ECLI:CZ:US:2003:1.US.636.03
sp. zn. I. ÚS 636/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2003 soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti P. K., proti usnesení Policie ČR, Správy Severočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Ústí nad Labem - pracoviště Litoměřice ze dne 2. 10. 2003, č. j. ČTS: PSV - 50/OHK-2003, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 2 KZv 67/2003-178, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 2 KZv 67/2003-178, byla zamítnuta stížnost proti usnesení Policie ČR, Správy Severočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Ústí nad Labem - pracoviště Litoměřice ze dne 2. 10. 2003, č. j. ČTS: PSV - 50/OHK-2003.
Napadeným usnesením Policie ČR bylo podle ust. §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno proti stěžovatelce trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že jako celník konající službu v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a to tak, že bez kontroly a dokladů propustila na území ČR blíže specifikované zboží v dosud nezjištěné hodnotě.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, podávala k těmto dovozům v měsíci květnu a červenci 2003 vysvětlení pracovníkům kontrolního oddělení Celního ředitelství v Plzni, přičemž ve služební činnosti jí tito pracovníci nevytkli žádné pochybení při aplikaci interních předpisů celní správy, natož pak porušení obecně závazných právních norem. Sdělením obvinění se cítí být stěžovatelka poškozena, neboť se citelně dotklo její osoby jak v profesním, tak soukromém životě. K dnešnímu dni se pak vůbec nedozvěděla, jakým způsobem se měla na trestné činnosti podílet a nebyla seznámena se skutečnostmi a důkazy, které by hovořily proti její osobě.
Požádala proto Ústavní soud o přezkoumání postupu Policie ČR a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu i soudnímu přezkumu.
Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek. Od tohoto závěru se neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle ust. §160 odst. 7 tr. řádu stížnost (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/02). Zpravidla za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, byla připuštěna. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení je však obvykle třeba považovat za nepřípustný.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Za této situace Ústavní soud již blíže nezkoumal obsahové a formální vady ústavní stížnosti (absence právního zastoupení, nedostatečná argumentace stran tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele atd.) a ani stěžovatelku nevyzýval k jejich odstranění, neboť i potom by musel ústavní stížnost ze shora uvedeného důvodu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.
soudce zpravodaj