ECLI:CZ:US:2003:1.US.666.02
sp. zn. I. ÚS 666/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti D. a l., s.r.o., právně zastoupené JUDr. R. D., advokátem, proti nečinnosti Finančního úřadu v Mostě ve věci námitky proti provádění daňové kontroly doručené Finančnímu úřadu v Mostě dne 19. 4. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala, aby Ústavní soud zakázal finančnímu úřadu pokračovat v nečinnosti a aby mu přikázal rozhodnout o námitce. Bránila se tak průtahům, jimiž bylo údajně porušováno její základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka doložila, že proti nečinnosti brojila stížností k finančnímu úřadu, a vyčerpala tak ve smyslu judikatury Ústavního soudu všechny procesní prostředky, který zákon k ochraně práva poskytuje, když v dané době ještě nebylo možné domáhat se ochrany před nečinností před soudem dle zákona č. 150/2002 Sb. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 19. 4. 2002 podala na Finančním úřadě v Mostě ve smyslu ust. §16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., v tehdy účinném znění (dále jen "daňový řád"), námitku proti postupu pracovníků finančního úřadu při provádění daňové kontroly u daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období 1995 až 1997. O této námitce však nebylo ke dni podání ústavní stížnosti [20. 11. 2002] rozhodnuto, ve smyslu ust. §16 odst. 6 daňového řádu. Ačkoli v daňovém řádu nejsou stanoveny lhůty pro vyřízení úkonů učiněných v daňovém řízení, stěžovatelka nemůže souhlasit s tím, že za sedm měsíců od podání námitky o ní nebylo rozhodnuto. Takový postup je v rozporu s ust. čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka má dále za to, že postupem finančního úřadu bylo zasaženo i její právo na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, protože nerozhodnutím o námitce nebyl dodržen stanovený postup spočívající v rozhodnutí podle ust. §16 odst. 6 daňového řádu.
K ústavní stížnosti se na výzvu vyjádřil Finanční úřad v Mostě prostřednictvím své ředitelky [§30 odst. 2 a §32 zákona]. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces uvedl, že stěžovatelka námitku průběžně doplňovala [4x] a o námitce bylo správcem daně rozhodnuto dne 19. 12. 2002, když toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce dne 7. 1. 2003 a jejímu daňovému poradci dne 14. 1. 2003. K namítaným průtahům pak finanční úřad sdělil, že proti průtahům brojila stěžovatelka stížností ze dne 7. 10. 2002 a z odpovědi úřadu ze dne 23. 10. 2002 je zřejmé, jaké kroky v namítaném mezidobí činil finanční úřad a proč považuje stížnost za neoprávněnou. Finanční úřad dále navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, protože podle ust. §16 odst. 6 daňového řádu se nelze samostatně odvolat proti rozhodnutí o námitce podle odst. 4 tohoto ustanovení, ale důvody námitky lze uplatnit v rámci případného rozhodnutí správce daně o dodatečném vyměření daně po skončení daňové kontroly, z uvedeného důvodu proto bylo nutné postupovat tak, aby o námitce bylo rozhodnuto platně, s přihlédnutím ke všem souvislostem, které v daném případě spočívaly také v tom, že stěžovatelka sama průběh kontroly zdržovala. V doplnění vyjádření doručeném Ústavnímu soudu faxem dne 10. 10. 2003, zaslal finanční úřad Ústavnímu soudu kopie: námitky stěžovatelky ze dne 28. 1. 2002, rozhodnutí o této námitce ze dne 18. 3. 2002, námitku stěžovatelky ze dne 18 . 4. 2002, ve znění jejích doplňků ze dnů 7., 15. a 27. 5. 2002 a 19.7. 2002, všechny podepsané stěžovatelkou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává správnost aplikace "jednoduchého" práva jen z hlediska porušení základních práv a svobod. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [nález ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, nález č. 33, Praha, 1999]. V daném případě se ústavní záruka (kautela) zaručující projednání věci bez zbytečných průtahů promítá do ustanovení §2 odst. 1 daňového řádu (podle kterého správci daně v řízení o daních mj. dbají na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů) tak, že zavazuje správce daně nečinit v řízení zbytečné průtahy. Správce daně je zákonem zavázán nečinit ve věci průtahy.
Z obsahu dokumentů, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, tj. "Stížnosti ze dne 7. 10. 2002" adresované stěžovatelkou Finančnímu úřadu v Mostě a z odpovědi finančního úřadu na tuto stížnost ze dne 23. 10. 2002, vyplývá, že stěžovatelka namítala, že finanční úřad nerozhodl v přiměřené lhůtě o její námitce [doručené dne 19. 4. 2002, dále jen "druhá námitka"] proti postupu při provádění daňové kontroly. V odpovědi na tuto stížnost finanční úřad stěžovatelce sdělil, že ředitelka finančního úřadu prověřila postup pracovníků správce daně a jednotlivé kroky v daňovém řízení a na základě tohoto postupu posoudila stížnost jako neoprávněnou. V odůvodnění zrekapitulovala dosavadní postup řízení, vysvětlila, že druhá námitka, souvisí s námitkou proti postupu daňové kontroly ze dne 29. 1. 2002, která již byla zodpovězena, neboť spor spočívá v tom, zda správce daně jednal při prováděné daňové kontrole s oprávněným zástupcem daňového subjektu. Důvodnost první námitky přitom měla být předmětem posuzovaní v rámci odvolacího řízení u finančního ředitelství, které však nebylo v době odpovídání na stížnost skončeno. Dále bylo sděleno, že námitka je průběžně doplňována, naposledy podáním doručeným dne 23. 7. 2002 a proto nelze hovořit o sedmiměsíčních průtazích. Jak vyplývá z obsahu obou námitek, jedná se o námitky, jejichž meritum je shodné. Přitom na první námitku již bylo odpovězeno dne 18. 3. 2002 [správnost této odpovědi bude moci být posouzena v případném dalším řízení týkajícím se daňové kontroly] a z obsahového hlediska tedy nelze dospět k závěru, že o námitce nebylo ani po sedmi měsících rozhodnuto.
Podle názoru Ústavního soudu je třeba lhůtu případných průtahů počítat ode dne 23. 7. 2002, kdy bylo doručeno poslední doplnění stěžovatelčiny námitky, které ji stejně jako předchozí doplnění argumentačně rozšiřovalo. Bylo chybou, že finanční úřad do doby podání ústavní stížnosti nemohl doložit, že učinil výslovné písemné sdělení o tom, jak rozhodl o druhé námitce, ve znění jejích doplňků, avšak toto, v obecné rovině nežádoucí pochybení, nemohlo zasáhnout do práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů, protože již v odpovědi finančního úřadu ze dne 23. 10. 2002 na její stížnost proti průtahům, bylo stěžovatelce sděleno, proč nelze námitce vyhovět [§16 odst. 6 daňového řádu].
Ústavní soud dospěl k závěru, že věc stěžovatelky netrpí nečinností či průtahy, protože finanční úřad ve věci činil úkony, jednal a rozhodoval. Nová námitka, o níž jde v ústavní stížností, je meritorně obdobná dříve podané námitce. Stěžovatelka svou námitku průběžně doplňovala a právě z obsahu těchto doplnění je zřejmé, že finanční úřad činil konkrétní kroky k posouzení důvodnosti námitky a průběžně seznamoval stěžovatelku s výsledky svého šetření, na něž právě stěžovatelka reagovala doplněními námitky. Nelze tedy dospět k závěru, že by finanční úřad byl nečinným, nebo že by v předmětném řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavní soud dále připomíná, že s přihlédnutím k principu subsidiarity ústavní stížnosti, se v daném stádiu daňového řízení nijak nemůže vyjádřit k meritorní stránce námitky. To bude možné až po pravomocném skončení předmětného řízení a po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poskytuje na ochranu před zásahem do práva vyvolaným takovým rozhodnutím.
Nakonec Ústavní soud vyjadřuje názor (aniž by jakkoli zpochybňoval stěžovatelčino výhradní právo na volbu způsobu ochrany svých práv), že některé argumenty stěžovatelky uplatňované v daňovém řízení jsou vedeny přepjatým právním formalismem, což může zbytečně odvádět řízení od jeho věcné stránky a protahovat je.
Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby zasáhl do správního rozhodování, které neporušuje stěžovatelčino právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny], které má i časovou dimenzi a zaručuje tak právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 20. října 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
: