ECLI:CZ:US:2003:1.US.661.02
sp. zn. I. ÚS 661/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Ing. J. M., advokátem, proti nečinnosti a průtahům v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 2/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obchodní společnost K., spol. s r. o. (dále jen "stěžovatelka"), se svou ústavní stížností domáhala, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve věci vedené pod sp. zn. 4 Cm 2/93, pokračovat v porušování práv stěžovatelky, a to práva vlastnického, zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že před městským soudem probíhá, pod sp. zn. 4 Cm 2/93, její spor jako žalobkyně proti společnosti F., spol. s r. o. (správně: F. Praha, s. r. o.), o bezplatné odstranění vad dodávky stavebně udržovacích prací, provedených žalovanou v objektu stěžovatelky, a o náhradu vzniklé škody. Spor byl zahájen návrhem podaným dne 11. 5. 1992 k bývalému Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Současně je mezi stejnými účastníky veden, před stejným soudem, spor o zaplacení peněžité částky, kde stěžovatelka vystupuje na straně žalované. Podle stěžovatelky se sice jedná o komplikované soudní spory, zejména z hlediska důkazního, ale vzhledem k postupu "procesního" soudu se její snaha o unesení důkazního břemene stává stále obtížnější. V obou sporech dochází pouze k řešení procesních otázek, nelze spatřovat žádný pokrok v meritorním řešení věci. Poté, co prvostupňový soud rozhodl rozsudkem dne 27. 2. 2001, proti kterému se stěžovatelka odvolala, se věc více než rok nalézá ve stadiu odvolacím, aniž by byl spis postoupen odvolacímu soudu. Ve věci bylo podle stěžovatelky již meritorně rozhodnuto rozsudkem městského soudu, ale Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 1 Cmo 328/99, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu rozhodnutí. Podle stěžovatelky dochází postupem městského soudu k porušování celé řady jejích práv, včetně těch zaručených ústavním pořádkem.
Stěžovatelka se proto dne 16. 1. 2002 obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 226/02, pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Stěžovatelka totiž nepodala stížnost na průtahy v řízení podle zákona č. 6/2002 Sb.
Stěžovatelka se poté dne 25. 7. 2002 obrátila na předsedu městského soudu se stížností na průtahy v řízení podle §170 zákona č. 6/2002 Sb. V přípisu ze dne 16. 8. 2002, čj. Spr. 4781/2002, jí místopředseda městského soudu sdělil, že její stížnost je oprávněná jen pro období od 6. 12. 2001 do 29. 4. 2002, ale nenavrhl předsedovi soudu zahájení řízení ve smyslu zákona č. 7/2002 Sb. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasila, postoupila celou záležitost Ministerstvu spravedlnosti ČR, které ve sdělení ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Stíž. 473/2002, konstatovalo, že postup místopředsedy městského soudu považuje za adekvátní. Stěžovatelkou učiněné výhrady neshledalo oprávněnými a stěžovatelkou vyslovený nesouhlas se závěry místopředsedy městského soudu považuje za nedůvodný. V současné procesní situaci tedy, podle stěžovatelky, již nic nebrání tomu, aby se obrátila na Ústavní soud.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení vedeného pod sp. zn. 4 Cm 2/93. Dne 4. ledna 1993 došla v této věci soudu žaloba, 13. října 1993 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku a k odstranění vad podání. Stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty a dne 15. listopadu 1993 předložila příslušné listiny, mj. plnou moc k zastupování, která ovšem neměla všechny náležitosti řádné plné moci. Poté, co dne 18. listopadu 1993 zaplatila soudní poplatek, byla stěžovatelka dne 8. dubna 1996 znovu vyzvána k upřesnění žalobního petitu a k předložení dalších listin ve lhůtě 30 dnů. Pro nečinnost právního zástupce stěžovatelky mu byla uložena pořádková pokuta usnesením ze dne 30. července 1996. Podáním ze dne 20. srpna 1996 požádala stěžovatelka o prodloužení lhůty k doplnění žaloby do 15. září 1996. Následovala další urgence soudu ke splnění výzvy ze dne 8. dubna 1996, které stěžovatelka vyhověla až podáním ze dne 11. listopadu 1996. Na výzvu k doplacení soudního poplatku reagovala stěžovatelka žádostí o prodloužení lhůty do 31. prosince 1996, po další výzvě ze dne 19. 12. 1996 stěžovatelka soudní poplatek zaplatila. Dne 16. ledna 1997 byla opětovně vyzvána k odstranění vad žaloby a současně bylo nařízeno jednání ve věci na 24. února 1997. Podáním ze dne 5. února 1997 stěžovatelka řádně označila žalovaného. K jednání nařízenému na den 24. února 1997 se stěžovatelka ani její právní zástupce bez řádné omluvy nedostavili. Soud nařídil další jednání na 7. dubna 1997, k němuž měla stěžovatelka předložit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podáním ze dne 3. dubna 1997 stěžovatelka požádala o odročení tohoto jednání a současně požádala o prodloužení lhůty k předložení dokladů. Její žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 7. dubna 1997, proti kterému se dne 29. dubna 1997 odvolala. Dne 29. května 1997 si podala odvolání proti usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze dne 13. října 1999. Proti dalšímu usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. listopadu 1999, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek, podala stěžovatelka dne 29. 11. 1999 odvolání. Vrchní soud usnesením ze dne 28. března 2000 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (městského soudu) se závěrem, že nárok stěžovatelky je nutno posoudit jako neoprávněný majetkový prospěch a s poukazem na skutečnost, že stěžovatelka navrhla podáními ze dne 27. a 28. března 2000 další doplnění důkazů. Nové doplnění důkazů by, podle názoru soudu druhého stupně, mělo vést k zásadním skutkovým zjištěním, což by mohlo rozhodujícím způsobem ovlivnit právní posouzení věci. Usnesením ze dne 28. března 2000 potvrdil vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně o poplatkové povinnosti stěžovatelky.
Při dalším jednání ve věci dne 27. února 2001 bylo rozsudkem městského soudu řízení ohledně odstranění vad částečně zastaveno a zbývající finanční nárok stěžovatelky zamítnut. Stěžovatelka se dne 19. března 2001 odvolala proti zamítavému výroku, na výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání reagovala žádostí ze dne 13. dubna 2001 o osvobození od poplatku. Proti rozhodnutí ze dne 20. dubna 2001, o zamítnutí žádosti, se stěžovatelka odvolala a vrchní soud rozhodnutím ze dne 31. července 2001 toto usnesení zrušil. Po výzvě k doložení svých majetkových poměrů ze dne 4. října 2001 stěžovatelka dne 31. 10. 2001 požádala o prodloužení lhůty, doklady předložila 6. prosince 2001. Proti rozhodnutí ze dne 29. 4. 2002, kterým jí osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno, se stěžovatelka dne 14. 5. 2002 odvolala. Spis byl předložen vrchnímu soudu, kde je od 28. května 2002 dosud. Tvrzení stěžovatelky, že se věc nalézá více než kalendářní rok v odvolacím stadiu, aniž by byl spis postoupen soudu druhého stupně, je tedy v rozporu se skutečností.
Z uvedené rekapitulace, podle městského soudu, vyplývá, že stěžovatelka splnila svou povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby až téměř 4 roky po jejím podání. Samotná žaloba byla schopna projednání až po podání stěžovatelky ze dne 5. února 1997 odstraňujícím vady, poté, co ji soud k tomu opakovaně vyzýval. V následujícím období dalších 4 let bylo ve věci rozhodnuto rozsudky ze dne 7. 4. 1997 a ze dne 27. 2. 2001, jimiž byla žaloba zamítnuta. Důvodem prvního zrušení rozsudku soudu prvního stupně byly nově navržené důkazy stěžovatelkou. Před soudem prvního stupně proběhla tři ústní jednání, ke dvěma se nedostavil právní zástupce stěžovatelky ani sama stěžovatelka. Několikrát bylo rozhodováno o poplatkové povinnosti stěžovatelky, o jejích odvoláních proti těmto rozhodnutím, příp. o osvobození od soudního poplatku. Sama stěžovatelka požadovala prodlužování soudem stanovených lhůt. Městský soud proto nepovažuje tvrzení stěžovatelky o porušování práva na spravedlivý proces za důvodné a navrhl, aby v tomto smyslu rozhodl Ústavní soud ve svém nálezu.
Ze spisu Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že v době podání této ústavní stížnosti (listopad 2002) se spis nenacházel u městského soudu, ale byl u vrchního soudu. Usnesením městského soudu ze dne 29. 4. 2002, čj. 4 Cm 2/93 - 96, nebylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka se podáním datovaným 10. 5. 2002 (doručeno 14. 5. 2002) odvolala (č. l. 98). Spis byl dne 28. 5. 2002 předložen vrchnímu soudu, který usnesením ze dne 3. 2. 2003, čj. 1 Cmo 109/2002 - 102, potvrdil usnesení městského soudu. Dne 27. 2. 2003 byl spis vrácen městskému soudu (čl. 105). Usnesením městského soudu ze dne 16. 5. 2003, čj. 4 Cm 2/93 - 109, bylo odvolací řízení zastaveno, protože stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala dne 5. 6. 2003 odvolání.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkoumávání. Po jejím přezkoumání Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti [sp. zn. Pl. ÚS 89/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, C. H. Beck, Praha 1995, str. 151]. Ústavní soud se tedy může zabývat pouze namítaným porušením práva stěžovatelky v řízení před městským soudem, nikoli před soudem vrchním. Stěžovatelka tyto průtahy spatřuje především v tom, že spis nebyl za více než jeden rok postoupen k rozhodnutí odvolacímu (vrchnímu) soudu. Jak ale vyplývá ze soudního spisu, není tvrzení stěžovatelky pravdivé. Stěžovatelka však patrně také vytýká skutečnost, že celý spor trvá již déle než deset let. Je tedy nutno posoudit daný případ s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Ústavního soudu.
K problematice průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud vyslovil již v několika nálezech. Jedná se mj. o nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12, C. H. Beck, Praha 1999, str. 303; nález sp. zn. II. ÚS 445/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14, C. H. Beck, Praha 2000, str. 117. Zde Ústavní soud uvedl, že je třeba vzít v úvahu nejen chování, resp. nečinnost soudu, ale též chování stěžovatele, pokud jde o jeho přístupy, a konečně i složitost samotného předmětu sporu. Při svém rozhodování Ústavní soud respektoval také příslušná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
ESLP hodnotil přiměřenost délky řízení v mnoha kauzách, např. v rozsudku ze dne 6. dubna 2000 ve věci Comingersoll s. a. proti Portugalsku nebo v rozsudku ze dne 15. října 1999 ve věci Humen proti Polsku. Podle názoru ESLP musí být přiměřenost délky řízení posuzována s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP, především složitosti věci, jednání stěžovatele a jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce. Tedy: vytvořil-li ESLP takovouto doktrínu, počítá s tím, že musí existovat vedle případů, kdy průtahy v řízení jsou způsobeny postupem orgánů veřejné moci, také případy, kdy se na průtazích podílí značnou měrou sám účastník řízení (viz Humen proti Polsku, kde ESLP jednomyslně konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nepřesně uvádí, že spis sp. zn. 4 Cm 2/93 se v době podání této ústavní stížnosti (18. listopad 2002) nacházel již déle než jeden rok u městského soudu. Nicméně z obsahu spisu sp. zn. 4 Cm 2/93 Městského soudu v Praze vyplývá, že řízení v dané věci skutečně probíhá nestandardně dlouho. Krajský obchodní soud v Praze (nyní městský soud) v období mezi tím, kdy dne 18. 11. 1993 bylo záznamem potvrzeno, že stěžovatelka uhradila soudní poplatek, a dne 5. 4. 1996 (č. l. 11), kdy byla stěžovatelka znovu vyzvána k upřesnění žalobního petitu a k předložení listin do 30 dnů, neučinil žádný procesní úkon.
Na druhé straně stěžovatelka byla poprvé vyzvána usnesením ze dne 13. 10. 1993 (doručeným dne 19. 10. 1993) k odstranění vad žaloby ve lhůtě patnácti dnů. Této výzvě částečně vyhověla podáním ze dne 15. 11. 1993. Další výzvou ze dne 8. 4. 1996 uložil soud stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) upřesnit petit žaloby a předložit řadu listin. Usnesením ze dne 30. 7. 1996, čj. 4 Cm 2/93 - 12, byla zástupci stěžovatelky uložena pořádková pokuta, protože vady žaloby ve shora uvedené lhůtě neodstranil. Poté zástupce stěžovatelky požádal o další prodloužení lhůty do 15. 9. 1996. Tato lhůta také nebyla dodržena a stěžovatelka doručila až dne 11. 11. 1996, prostřednictvím svého právního zástupce, podání upřesňující petit žaloby.
Z rekapitulace celého průběhu sporu lze dovodit, že stěžovatelka sama, svým postupem, nijak nepřispívala k rychlému meritornímu rozhodnutí ve věci. Stěžovatelkou tvrzený zájem na rychlém rozhodnutí věci je v rozporu s jejím faktickým postupem vylíčeným shora (časté žádosti o prodlužování lhůt apod). Navíc až podáním ze dne 27. 3. 2000 navrhla provedení dalších, zcela nových důkazů.
Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka přehodnotila svůj postup počátkem roku 2002, kdy se poprvé obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, která byla jako nepřípustná odmítnuta. Stěžovatelka poté podala stížnost k předsedovi městského soudu, který uznal oprávněnost její stížnosti ohledně období od 6. 12. 2001 do 29. 4. 2002. Tendence v procesním postupu stěžovatelky (nedostatečná spolupráce se soudem v zájmu rychlého vyřízení věci) se však výrazně nezměnila, což lze doložit i jejím posledním procesním postupem v řízení před městským soudem. Stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků, osvobození jí nebylo přiznáno, soudní poplatek za odvolání nezaplatila a řízení bylo zastaveno. O jejím odvolání nebylo dosud rozhodnuto, protože si Ústavní soud vyžádal spis městského soudu. Stěžovatelce nelze samozřejmě přičítat k tíži, že využila možnosti podat žádost o osvobození od soudních poplatků. I takový procesní úkon je však nutno posuzovat z hlediska jeho obsahu, tedy zda se podáním takové žádosti jedná o žádost skutečně vážně míněnou nebo o formální podání, které může být svými důsledky i obstrukcí v řízení.
Obdobně lze v tomto kontextu hodnotit procesní úkon stěžovatelky ze dne 31. 10. 2001 (č. l. 94), kdy požádala o prodloužení lhůty stanovené k doložení svých majetkových poměrů a tyto doklady předložila až dne 6. 12. 2001, tedy krátce před tím, než podala (dne 16. 1. 2002) předcházející ústavní stížnost na průtahy v řízení.
Po posouzení všech výše uvedených okolností případu, tj. jak procesního postupu soudu, tak i stěžovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala stěžovatelka. Ta sama nese velký podíl na délce celého řízení, jak poukázáno shora. Proto Ústavní soud odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu