ECLI:CZ:US:2003:1.US.599.01
sp. zn. I. ÚS 599/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů RSDr. F. M. a V. M., zastoupených JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001, čj. 23 Co 542/99 - 206, takto:
l. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001, čj. 23 Co 542/99 - 206, kterým tento odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 9. 1999, čj. 5 C 37/95 - 176, tak, že prvému žalovanému RSDr. F. M. a druhé žalované V. M. (dále také "stěžovatelé", "první stěžovatel", "druhý stěžovatel") uložil povinnost uzavřít se žalobci M. P. a J. P. (dále jen "vedlejší účastníci") dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí, a to objektu bydlení, parcely - zastavěné plochy, a parcely - zahrady, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. na listu vlastnictví pro obec a katastrální území H.
Stěžovatelé svou ústavní stížnost odůvodnili tvrzením, že označeným rozsudkem odvolacího soudu byla odepřena jejich právu soudní ochrana, neboť obecné soudy nedostatečně posoudily všechny skutkové okolnosti případu, vyvodily nesprávné právní závěry a odvolací soud nerespektoval základní princip důkazního břemene. Tímto postupem bylo porušeno jejich vlastnické právo a byli protiprávně zbaveni svého majetku.
Stěžovatelé, podle svého tvrzení, nebyli povinnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pro vydání nemovitostí nebyly splněny podmínky stanovené citovaným zákonem. Soudu nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud zcela otočil princip důkazní povinnosti, když dovodil, že důkazní břemeno, týkající se oprávnění JUDr. D. jednat jménem městského národního výboru, především uzavírat kupní smlouvy, leží na stěžovatelích. Bylo povinností žalobců prokázat naplnění restitučního důvodu. Stěžovatelé rovněž poukázali na Směrnici Městského národního výboru v Havlíčkově Brodě, o schvalování hospodářských operací a pro oběh účetních dokladů na MěstNV z roku 1988, s tím, že oprávnění JUDr. D. k uzavírání kupních smluv vyplynulo právě z této směrnice.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, dále M. P. a J. P., jako vedlejších účastníků řízení, a prostudoval spis Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 37/95.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatelé brojili zejména proti tomu, že je odvolací soud považoval za nositele povinnosti tvrzení podle §101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") a povinnosti důkazní (§120 odst. 1 OSŘ) o tom, že kupní smlouva byla uzavřena řádně. Odvolací soud konstatoval, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, že tuto povinnost nese v soudním řízení vždy ten účastník, jemuž je takové tvrzení ku prospěchu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastníci, právně zastoupeni JUDr. J. Š., advokátem, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, jakož i na základě protiprávního zvýhodnění. Rozpor s tehdy platnými právními předpisy spatřovali v zastoupení prodávajícího, ve sjednání splatnosti kupní ceny a v předmětu prodeje. Kupní smlouvu podepsala za prodávajícího JUDr. D., která k takovému úkonu neměla žádné oprávnění. Nebyla předsedou národního výboru, statutárním orgánem, ani nebyla vybavena patřičným zmocněním. Současně došlo k porušení §17 vyhl. FMF č. 119/1988 Sb., neboť povolení splátek kupní ceny bez ztráty výhody splátek bylo v rozporu s touto vyhláškou. Protiprávní zvýhodnění stěžovatelů vedlejší účastníci spatřují ve sjednání splátek, ve sjednání kupní ceny a ve zvýhodnění stěžovatelů. Jiným zájemcům o koupi nemovitostí nebyla možnost splátek nabídnuta, neboť nebylo obvyklé splátky povolovat. Navíc o splátkách nerozhodovala rada národního výboru, ale stěžovatel je dohodl s JUDr. D. Pro stanovení kupní ceny poloviny nemovitosti vycházel prodávající (MěstNV Havlíčkův Brod), za využití znaleckého posudku zajištěného stěžovatelem, z ceny pro prodej mezi občany, ač mohl, stejně jako v ostatních případech, použít cenu vyšší, stanovenou pro prodej majetku z vlastnictví státu. Ke zvýhodnění stěžovatelů vedlejší účastníci uvedli, že ostatní zájemci o polovinu nemovitosti neměli šanci tyto nemovitosti od MěstNV zakoupit. Tuto možnost neměli ani zájemci bydlící v předmětné nemovitosti. Z výpovědi svědka K., který byl zaměstnancem MěstNV do 15. 3. 1989, vyplynulo, že na vnitřní poradě funkcionářů předseda MěstNV D. informoval o zájmu prvního stěžovatele RSDr. F. M., tehdy ideologického tajemníka OV KSČ Havlíčkův Brod, o odkup těchto nemovitostí. Uvedené jednání, které proběhlo hluboce před avizovaným prodejem a zveřejněnou nabídkou prodeje, dokresluje, podle tvrzení vedlejších účastníků, "serióznost celého prodeje". Současně je v příkrém rozporu s tvrzením prvního stěžovatele v řízení před soudem, že před prodejem nemovitosti, tj. před červnem 1989, s nikým z MěstNV nejednal a nikdo z MěstNV nevěděl o jeho zájmu polovinu nemovitosti odkoupit.
Pokud jde o "Směrnici hospodářských operací MěstNV v roce 1988", vedlejší účastníci uvedli, že se jednalo pouze o "vnitřní směrnici", určenou pro vnitřní operace, která neupravovala zastoupení národního výboru jednotlivými pracovníky navenek. Směrnice byla vydána pouze na základě rozhodnutí rady MěstNV jako výkonného orgánu, v jehož kompetenci nebylo udělovat oprávnění zástupcům pro zcizování nemovitostí. Tímto oprávněním bylo nadáno pouze plenární zasedání národního výboru, které jediné mohlo vydat organizační řád, podle §39 odst. 2 písm. ch) zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech. S ohledem na uvedené vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl a stěžovatele zavázal povinností náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 37/95, bylo zjištěno, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 24. 9. 1999, čj. 5 C 37/95 - 176, zamítl žalobu, kterou žalobci požadovali, aby byla stěžovatelům uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání výše konkretizovaných nemovitostí. Okresní soud vycházel z §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a dovodil, že nebyly splněny předpoklady, za nichž může soud zavázat fyzickou osobu vydat nemovitosti, získané od státu, oprávněné osobě. Podle jeho závěru stěžovatelé nenabyli od státu ideální polovinu označených nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, případně na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobci M. P. a J. P. (tj. vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem), pozbyli jednu ideální polovinu domu v roce 1984, kdy zůstali bez povolení tehdejších úřadů v cizině. Za to byli odsouzeni k trestu odnětí svobody a byl jim uložen, mimo jiné, i trest propadnutí majetku. V důsledku toho přešla ideální polovina domu v Havlíčkově Brodě, spolu s ideální polovinou parcel, na stát. Ten kupní smlouvou ze dne 14. 8. 1989 prodal zmíněné části nemovitostí do vlastnictví stěžovatelům. Tito později přikoupili i druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí od tehdejšího vlastníka J. H. a stali se vlastníky nemovitostí v celém rozsahu. Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 7. 1990, sp. zn. Rt 81/90, byli žalobci plně rehabilitování a trest propadnutí majetku byl zrušen. Navrácení odňatého majetku bylo vázáno na podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které podle závěru okresního soudu žalobci nesplňovali.
Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, čj. 23 Co 542/99 - 206, ve znění usnesení ze dne 20. 3. 2002, čj. 23 Co 542/99 - 220, změnil shora označený rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě tak, že žalovaným (tj. stěžovatelům v řízení před Ústavním soudem) uložil povinnost uzavřít se žalobci M. P. a J. P. dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí, a to objektu bydlení, parcely - zastavěné plochy, a parcely - zahrady, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. na listu vlastnictví pro obec a katastrální území H.
Odvolací soud uznal odvolání žalobců za opodstatněné. Dovodil, že smlouvou o koupi nemovitostí ze dne 14. 8. 1989, uzavřenou mezi Československým státem, MěstNV v Havlíčkově Brodě, a žalovanými, vznikl občanskoprávní vztah, při jehož vzniku bylo třeba použít ustanovení §20 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení socialistické organizace (mezi nimi i národní výbory) jednaly svými pracovníky a členy, kteří plnili jejich úkoly. Právní úkony pracovníků či členů jménem organizace, v mezích jejich oprávnění, byly úkony organizace. Tyto úkony činily statutární orgány (§21 odst. 1 hospodářského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 103/1990 Sb.), anebo ostatní pracovníci či členové organizace. U statutárních orgánů, které byly zásadně oprávněny jednat za organizaci ve všech věcech, stačilo, aby bylo prokázáno, že jde o statutární orgán. Oprávnění ostatních pracovníků (členů) jednat za organizaci bylo zapotřebí prokazovat. Pokud se jednalo o národní výbory, bylo stanoveno, že předseda národního výboru zastupuje národní výbor navenek. Organizační řád národního výboru stanovil, kdo plní úkoly vedoucího organizace na jednotlivých úsecích činnosti výboru. Smlouva ze dne 14. 8. 1989 byla uzavřena nikoli předsedou národního výboru nebo statutárním orgánem, ale pracovnicí prodávajícího národního výboru, u níž nebylo doloženo, že by byla organizačním řádem (jak to předpokládal §52a zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech) oprávněna činit za stát úkony, kterými se zcizoval národní majetek. Co zmíněný organizační řád, který se nedochoval, stanovil ohledně oprávnění JUDr. D., neobjasnila ani svědecká výpověď tehdejšího předsedy národního výboru J. D., ani výpověď JUDr. K., který znal poměry na národním výboru jen do 15. 3. 1989. Odvolací soud uzavřel, že zmíněný nedostatek při uzavírání kupní smlouvy ze dne 14. 8. 1989 naplnil podmínku rozporu s právními předpisy a byl dostačujícím důvodem pro vyhovění žalobě.
Současně s ústavní stížností podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 5. listopadu 1002, čj. 28 Cdo 1232/2002 - 317, jejich dovolání odmítl pro opožděnost.
Ústavní soud se především zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda rozhodnutí, které ústavní stížnost napadá, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je nutno konstatovat, že Ústavní soud se nezabýval usnesením Nejvyššího soudu ČR o dovolání ze dne 5. 11. 2002, čj. 28 Cdo 1232/2002 -317. Uvedené rozhodnutí o dovolání napadli stěžovatelé samostatnou ústavní stížností dne 6. 2. 2003, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 63/03.
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutno uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, resp. orgánů veřejné moci, a proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené v předchozím řízení ani polemizovat s právními závěry orgánů veřejné moci, pokud způsobem provedeného dokazování nebo právními závěry z něho vyvozenými nedojde k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zaměřil se proto pouze na otázku, zda postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěrem odvolacího soudu, kterému vytýkají, že nedostatečně posoudil všechny skutkové okolnosti, nedostatečně přihlédl k jejich vyjádření a k provedeným důkazům, ze kterých pak vyvodil nesprávné právní závěry. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Ústavní soud nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními, pracovněprávními a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Z provedených důkazů byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a z něj pak byly vyvozeny odpovídající právní závěry. Z okolností případu nevyplývá, že by odvolací soud porušil některá ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Právní závěry odvolacího soudu nejsou tedy v extrémním nesouladu s jeho skutkovými zjištěními.
Jestliže stěžovatelé namítali porušení práva na soudní ochranu, tj. práva na spravedlivý proces, k tomu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace, přísluší obecným soudům. Postupoval-li odvolací soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Rovněž neobstojí námitka stěžovatelů, týkající se důkazního břemene. Podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., podle které obecné soudy v řízení postupovaly, je sporné řízení ovládáno zásadou projednací, která znamená přenesení odpovědnosti za výsledek řízení na samotné účastníky. Je tedy věcí účastníků řízení, aby uvedli skutková tvrzení a k prokázání těchto tvrzení označili potřebné důkazy. Povinnost tvrzení (břemeno tvrzení) a povinnost důkazní (břemeno důkazní) ukládá oběma účastníkům řízení §101 odst. 1 a §120 odst. 1 OSŘ. Podle §101 odst. 1 OSŘ mají účastníci povinnost přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti a označí důkazní prostředky. Podle §120 odst. 1 OSŘ jsou účastníci povinni k prokázání svých tvrzení označit důkazy. Nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve sporném řízení má zpravidla za následek nepříznivé rozhodnutí pro účastníka, který tuto povinnost neunesl.
V zájmu úplnosti Ústavní soud konstatuje, že z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 OSŘ, tak i právo soudu rozhodovat, které z navrhovaných důkazů provede (§120 OSŘ). Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud ovšem neshledal ani důvod pro vyhovění návrhu vedlejších účastníků na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky, uvedené, kromě ustanovení §62 odst. 4, i v §83 a §84 zákona o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu není důvod. Stěžovatelé podáním ústavní stížnosti pouze realizovali své právo na soudní ochranu, přiznané jim Listinou. Za tento postup je však nelze sankcionovat tím, že by jim byla uložena povinnost nahradit náklady vedlejším účastníkům.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu