ECLI:CZ:US:2003:1.US.654.01
sp. zn. I. ÚS 654/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti J. P., zastoupené advokátkou JUDr. M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2001, sp.zn. 19 Co 408/2001, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18.6.2001, sp.zn. 11 C 407/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 v záhlaví uvedeným usnesením ve věci žalobce A. P., proti žalovaným V. T., rozenému S. a L. K. o náhradu škody rozhodl tak, že se řízení zastavuje.
V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud uvedl, že žalobce v průběhu řízení zemřel a dědické řízení bylo usnesením téhož soudu ze dne 25.4.2000, č.j. D 1656/99-13, zastaveno, neboť žalobce jako zůstavitel zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty (§175h odst. 2 o.s.ř.), jenž byl vydán stěžovatelce - matce žalobce, která se postarala o pohřeb. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno (§107 odst. 1 o.s.ř.), přičemž pokračování v řízení brání povaha věci. Žalobce nemá žádného právního nástupce; jeho matka jako vypravitelka pohřbu nabyla vlastnické právo k vydanému majetku na základě rozhodnutí státního orgánu, nikoliv z titulu dědění. Není tedy žalobcovým dědicem, který by se podle §107 odst. 2 o.s.ř. mohl stát procesním nástupcem žalobce tím, že by převzal právo, o něž v řízení jde. Soud proto řízení podle §107 odst. 5 o.s.ř. zastavil.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odvolání stěžovatelky proti citovanému usnesení soudu I. stupně odmítl.
V odůvodnění svého usnesení městský soud uvedl, že soud I. stupně se správně zabýval otázkou, zda skutečnost, že žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení či nikoliv. Správně aplikoval ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. a řízení zastavil, neboť žalobce nemá žádného právního nástupce. Za situace, kdy se stěžovatelka nestala účastnicí řízení, nebyla ani legitimována k podání odvolání. Odvolací soud proto její odvolání podle §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka zároveň s ústavní stížností též dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a které odůvodnila podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14.2.2002, č.j. 25 Cdo 2101/2001-114, dovolání stěžovatelky odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. zakládá přípustnost dovolání pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §107 odst. 5 o.s.ř. posouzeno z hlediska jeho věcné správnosti, tj. proti potvrzujícímu či měnícímu usnesení odvolacího soudu, nikoliv proti usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto podle §218 o.s.ř., aniž odvolací soud podrobil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacímu přezkumu. Jestliže se v daném případě odvolací soud správností napadeného usnesení nezabýval a odvolání odmítl s odůvodněním, že nebylo podáno oprávněnou osobou, nejde o případ, s nímž je přípustnost dovolání spojena. Pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, lze po novele občanského soudního řádu účinné od 1.1.2001 napadnout žalobou pro zmatečnost (§229 odst. 4 o.s.ř.); namítaná nesprávnost takového rozhodnutí však přípustnost dovolání nezakládá a dovolací soud se jí zabývat nemůže, není-li dovolání přípustné. Protože přípustnost dovolání nebyla zjištěna ani podle dalších ustanovení o.s.ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že její syn A. P. se domáhal žalobou podanou dne 22.12.1994 nároku na náhradu škody z úrazu, který utrpěl při dopravní nehodě. Pro vážné zdravotní následky (v souvislosti s úrazem) žalobce dne 7.11.1999 zemřel. Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25.4.2000, sp.zn. D 1656/1999, se stěžovatelka - podle svého tvrzení - stala dědičkou po zemřelém žalobci. Jako dědičce jí byl vydán majetek nepatrné hodnoty (osobní automobil v hodnotě 9.000,- Kč a hotovost ve výši 400,- Kč) a poté bylo dědické řízení - z důvodu zanechání majetku pouze nepatrné hodnoty - zastaveno. Z tohoto usnesení o zastavení dědického řízení prý vyvodil soud I. stupně zcela nesprávný právní závěr, že stěžovatelka není právní nástupkyní po zemřelém žalobci, neboť jako vypravitelka pohřbu není žalobcovým dědicem. Uvedený právní názor považuje stěžovatelka za pochybný vzhledem k ustanovení §460 občanského zákoníku, podle něhož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Podle výkladu a judikatury vztahujících se k tomuto ustanovení dochází k přechodu zanechaného majetku na dědice bezprostředně již v okamžiku smrti fyzické osoby. Jestliže stěžovatelka získala majetek po zůstaviteli, byť nepatrné hodnoty, je nutno ji v řízení o dědictví považovat za dědičku, nikoli jen za vypravitelku pohřbu. Na posouzení osoby stěžovatelky jako dědičky nemění nic to, že v dědickém řízení postupoval soud podle §175h odst. 2 o.s.ř., neboť v daném případě se osoba dědice kryje s tím, kdo se postaral o pohřeb. Není tedy správné ani odůvodnění soudu, že stěžovatelka měla získat vlastnické právo k vydanému majetku nikoliv z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí státního orgánu.
Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí soudů obou stupňů se vymykají z běžné rozhodovací praxe obecných soudů a že jsou v rozporu se zákonem. V řízení o náhradu škody prý došlo k porušení ustanovení §1 o.s.ř., §460 občanského zákoníku a dále ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. a §218 písm. b) o.s.ř., čímž byl porušen princip plné ochrany práva zakotvený v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy v daném případě neposkytly stěžovatelce zákonem stanoveným způsobem ochranu jejího práva podle čl. 90 Ústavy. Proto stěžovatelka navrhuje, aby byla napadená usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušena.
Ústavní soud konstatuje, že předtím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat, zda ústavní stížnost splňuje procesní náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se Ústavní soud primárně zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá v úvahu zásadně jen tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
V souzené věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka - ač byla v napadeném usnesení městského soudu poučena, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné - přesto dovolání podala, a to s odkazem na jeho přípustnost podle §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1.2001). Nejvyšší soud toto dovolání odmítl s odůvodněním, že uvedené ustanovení se na daný případ nevztahuje, že však stěžovatelka mohla pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, napadnout žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o.s.ř. S tímto právním názorem vyjádřeným v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje a nemá žádný důvod jej z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Jestliže stěžovatelka žalobu pro zmatečnost v posuzovaném případě nepodala, ačkoli to ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. výslovně připouštělo, zjevně tím nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytoval (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Za tohoto stavu, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud pro úplnost posuzoval i to, zda nejsou naplněny podmínky speciálního ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v posuzovaném případě nezjistil.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj