednání soudu dne 21.3.2000. O konání tohoto jednání byl stěžovatel řádně a včas vyrozuměn. V den předcházející jednání a i v den jednání samého byl však postižen akutním stavem svého trvalého onemocnění, který je provázen úpornými bolestmi značné intenzity. Stěžovatel je totiž plně invalidní pro nemoc z povolání postihující mimo jiné jeho pohybový aparát. Onemocnění je občasně provázeno výraznými bolestivými stavy, zcela bránícími i přes bezodkladnou lékařskou pomoc po určitou dobu v běžných životních projevech, včetně pohybu mimo lůžko. Pro tuto náhlou indispozici, která jej po přechodnou dobu v čase nařízeného jednání odvolacího soudu a bezprostředně před ním zbavila možnosti pohybu, se stěžovatel nemohl nařízeného jednání účastnit ani svou neúčast omluvit a požádat o odročení jednání. K tomu navrhuje provedení důkazu zdravotnickou dokumentací, zejména potvrzením o lékařském ošetření a o svém aktuálním stavu v den jednání odvolacího soudu. Ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. předpokládá, že nastal výsledek spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem, k němuž došlo nesprávným postupem soudu. Nesprávnost postupu soudu lze prý spatřovat v rozhodnutí odvolacího soudu jednat ve věci bez přítomnosti účastníka řízení. Tento postup je dle §101 odst. 2 o.s.ř. toliko možný, nikoli však jediný, jejž může soud zvolit; předcházet mu musí úvaha, zda takovým postupem nedojde ke zkrácení práv účastníka a zda lze takto např. zjistit skutkový stav. Třebaže soudu nebyl znám důvod nepřítomnosti účastníka, stěžovatel má za to, že zvoleným postupem mu byla jako účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem.
Stěžovatel tvrdí, že k uvedené skutečnosti, byť nebyla výslovně v dovolání uplatněna, měl dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti, dovolání posoudit jako přípustné a věcně o něm rozhodnout. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, bylo dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhuje, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se věcí zabýval toliko z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dovolacím soudem. Protiústavní (ani protizákonné) pochybení, pokud šlo o posouzení přípustnosti dovolání, však nezjistil.
Podle §101 odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném před 1.1.2001) soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.
V souzené věci byl stěžovatel řádně a včas předvolán k jednání odvolacího soudu konanému dne 21.3.2000. K tomuto jednání se nedostavil ani nepožádal o jeho odročení. Za tohoto stavu soud jednal v nepřítomnosti stěžovatele, neboť citované ustanovení o.s.ř. takový postup umožňovalo. V dovolání k Nejvyššímu soudu stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by naznačovaly, že by v odvolacím řízení došlo k takovým vadám řízení, které předpokládá §237 o.s.ř.; takové vady nebyly zjištěny ani ze soudního spisu. Svou neúčast na jednání vysvětlil stěžovatel teprve v ústavní stížnosti, resp. v jejím doplnění sepsaném advokátem, kde uvádí, že akutní projevy jeho trvalého onemocnění spočívající v intenzivních bolestech a neschopnosti pohybu mu zabránily nejen se jednání osobně účastnit, ale též se z jednání omluvit a požádat o odročení.
Ústavní soud má zato, že i v případě, kdyby byl zdravotní stav stěžovatele v době konání odvolacího jednání natolik vážný, že by mu neumožňoval včasnou omluvu (např. telefonicky, prostřednictvím sousedů apod.), nelze tuto námitku přijmout jako relevantní pro podstatu souzené věci. Uvedená námitka byla totiž poprvé uplatněna právě až v řízení před Ústavním soudem. Stěžovateli přitom nic nebránilo uplatnit skutečnosti popsané v ústavní stížnosti již v řízení před obecnými soudy, tedy učinit je obsahem svého dovolání. Takové skutečnosti by byl potom Nejvyšší soud byl nucen zohlednit při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Jestliže však v době rozhodování nebyly - a ani nemohly být - dovolacímu soudu známy, pak mu lze stěží vytýkat opomenutí z hlediska §242 odst. 3 o.s.ř. Úvahu stěžovatele, že by byl dovolací soud - v případě nepřípustného dovolání - povinen posuzovat, do jaké míry byl ve věci zjištěn skutkový stav, a z toho poté případně dovozovat nesprávný postup odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., považuje Ústavní soud za mylnou.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze postupoval v intencích ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř., jestliže za daných okolností projednal věc v nepřítomnosti stěžovatele; nejednalo se tedy o nesprávný postup soudu, jímž by byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pak nedošlo vůči stěžovateli k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a nebylo tak porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nemohl ústavní stížností zabývat po stránce věcné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu