ECLI:CZ:US:2003:1.US.482.03
sp. zn. I. ÚS 482/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., a.s., proti usnesení Policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování v Mostě ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. ČVS: ORMO 441/KPV-HK-KŘ-2003, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 30. 6. 2003, č.j. Zn 2163/2003-5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením zamítlo Okresní státní zastupitelství v Mostě stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, v Mostě ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. ČVS: ORMO 441/KPV-HK-KŘ-2003, o odložení trestního oznámení pro podezření z trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 trestního zákona. Uvedeného jednání se měl dopustit Ing. J. Z. tím, že jako statutární orgán společnosti S., s.r.o., nepodal návrh na změnu zápisu sídla v obchodním rejstříku a zabránil tak provedení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí pro pohledávku za společnost S., s.r.o., ve výši 35.800,30 Kč.
Okresní státní zastupitelství v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že přezkoumalo spisový materiál i rozhodnutí policejního orgánu a konstatuje, že je věcně správné, byť neobsahuje veškeré skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci. Trestní oznámení prý podala stěžovatelka z důvodu nemožnosti vymáhání pohledávky za společností S., s.r.o., a má zato, že podezřelý Ing. Z. mohl spáchat i trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 trestního zákona.
Státní zástupitelství dále konstatuje, že podle obsahu spisového materiálu - což ani podezřelý Ing. Z. nepopírá - přestala společnost S., s.r.o., vyvíjet činnost již v roce 1996, avšak její statutární orgány nepodnikly žádné úkony potřebné dle obchodního zákoníku. Porušení těchto povinností v rozhodné době však nezakládalo trestní odpovědnost. Skutkovou podstatu trestného činu zkeslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §125 odst. 2 trestního zákona zakotvila až novela trestního zákona účinná od 1. 5. 2000.
Podle mínění státního zastupitelství je další šetření ve věci vzhledem k právě uvedené skutečnosti nadbytečné. Trestné činy, jež by v dané věci přicházely v úvahu, nemají prý povahu trestných činů trvajících a nelze zde aplikovat novou právní úpravu vzhledem k ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, především právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení jednání podezřelého nesprávně právně posoudily. Zejména brojí proti názoru státního zastupitelství ohledně povahy příslušných trestných činů, tedy že nejde o trestné činy trvající a že novou právní úpravu na ně nelze uplatnit s přihlédnutím k §16 odst. 1 trestního řádu. V době, kdy došlo k protiprávnímu jednání podezřelého, tzn. k nesplnění povinnosti dané obchodním zákoníkem, bylo prý již toto jednání klasifikováno jako trestné. Nesouhlasí s názorem, že by šlo ve věci o retroaktivitu. Má zato, že povinnost uvést údaje v obchodním rejstříku do souladu se skutečností bez zbytečného odkladu dává možnost - poté co vešla v platnost novela trestního zákoníku zák. č. 105/2000 Sb. - protiprávní stav odstranit.
Proto stěžovatelka navrhuje v záhlaví označené usnesení Policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování v Mostě ze dne 27. 5. 2003 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 30. 6. 2003 jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti. I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Z ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
V souzené věci Ústavní soud dále konstatuje - s poukazem na svou dřívější judikaturu -, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C.H.Beck, 1997, str. 343 a násl.).
Ústavní soud odkazuje i na svoji další judikaturu, podle níž " Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje." (usnesení sp. zn. I.ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 291).
Ústavní soud shledal, že ani v souzené věci není dán důvod odchýlit se od zmiňované ustálené judikatury Ústavního soudu, byť - na rozdíl od právního názoru v naposledy citovaném usnesení - má za to, že v souzené věci nejde o návrh zjevně neopodstatněný, nýbrž o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud dále opakovaně připomíná, že ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. V zásadě to znamená, že ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele, jenž musí být napadeným zásahem orgánu veřejné moci sám postižen. To ovšem neznamená, že stačí, aby se stěžovatel pouze subjektivně domníval, že jeho základní práva a svobody byly porušeny. [srovnej Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2001, např.str.293].
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že se v souzené věci nejedná o základní právo ani svobodu stěžovatelky, které by bylo porušeno.
Dalšími námitkami stěžovatelky se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný subjektem zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj