ECLI:CZ:US:2003:1.US.613.02
sp. zn. I. ÚS 613/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného JUDr. R. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 14 To 438/2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 6. 2002, sp. zn. Nt 543/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Okresního soudu Praha - východ (dále jen "soud prvního stupně") byl, podle §68 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), B. S. (dále jen "stěžovatel") vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ.
Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel je obviněn ze spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, 3 TrZ ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Uvedených trestných činů se měl dopustit v přesně nezjištěné době od počátku května 2002 do doby zadržení, tj. do 21. 6. 2002, tím, že nejméně ve dvaceti případech nechal na území ČR prostřednictvím diplomatické kurýrní pošty blíže neurčených států a prostřednictvím T. R. dovézt 11 916 800 kusů nekolkovaných cigaret různých značek, s úmyslem dosáhnout nevyměření příslušných daní a cla. Takto dovezené nekolkované cigarety uskladnil v objektech na adresách K. 2, S. 128, P. 209, kde byly dne 21. 6. 2002 zajištěny příslušníky ICFS, celního úřadu Praha 1. Svým jednáním měl stěžovatel způsobit České republice škodu na daních a cle, celkem ve výši 22 103 281,-- Kč.
Soud prvního stupně vycházel z předložených důkazů, z nichž jednoznačně vyplynulo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu. Rovněž je dáno důvodné podezření, že tyto trestné činy spáchal ve spolupachatelství stěžovatel.
Stěžovatel byl dne 21. 6. 2002, po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - východ, uděleném dne 20. 6. 2002, zadržen pracovníky ICFS, celního úřadu Praha 1. K osobě stěžovatele soud prvního stupně zjistil, že je státním občanem Mongolska a na území ČR se zdržuje od roku 1997 se svou manželkou B. S. a dcerou. K pobytu na adresu Praha 10, J. 11, se přihlásil dne 19. 6. 2002. Pobytové vízum v ČR má do dubna 2003.
K trestní věci stěžovatel uvedl, že žádné cigarety neviděl, s jejich nákupem nemá nic společného. Sám vystupoval pouze jako tlumočník pro své krajany a pomáhal jim vyřizovat různé další záležitosti. Spoluobviněného D. V. K. zná jen od vidění z auta. Pro T. R. pomáhal zařídit nákup nábytku a šatů a zajistit letenku do Mongolska. V České republice se nedopouštěl žádné trestné činnosti.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že u stěžovatele je v dané fázi trestního stíhání dán důvod vazby uvedený v §67 písm. a) TrŘ, neboť je důvodná obava, že v případě ponechání stěžovatele na svobodě stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, protože mu hrozí vysoký trest. Soud prvního stupně rovněž nepřijal písemný slib stěžovatele. S ohledem na danou fázi trestního stíhání, na skutečnosti zjištěné k osobě stěžovatele, zejména na případné odcestování stěžovatele z území ČR, nepovažoval písemný slib za dostačující prostředek nahrazující vazbu.
Proti označenému rozhodnutí soudu prvního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Vyšší částka v USD, která byla u něj zajištěna, pocházela z jeho legálních zdrojů, a nikoli z trestné činnosti. Byla určena na nákup automobilů pro jeho matku. Namítl rovněž neexistenci důvodů vazby, neboť Českou republiku nehodlá opustit. Má zde trvalé bydliště, žije ve společné domácnosti s manželkou a dcerou, přičemž manželka má dobré zaměstnání. Pro případ, že by byl shledán důvod vazby, dal písemný slib jako náhradu vazby. Záruku nabídla i jeho manželka B. S. Jako alternativu stěžovatel navrhl peněžitou záruku ve výši 100 000,-- Kč.
Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po přezkoumání správnosti výroků napadeného usnesení, stížnost stěžovatele zamítl usnesením ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 14 To 438/2002, podle §148 odst. 1 písm. c) TrŘ. Podle §73 odst. 1 písm. a), b) TrŘ nepřijal záruku nabídnutou manželkou stěžovatele ani jeho písemný slib. Odvolací soud nepřijal ani nabídnutou peněžitou záruku podle §73a odst. 2 písm. b) TrŘ. Napadené usnesení odvolací soud odůvodnil tím, že řízení, které předcházelo napadenému usnesení, proběhlo bez vad. Podle názoru odvolacího soudu je dán důvod vazby popsaný v §67 písm. a) TrŘ. Stěžovateli hrozí vysoký trest a způsobená škoda přesahuje 20 000 000,-- Kč. Trestná činnost byla páchána státními příslušníky více cizích států, nikoli jednorázově, ale plánovitě a ve více případech. Uvedená fakta jednoznačně podporují hrozbu vysokého trestu. Přestože se stěžovatel v České republice zdržuje delší dobu, má zde trvalý pobyt a žije zde s rodinou, je odvolací soud přesvědčen, že tyto skutečnosti nejsou zárukou, že by stěžovatel, při hrozbě vysokým trestem, po propuštění nevycestoval mimo území republiky a stal se tak nedosažitelným pro orgány činné v trestním řízení, případně se skrýval, aby se trestnímu stíhání vyhnul. Z uvedených důvodů odvolací soud stížnost stěžovatele, jako nedůvodnou, podle §148 odst. 1 písm. c) TrŘ, zamítl.
Odvolací soud nepřijal ani nabídnutou záruku a písemný slib stěžovatele, neboť měl za to, že písemný slib stěžovatele se, s ohledem na povahu projednávaného případu, nejeví dostatečným, nahrazujícím účel vazby. Stejně tak záruka manželky stěžovatele nemůže nahradit účel vazby. K nabídce peněžité záruky odvolací soud konstatoval, že s ohledem na výši způsobené škody a majetkový prospěch plynoucí z trestné činnosti, nemůže být peněžitá kauce (a to i kdyby byla určena vyšší částkou než částkou nabídnutou) dostatečnou zárukou, která by mohla vazbu nahradit. Proto odvolací soud peněžitou záruku nepřijal.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2002, napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Má za to, že absentují důvodné obavy jeho útěku či skrývání se, tak jak to vyžaduje §67 písm. a) TrŘ, neboť jeho totožnost byla spolehlivě zjištěna a v České republice má stálé bydliště. K hrozbě vysokého trestu uvádí, že je nezbytné při rozhodování vzít do úvahy okolnosti konkrétního případu a uvažovat jen o takové výši trestu, která reálně hrozí. V této souvislosti je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebyly předloženy důkazy vedoucí k takovému závěru, a proto lze i tento důvod pominout jako absentující. K dalším důvodům tzv. "útěkové vazby" uvádí, že je vysokoškolsky vzdělaný, v České republice má manželku a studující dceru. V České republice se všichni zdržují legálně na základě povolení českých úřadů. Pro úplnost doplnil, že nebyl trestně stíhán ani v České republice ani v Mongolsku, jehož je státním příslušníkem.
Soudu prvního stupně vytýká, že důvody svého rozhodnutí omezil pouze na konstatování hrozby vysokého trestu, současnou fázi trestního stíhání a na skutečnosti zjištěné k osobě stěžovatele, zejména na možnost jeho případného odcestování z území České republiky a zapojení státních příslušníků více cizích států do trestné činnosti. V tomto směru stěžovatel poukázal na čl. 14 Listiny, který zaručuje svobodu pohybu. Podle jeho názoru není v žádném případě možné, z důvodu realizování tohoto práva, dovodit existenci důvodu "útěkové vazby".
Usnesení odvolacího soudu ve svém odůvodnění rovněž opakuje hrozbu vysokého trestu s odkazem na způsobenou škodu, plánovitost páchání trestné činnosti a na účast cizích státních příslušníků. Podle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí postrádají bližší rozvedení argumentu "osoby obviněného" a "zapojení cizích státních příslušníků" a současně zjištění konkrétních skutečností, které by jeho vzetí do vazby odůvodnily. Na podporu svých tvrzení poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 347/96 a sp. zn. III. ÚS 121/02.
Ještě předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Okresní soud Praha - východ navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout, neboť považuje napadená rozhodnutí za věcně správná a v podrobnostech rovněž odkázal na jejich odůvodnění.
Okresní státní zastupitelství Praha - východ nevyužilo postavení vedlejšího účastníka a k ústavní stížnosti se nevyjádřilo.
Ústavní soud po seznámení se s předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o naplnění vazebních důvodů. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Českým právním řádem je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Do vazby lze vzít pouze osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, pro které je dostačující, že zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením §67 TrŘ se tedy provádí čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem).
S ohledem na převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat (jak se stěžovatel nesprávně domnívá), aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný §67 písm. a) TrŘ. Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností, není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný uprchl nebo se skrývá, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 138/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, č. 44, str. 45 a násl., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995). V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení §67 TrŘ provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění známých obecným soudům v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Uvedené skutečnosti v posuzované věci však Ústavní soud nezjistil.
V dané věci nelze opomenout, že stěžovatel napadl ústavní stížností prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. Konkrétnější podoby nabývají důvody vazby až v důsledku pokročilejšího stadia vyšetřování. Proto rozhodnutí o prodloužení vazby musí obsahovat zpřesnění a konkretizaci důvodů vazby, které vyplývají z dosavadního šetření ve věci. Tomu tak ovšem není v rámci prvotního rozhodování o vzetí do vazby, když je šetření ve věci na samotném počátku, tak jak je tomu v projednávaném případě.
S ohledem na výše uvedené neobstojí tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí postrádají zjištění konkrétních skutečností, odůvodňujících jeho vzetí do vazby. V uvedených souvislostech obecné soudy vycházely při svém rozhodování z dosud zjištěných důkazů, na základě kterých správně dovodily důvodnost trestního stíhání stěžovatele, přičemž jeho rozsah, organizovanost i vázanost na zahraničí jim umožnily přijmout i odpovídající závěry ve vztahu k samotnému důvodu vazby. Nelze tak mít za to, že v předmětné věci byla zasažena základní ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a to ani ta, jejichž porušení se domáhá. Stran námitek, týkajících se tvrzené neexistence vazebního důvodu, resp. nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uváděných v §67 písm. a) TrŘ, je možno odkázat v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Jestliže obecné soudy řádně a přezkoumatelným způsobem svá rozhodnutí o vazbě odůvodnily a o vazbě se rozhodovalo ve dvoustupňovém řízení, není možno v uvedených rozhodnutích, kterými nebylo stěžovateli vyhověno, shledávat porušení práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu proto neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. II. ÚS 347/96 a sp. zn. III. ÚS 121/02, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv zdánlivě podobný případ.
V návaznosti na výše uvedené senát Ústavního soudu návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu