ECLI:CZ:US:2003:1.US.570.03
sp. zn. I. ÚS 570/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. prosince 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. E., zastoupeného JUDr. K. B., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 11 To 331/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 1 T 122/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trest. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 trest. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a dále bylo rozhodnuto, že se poškozená organizace Č. d. odkazuje s uplatněním svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků rozsudku soudu nalézacího, jakožto i správností postupu řízení, dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Dále se vyjádřil i k provádění důkazů a shrnul, že nalézací soud zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, jenž byl nezbytný pro učinění rozhodnutí.
Dle názoru stěžovatele obecné soudy postupovaly v rozporu se zákonem i s drážními předpisy pro vyšetřování železničních nehodových událostí, když přešly nezákonné postupy předcházející vydání svých vlastních rozhodnutí, resp. se nezabývaly rozpory mezi zjištěními vytěženými při projednávání věci, včetně nepostupování dle §2 odst. 5 trest. řádu. Dále stěžovatel argumentuje, že do jeho práv bylo zasaženo již při úkonech učiněnými orgány Č. d., a. s. , kdy jejich interní předpis porušuje přímo čl. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy pochybily, když neprovedly jím navrhované důkazy a jejich neprovedení řádně neodůvodnily. V tom, že obecné soudy nehodnotily důkazy svědčící v jeho prospěch stejně jako ty, svědčící v jeho neprospěch, vidí stěžovatel zásah do práva garantovaného čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, což mělo za následek porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále uvádí konkrétní argumenty podporující toto tvrzení. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje Ústavnímu soudu, aby nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Než Ústavní soud přistoupil k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, zabýval se otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a zkoumal, zda ve věci nemělo být podáno dovolání. Z odůvodnění ústavní stížnosti ovšem vyplývá, že stěžovatel polemizuje toliko se skutkovými závěry soudů, a proto za této situace nelze trvat na podání dovolání, neboť nesprávně zjištěný skutkový stav není dovolacím důvodem.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel namítá v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů, a proto nelze přisvědčit jeho názoru o zásahu do práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stejně tak nelze souhlasit s jeho dalším tvrzením týkajícím se zásahu do práva garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny, kterému odpovídá i dikce čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, neboť zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům stěžovatele, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jeho podnětu byly v určitém poměru.
K námitkám stěžovatele ohledně nedostatečného provedení důkazů, resp. neprovedení důkazů stěžovatelem navrhovaných Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Dle stávající judikatury Ústavního soudu není odvolací soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, pokud se vypořádá v odůvodnění rozhodnutí s tím, proč navržený důkaz neprovedl (srov. I. ÚS 362/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Praha, C. H. Beck 1997, str. 111). Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje žádné nové argumenty, kterými by se již obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Obecné soudy věc správně posoudily, svá rozhodnutí detailně odůvodnily a vypořádaly se se všemi námitkami obhajoby. Ústavní soud dále zjistil, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 i čl. 37 odst. 3 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byly porušeny zásady spravedlivého procesu.
Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě, nikoli o zakotvení základního práva či svobody.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud dodává, že toto ustanovení představuje výchozí interpretační pravidlo pro další ustanovení Ústavy ČR. Z něj vychází i jeden ze základních atributů právního státu, a to respektování principu právní jistoty. Čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR upravuje obecně vyloučení výkonu libovůle orgány státní moci, tedy i soudy. Z této maximy vychází i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodňovat, tj. způsobem, který stanoví procesní předpisy. Jak je výše uvedeno, soudy při své rozhodovací činnosti respektovaly zásadu právního státu a z ní vycházející povinnosti i pro orgány soudní moci.
K námitkám stěžovatele ohledně nezákonnosti interního předpisu Č. d., a. s., na jehož základě byl vypracován nehodový spis, Ústavní soud uvádí, že přezkoumával v rovině ústavněprávní pouze napadená rozhodnutí obecných soudů. Pokud soud nalézací konstatoval k důkazu vyvracejícím verzi stěžovatele i závěr Generální inspekce č. d. obsažený v nehodovém spise, což odůvodnil, postupoval tak v souladu se zákonným ustanovením trestního řádu (§125 odst. 1 trest. řádu).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu