ECLI:CZ:US:2003:1.US.516.03
sp. zn. I. ÚS 516/03
Usnesení
I. ÚS 516/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. listopadu 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. N., H. D., I. M., L. M. a J. J. právně zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2003, č. j. 28 Cdo 508/2002 - 156, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2001, č. j. 15 Co 307/2001- 143 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 9 C 390/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že soudy svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 o vydání věci. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný (Městská část Praha 3) byl uznán povinným uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věcí, nemovitostí, kterých se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 87/1991 Sb. V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový soud uvedl, že žaloba byla zamítnuta s ohledem na skutečnost, že vůči povinné osobě výzva nebyla uplatněna včas a dále se vypořádal s námitkou stěžovatelů týkající se znovuotevření běhu lhůty po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.
Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu nalézacího s tím, že odvolání nebylo důvodné, neboť právní posouzení dané věci soudem I. stupně bylo shledáno správným.
Nejvyšší soud ČR pak svým usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, ve kterém především vytýkali soudu odvolacímu i nalézacímu příliš zužující výklad ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění po novele provedené nálezem č. 164/1994 Sb., jako nepřípustné. V odůvodnění svého usnesení dále uvedl, že otázka, kterou stěžovatelé předložili k přezkumu dovolacímu soudu, není otázkou po právní stránce zásadně významnou, neboť již byla jednoznačně vyřešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu.
Stěžovatelé výše citovaná rozhodnutí obecných soudů napadli ústavní stížností, neboť se domnívají, že výklad nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. provedený obecnými soudy je příliš restriktivní a dále se domáhají použití přirozeného práva. Dále uvádějí, že samotné zmeškání lhůty stanovené §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů by nemělo vést k zániku práva stěžovatelů na zmírnění či odstranění majetkové křivdy způsobené bývalým komunistickým režimem. V postupu obecných soudů spatřují stěžovatelé zásah do jejich práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a dále porušení čl. 90 Ústavy ČR. Proto navrhují, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí nálezem zrušil.
Poté, co stěžovatelé odstranili vady podání, mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).
S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení obecnými soudy nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu.
Ústavní soud po prozkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy interpretovaly ustanovení §5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění po novele provedené nálezem č. 164/1994 Sb., zcela správně dle ustálené judikatury a ve světle rozhodnutí Ústavního soudu. Jak se již Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval, pokud stěžovatelé neuplatnili svůj nárok na vrácení nemovitostí ve lhůtě pro ně relevantní, jejich nárok zanikl a výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, jenž novelizoval zákon č. 87/1991 Sb., nemohl být obnoven, neboť stěžovatelé nespadají do skupiny osob, která z důvodu diskriminační podmínky trvalého pobytu na území ČR (původně ČSFR) nemohla svého práva využít (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 114/98).
V napadených rozhodnutích obecných soudů tudíž nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelů zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu