ECLI:CZ:US:2003:1.US.518.02
sp. zn. I. ÚS 518/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené advokátem JUDr. Z. R. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 19 C 579/96, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 21 Co 275/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 500/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky (navrhovatelka) proti žalovanému - Speciální instruktorská ochranná služba A., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Důvodem předmětného zrušení pracovního poměru bylo to, že prý stěžovatelka (pracovnice žalovaného) byla dne 16. 10. 1996 přistižena při spánku během služby. Městský soud v Praze citovaným rozsudkem potvrdil uvedený rozsudek obvodního soudu a zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud - postupující dle o.s.ř. ve znění před jeho novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - konstatoval, že v souzené věci potvrdil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně a nepřipustil ani dovolání stěžovatelky, takže proto připadá v úvahu přípustnost dovolání jen z důvodu vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
K aplikaci ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud uvedl, že není důvodná námitka stěžovatelky, že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený senát soudu I. stupně. V daném případě prý totiž byly jednání dne 2. 11. 1999 přítomny předsedkyně senátu JUDr. M. H. a přísedící H. V. a H. F. po zahájení jednání byl stručně zopakován dosavadní průběh řízení a po přednesení závěrečných návrhů byl ve věci vyhlášen rozsudek. Je proto zřejmé, že rozsudek byl vyhlášen ihned po skončení jednání a v nezměněném složení senátu. Proto Nejvyšší soud neshledal existenci vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. K ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož je přípustnost dovolání založena tehdy, jestliže se jedná o otázku zásadního právního významu, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž podrobuje kritice toliko skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (hodnocení provedených důkazů).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její základní práva, zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 Ústavy ČR. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka především v tom, že s ní žalovaný rozvázal pracovní poměr z důvodu hrubého porušení pracovní kázně, ačkoliv dle ustanovení §53 zákoníku práce tak bylo možno postupovat pouze v případě zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Proto prý písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru odporuje citovanému §53 zákoníku práce a je tedy nezákonné. K napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud prý přehlédl, že dovolání bylo podáno i z důvodu nesprávného právního názoru odvolacího soudu.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, zn. 19 C 579/96, především zjistil, že se stěžovatelkou byl dne 21. 10. 1996 zaměstnavatelem - firmou A. S., a.s., písemnou formou okamžitě zrušen pracovní poměr, a to z důvodu hrubého porušení pracovní kázně, neboť (prý) provedenou kontrolou bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 16. 10. 1996 během noční služby porušila zvlášť hrubým způsobem své pracovní povinnosti tím, že spala ve službě, byť již dříve byla písemně napomenuta za neplnění svých povinností a upozorněna na možnost zrušení pracovního poměru dle §53 zákoníku práce.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu dále vyplývá, že provedeným dokazováním obvodní soud zjistil, že stěžovatelka v uvedený den skutečně během noční služby spala. Obvodní soud přitom vycházel především z výslechu svědků K. a F. Tímto svým jednáním stěžovatelka podle názoru obvodního soudu porušila hrubým způsobem pracovní kázeň ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť ve funkci, kterou zastávala, bylo třeba, aby postupovala odpovědně a střežila objekt s dostatečnou pozorností. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatelka obdržela v souladu s platným právem, a to navíc za situace, když za dřívější nesplnění pracovní povinnosti již byla písemně napomenuta. Písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru údajně splňuje i všechny formální náležitosti. Týž názor zaujal i soud odvolací.
Ústavní soud, který je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a ve vztahu k obecným soudům jim není nadřízen a není proto zásadně oprávněn ani přehodnocovat dokazování, jimi prováděné, může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout kasačním způsobem toliko tehdy, jestliže shledá protiústavní pochybení, např. při extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a mezi právními závěry z těchto zjištění vyvozenými, nebo dojde-li k porušení kogentního ustanovení jednoduchého práva.
V souzené věci spatřuje stěžovatelka protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů v tom, že s ní zaměstnavatel ukončil pracovní poměr z důvodu hrubého porušení pracovní kázně, ačkoliv dle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak bylo možno postupovat pouze v případě zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. K tomu Ústavní soud uvádí, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť z obsahu písemného vyrozumění o okamžitém zrušení pracovního poměru (č.l. 3) je zřejmé, že sice jako důvod zrušení pracovního poměru je uvedeno hrubé porušení pracovní kázně, nicméně následně je blíže vysvětleno, že stěžovatelka předmětným shora popsaným jednáním "porušila zvlášť hrubým způsobem své pracovní povinnosti". Je tedy bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že zaměstnavatel formuloval výpovědní důvod dostatečně zřetelně a v souladu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Z ústavního hlediska je tedy relevantní, že obecné soudy I. a II. stupně napadenými rozsudky kogentní ustanovení tzv. jednoduchého práva neporušily; přehodnocovat provedené dokazování pak Ústavnímu soudu s ohledem na jeho ústavní vymezení a funkci v zásadě nepřísluší. Ústavní soud dodává, že otázkou formulace písemného okamžitého zrušení poměru se dostatečně a přesvědčivě zabýval v rámci odůvodnění rozsudku o podaném odvolání Městský soud v Praze, takže námitka obsažená v ústavní stížnosti toliko opakuje námitku dřívější, s kterou se již dostatečně vypořádal odvolací soud.
K návrhu na zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Protože stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila právní závěr Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (případně dle jiného ustanovení), zabýval se Ústavní soud - respektující dispoziční právo stěžovatelky - toliko otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a Nejvyšší soud se jím může meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže shledá jeho procesní přípustnost.
V tomto směru se proto stěžovatelka dopouští omylu, jestliže spatřuje existenci citovaného dovolacího důvodu např. v tom, že odvolací soud daný případ nesprávně právně posoudil; úkolem a smyslem dovolacího řízení totiž není generálně napravit všechna pochybení, učiněná v předchozích řízeních před obecnými soudy a tato řízení v plném rozsahu přezkoumat, nýbrž - v případě dovolacího důvodu podle (tehdy platného) ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. - sjednocovat judikaturu obecných soudů v případech zásadního právního významu, tzn. v případech judikaturou dosud neřešených nebo odchylujících se od konstantní judikatury obecných soudů.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Protože v daném případě odvolací soud dovolání nepřipustil a Ústavní soud respektuje skutečnost, že otázku úvahy obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, zásadně není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 333, 335), shledal i tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu
*