ECLI:CZ:US:2003:1.US.704.02
sp. zn. I. ÚS 704/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. EL. Wagnerové ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2001, č.j. 6 T 96/99-413, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 7 To 27/02, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 627/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Krajský soud v Hradci Králové stěžovatele vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1, 2 trestního zákona a trestným činem vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákona, neboť z 18. na 19. 6. 1996 u obce Vrchovina, okres Jičín, úmyslně usmrtil střelnou zbraní J. K., a 19. 6. 1996 pod pohrůžkou usmrcení donutil M. K., aby se podílel na odklizení osobních věcí J.K.
Dále tento soud odsoudil stěžovatele za sbíhající se trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ukončený ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 4 T 52/97, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 12 To 45/99, a za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ukončený ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 5 T 121/99, který nabyl právní moci 29. 6. 2001 a za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 6 T 70/99, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2001. Za uvedenou trestnou činnost mu krajský soud uložil souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 20 let a trest zákazu činnosti, spočívající v provozování koupě a zboží za účelem jeho prodeje a prodej takového zboží na dobu 9 let.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpovědi stěžovatele z přípravného řízení i z hlavního líčení, výpovědi svědků K., E., P., B., T., L., rodinných příslušníků stěžovatele, policisty L. a další důkazy, např. znalecké posudky z oboru zdravotnictví, z oboru kriminalistické techniky, protokoly o ohledání místa činu, rekognici a jiné. Ty ve svém souhrnu utvrdily soud v závěru, že stěžovatel J. K. úmyslně usmrtil opakovanými výstřely ze střelné zbraně (nejméně devíti ranami do hlavy), poté polil hlavu mrtvého benzínem a zapálil ji, aby tak znemožnil jeho identifikaci; tohoto jednání se prý dopustil proto, aby zakryl spáchanou majetkovou trestnou činnost, kterou prostřednictvím poškozeného organizoval.
K otázce trestu krajský soud uvádí, že stěžovateli musel uložit souhrnný trest, neboť týž se trestného jednání dopustil předtím, než Krajský soud v Hradci Králové vyhlásil rozsudky ve věcech sp. zn. 4 T 52/97, 5 T 121/99 a 6 T 70/99. Podle názoru tohoto soudu je u stěžovatele ztížena možnost jeho resocializace a nápravy, neboť jde o rozsáhlou a vysoce nebezpečnou trestnou činnost spojenou s násilným jednáním, a proto k jeho potrestání využil výjimečného trestu odnětí svobody.
Vrchní soud v záhlaví napadeným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za trestné činy uvedené ve výroku rozsudku krajského soudu a za sbíhající se trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, dílem dokonaný, ukončený ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 4 T 52/97, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 12 To 45/99, za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, dílem dokonaný, ukončený ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 5 T 121/99, který nabyl právní moci dne 29. 6. 2001, a za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 6 T 70/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 12 To 13/02, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2002. Za to mu uložil souhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 20 let a trest zákazu činnosti, spočívající v provozování koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej takového zboží na dobu 9 let.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí vrchní soud konstatuje, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje žádné procesní vady a že uvedený soud provedl veškeré důkazy potřebné pro objasnění skutečného stavu věci, přičemž respektoval všechna zákonná ustanovení, včetně práva stěžovatele na obhajobu. Vrchní soud odmítl úvahy stěžovatele, že by proces měl být ovlivněn knihou bývalého státního zástupce "Gaunery nemám rád". Dle jeho názoru soud prvého stupně vedl dokazování tak, aby zjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a při rozhodování z takto zjištěného stavu i vycházel.
Vrchní soud dále konstatuje, že v rámci odvolacího řízení provedl sám další důkazy, které měly souvislost s projednávanou věcí stěžovatele. Svědka K. se mu však nepodařilo znovu vyslechnout, protože i před odvolacím soudem využil svého práva odmítnout vypovídat. Odvolací soud dovozuje, že v dané věci byly provedeny veškeré reálně se nabízející a relevantní důkazy. Vrchní soud shodně se soudem prvního stupně nemá pochybnosti o tom, že pachatelem trestného jednání je stěžovatel. Domnívá se, že oproti nevěrohodným alibi - poskytovaným rodinnými příslušníky stěžovatele - jej usvědčuje výpověď svědka K., která i v podrobnostech odpovídá dalším provedeným důkazům, na které se odvolává. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka K. vrchní soud uvedl, že s ohledem na rozsáhlou majetkovou trestnou činnost poškozeného - kterou páchal výhradně pro stěžovatele a svědka K. - způsob provedení činu (včetně zjevné snahy o znemožnění identifikace poškozeného) vylučuje, že by vraždu provedla či motiv k jejímu spáchání měla nebo mohla mít jiná osoba. Vrchní soud dále podtrhuje, že to byl svědek K., který popsal průběh vraždy a konkrétně označil jako pachatele vraždy stěžovatele, nikoli naopak (tj. že by byl stěžovatel označil za vraha svědka K.).
Vrchní soud je přesvědčen, že soud prvého stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům - kterým nelze vytknout žádné pochybení - jimž odpovídala použitá právní kvalifikace. Bez výhrad shledal odvolací soud i výrok o uloženém trestu. Důvodem, proč odvolací soud rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu zrušil, byla skutečnost, že v mezidobí od vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, došlo v případě stěžovatele ke změně odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2001 sp. zn. 6 T 70/99; Vrchní soud v Praze jej dne 26.2. 2002 pod sp. zn. 12 To 13/02 v celém rozsahu zrušil a o vině a o trestu obžalovaného sám rozhodl znovu, v důsledku čehož tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 2002 a nikoli dne 1. 11. 2001.
Nejvyšší soud v záhlaví napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel - byť dovolací důvod spatřoval v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení - podal dovolání z jiného důvodu, než toto ustanovení předpokládá. Ve skutečnosti prý totiž stěžovatel, jak z obsahu odůvodnění jeho dovolání vyplynulo, namítá nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud konstatoval, že důvodem dovolání dle §265b odst. 1 trestního řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění, přestože to zákon výslovně nestanoví; to proto, že právní kvalifikace skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud je totiž zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento stav zvažovat hmotněprávní posouzení. Nejvyšší soud hodnotí skutkový stav pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy jsou správně právně kvalifikovány v souladu s ustanoveními hmotného práva. Stěžovatel se však nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozhodnutím tvrdí, že obecné soudy jimi porušily zejména čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho mínění soudy při rozhodování vedla pouze hypotetická úvaha a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Svým postupem ve věci, i napadenými rozhodnutími, prý nerespektovaly zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5 trestního řádu, neboť nebyl řádně objasněn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle názoru stěžovatele soudy věnovaly velmi malou pozornost vyjádření svědka L., tj. policisty, který se podílel na vyšetřování a uvedl, že z vraždy K. bylo podezřelých více osob, a to i svědek K. Výpověď svědka K. však soudy považovaly za jediný přímý důkaz, který stěžovatele ze spáchání trestné činnosti usvědčoval. Nadto tento svědek vypovídal pouze v přípravném řízení a u hlavního líčení vypovídat odmítl. Je totiž nesporné, že byl se stěžovatelem na místě činu, podílel se na nákupu kanystru s benzínem, házel tašku s K. věcmi a zbytky zbraně do vody atd. Dále stěžovatel polemizuje s ostatními důkazy, jež provedl především soud prvého stupně; jde zejména o nadhodnocené výpovědi dalších svědků E., P., V., kterým se měl K. ve špatném psychickém stavu svěřit, že byl svědkem zavraždění K. stěžovatelem. Údajně nebylo ani prokázáno, z jaké konkrétní pistole se na K. střílelo a není prý ani dostatečně zjištěno, že vražedná zbraň, která nebyla specifikována, patřila stěžovateli. Zde - podle mínění stěžovatele - obecné soudy nesprávně přihlédly k výpovědím svědků E., P. a opět M. K. jako k nepřímému důkazu o tom, že stěžovatel vlastnil vražednou zbraň,. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že neuvěřily svědeckým výpovědím členům jeho rodiny, byť ti se shodují v tom, že stěžovatel byl (roz. zřejmě v kritické době) přítomen na oslavě svého otce a nemohl tak být na jiném místě. Je proto přesvědčen, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a neprávem jej uznaly vinným. Stěžovatel konečně napadá i citované usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že nesprávná či nedostatečná skutková zjištění vedla k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání.
Proto navrhl, aby v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2001, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2002, byly zrušeny.
II.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu - dovozuje, že tak výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy, v souzené věci nenastala. Ani v postupu Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze ani v jejich právních závěrech totiž neshledal, že by byl existoval tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, která je dostupná a známá.
Stěžovatel, jak již bylo uvedeno, brojí zejména proti způsobu hodnocení výpovědí jednotlivých svědků a polemizuje s ním. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavněprávního hlediska je významné, zda se obecné soudy provedení potřebných důkazů a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení - byť z pohledu stěžovatele nedoceněným způsobem - dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění napadených rozsudků soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Je totiž zřejmé, že obecné soudy opřely svůj závěr o vině stěžovatele nikoli jen o výpověď svědka K., nýbrž i o řadu důkazů nepřímých, které nevzbuzují důvodné pochybnosti. Pokud by Ústavní soud - za tohoto stavu - názor obecných soudů na bonitu jednotlivých důkazů zpochybňoval, vstoupil by tak do role třetí či čtvrté řádné soudní instance, která je vyhrazena jen obecným soudům, leč Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
Za tohoto stavu považuje Ústavní soud námitky stěžovatele, že soudy věnovaly malou pozornost vyjádření svědka L., že považovaly výpověď svědka K. za jediný přímý důkaz, že nadhodnotily výpovědi dalších svědků E., P., V. a že nebylo dostatečně prokázáno, že by byla použitá střelná zbraň patřila stěžovateli, za nepřijatelné, vedené snahou zpochybnit spravedlnost procesu jako celku. K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl.
Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvého i druhého stupně postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Vrchního soudu v Praze jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a dostatečně odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.
Dovolává-li se stěžovatel také protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - byť svoje námitky vůči tomuto rozhodnutí blíže nekonkretizuje - má Ústavní soud zato, že jeho výtky v podstatě rovněž směřují k otázce přehodnocování dokazovaní, které provedl především soud nalézací. Za těchto okolností se Ústavní soud s právním názorem Nejvyššího soudu ČR ztotožnil, neboť v tomto případě Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu v souladu s jeho textem i smyslem. Ústavní soud tedy shledal postup Nejvyššího soudu v souzené věci zcela ústavně konformní a nevidí důvod, aby jeho závěr s ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
Za tohoto stavu je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu