ECLI:CZ:US:2003:1.US.697.01
sp. zn. I. ÚS 697/01
Usnesení
I. ÚS 697/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., s. r. o., právně zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 478/99, ze dne 28. 6. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podaná ústavní stížnost směřuje proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni. U stěžovatele prováděl daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob Finanční úřad v Domažlicích, a to za zdaňovací období roku 1995, 1996 a 1997. Během daňové kontroly byly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě byla dodatečně vyměřena daňová ztráta za zdaňovací období r. 1995 ve výši 34 314 977,43 Kč, a daňová ztráta za zdaňovací období r. 1996 ve výši 33 801 281,43 Kč. Za zdaňovací období r. 1997 byl dodatečně stanoven základ daně ve výši 1 122 000,- Kč a daň ve výši 437 850,- Kč. Při stanovení základu daně za zdaňovací období r. 1997 správce daně nevzal v úvahu existenci odpočitatelných položek - daňových ztrát za roky 1995 a 1996, jejichž existenci a výši sám během kontroly zjistil. Dodatečným platebním výměrem ze dne 14. 1. 1999 byla stěžovateli podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o správě daní a poplatků"), dodatečně doměřena daň z příjmu právnických osob za rok 1997 ve výši 437 580,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 27. 10. 1999 bylo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru zamítnuto. Proto podal stěžovatel v zákonné lhůtě žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že krajský soud v odůvodnění rozsudku tvrdí, že odpočet ve smyslu §34 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněn uplatnit pouze daňový poplatník. Tím interpretuje ust. §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků bez opory v zákoně restriktivním způsobem v neprospěch stěžovatele, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Podle názoru stěžovatele §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků ukládá správci daně přihlédnout při dodatečném stanovení daně ke všem skutečnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny. To dle jeho názoru znamená, že je třeba přihlédnout i k těm skutečnostem, v důsledku nichž je nutno daňový základ snížit. Je-li tedy v průběhu daňové kontroly zjištěna existence odpočitatelné položky, vztahující se ke zvýšenému základu daně a daňový subjekt uplatnění odpočitatelné položky při daňové kontrole požaduje, přestože ji neuvedl v daňovém přiznání, je správce daně povinen k existenci odpočitatelné položky přihlédnout.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na důvody zamítnutí žaloby uvedené v jeho rozsudku a navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Finanční ředitelství v Plzni ve svém obsáhlém vyjádření uvedlo, že s názorem stěžovatele na výklad §16 odst. 1 a 8 zákona o správě daní a poplatků nesouhlasí a trvá na závěrech svého rozhodnutí. Podle §40 odst. 16 zákona o správě daní a poplatků je daňový subjekt povinen v daňovém přiznání nebo hlášení daň si správně vypočítat a uvést též případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši. Podle §34 odst. 1 zákona o daních z příjmů lze od základu daně odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v sedmi zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje. Z uvedených ustanovení je dle finančního ředitelství zřejmé, že zákonodárce vymezil uplatnění tohoto práva, a to formou odpočtu ztráty poplatníkem v daňovém přiznání. Z cit. ustanovení pak také vyplývá, že uplatnění odečtu daňové ztráty je právem, nikoliv zákonem uloženou povinností daňového subjektu a je tedy ponecháno zcela na jeho vůli, zda poplatník odečet daňové zprávy od základu daně uplatní a v jaké výši. Správce daně není oprávněn zohledňovat při stanovení základu daně skutečnosti, které jsou plně v dispozici daňového subjektu a nebyly jím řádně uplatněny zákonným způsobem. Finanční ředitelství neshledalo pochybení v zákonnosti postupu správce daně, neboť povinností správce daně není, aby při daňové kontrole uplatnil odpočet za daňový subjekt, pokud on sám tak ve svém daňovém přiznání neučinil, ať již z jakéhokoliv důvodu.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tedy posoudil napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V dané věci Ústavní soud vzal za prokázáno, že v napadených rozhodnutích orgány veřejné moci vyložily, proč správce daně nezohlednil při dodatečném doměření daně odčitatelné položky. Postup správce daně vysvětlují provedené a vyhodnocené důkazy, na základě kterých byly přijaty právní závěry, jež byly přezkoumány správním soudem. Ten věc projednal a vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně správným, o která ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona o dani z příjmů opřel své rozhodnutí a z jakých důvodů se neztotožnil s žalobními námitkami stěžovatele. Jeho závěry, a to i co do rozsahu dokazování, se Ústavnímu soudu jeví jako odůvodněné, a proto nezbývá než uzavřít, že soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny. Stěžovatel sice zastává v dané věci odlišný právní názor, to však kasaci rozsudku Krajského soudu v Plzni neodůvodňuje.
Co se týče zohlednění daňové ztráty jako odečitatelné položky, Ústavnímu soudu je známo z rozhodovací praxe Krajského soudu v Českých Budějovicích, že senát 10 Ca zaujal v obdobných případech odlišné závěry o povinnostech správce daně při zohlednění daňové ztráty při dodatečném doměřování daně, [např. v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 1998, čj. 10 Ca 306/98-20, (viz Čáslavský M. a spol., Daňové judikáty, 1. díl, Linde Praha, 2000, str. 364, a SoJ 99, 4:116), a na něž také stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje.
V obdobných věcech již Ústavní soud rozhodoval pod sp. zn. IV. ÚS 230/2000 a II. ÚS 166/01, a vyslovil názor, že "byť právní úvahy soudu vyznívají jako obecný normativizující závěr o konkrétní povinnosti správce daně, o kterém lze předpokládat, že bude v následné rozhodovací praxi téhož senátu správního soudu respektován, Ústavní soud neztrácí ze zřetele skutečnost, že každý případ má, a to i odhlédnuto od podrobností, svoji nezaměnitelnou povahu, která může odpůvodnit přijetí jiného, odlišného, právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování, jestliže k ní došlo, je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak Ústavní soud nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, zejména, jestliže sjednocování judikatury obecného soudnictví je věcí Nejvyššího soudu ČR (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů)."
S ohledem na shora uvedené závěry o postupu a rozhodování správního soudu v mezích daných čl. 36 a násl. Listiny Ústavní soud považoval ostatní tvrzení stěžovatele o porušení čl. 2 odst. 2 Listiny za zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu