ECLI:CZ:US:2003:1.US.603.03
sp. zn. I. ÚS 603/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. prosince 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. T. R., advokátem, proti opatření a jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel dne 3. 9. 2003 zaslal Městskému státnímu zastupitelství v Praze podání označené jako "Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním", neboť je názoru, že osoba nebo osoby činné v rámci Č., a. s. sdělily policejnímu radovi v podání blíže popsané nepravdivé údaje, které značnou měrou ohrozily jeho vážnost u spoluobčanů, poškodily jej v zaměstnání a způsobily mu vážnou újmu v podobě trestního stíhání jeho osoby, čímž jsou podle stěžovatele dány skutečnosti nasvědčující tomu, že se uvedená osoba nebo osoby mohly dopustit trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Dne 22. 9. 2003 státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze sdělila stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce, že po přezkoumání obsahu jeho podnětu, jakož i přílohových listinných materiálů, jej v souladu s ustanovením §59 trest. řádu a na něj navazujících ustanovení zákona o státním zastupitelství a Pokynu obecné povahy posoudila dle obsahu jako součást obhajoby stěžovatele.
Dalším podáním ze dne 29. 9. 2003 požádal stěžovatel státní zástupkyni, která věc vyřizovala, o přesnou písemnou specifikaci důvodů, které ji vedly k posouzení výše uvedeného podání jako součásti obhajoby stěžovatele. Dne 30. 10. 2003 státní zástupkyně odpověděla, že důvodem pro posouzení citovaného podání jako součásti obhajoby byl fakt, že veškeré skutečnosti v podání uvedené jsou předmětem vyšetřování v trestní věci, v níž je stěžovatel v postavení obviněného.
Stěžovatel se domnívá, že postupem státní zástupkyně bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že na základě §158 odst. 2 trest. řádu je oprávněn státnímu zástupci oznamovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a že toto právo je zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel tvrdí, že pokud státní zástupce posoudil jím podané trestní oznámení nikoliv jako oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 odst. 2 trest. řádu a současně jej bez dalšího založil do spisu vedeného v souvislosti s výše uvedeným trestním řízení, porušil jeho právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zakáže Městskému státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování uvedeného práva a současně mu přikáže, aby bylo trestní oznámení posouzeno v souladu s §158 odst. 2 trest. řádu jako oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.
Ústavní soud shledal, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
K námitkám stěžovatele ohledně údajného zásahu do jeho práv vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V daném případě se státní zástupkyně podáním stěžovatele zabývala a posoudila jej podle platných zákonných ustanovení a o svém postupu stěžovatele informovala a zdůvodnila jej. Nezůstala tedy nečinná, ani se stěžovatelovým podáním nenaložila libovolně, nýbrž dodržela zákonný postup. V tomto ohledu nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele ohledně zásahu do jeho základních práv.
Ústavní soud dále konstatuje, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny ovšem nelze odvodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby oznamované jednání bylo kvalifikováno jako určitý trestný čin. Jak již Ústavní soud judikoval, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 345). Pokud tedy státní zástupkyně posoudila podání stěžovatele jako součást jeho obhajoby, postupovala tak dle zákonných ustanovení trestního řádu, zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a Pokynu obecné povahy č. 9/1994, a proto v jejím postupu nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu