ECLI:CZ:US:2003:1.US.717.02
sp. zn. I. ÚS 717/02
Usnesení
I. ÚS 717/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. B. K., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2002, sp. zn. 15 C 145/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2002, napadl stěžovatel shora označený rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), s odvoláním na tvrzené porušení čl. 95 odst. 1, čl. 99 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, a navrhl jeho zrušení. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc, referátu regionálního rozvoje, ze dne 17. 8. 2001, sp. zn. 1624/2/01/H, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, stavebního odboru, ze dne 10. 5. 2001, č. j. OP/457/2000/Hab, kterým byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §105 odst. 3 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), a byla mu uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč.
Stěžovatel zejména nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k výkladu zákona je v dané věci kompetentní stavební úřad a není-li určitý termín právními předpisy definován, nelze než akceptovat výklad stavebního úřadu. Stěžovatel poukázal na to, že předložil okresnímu soudu listiny a fotodokumentaci, aby mohl posoudit správnost rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž u soudu uvedl, že užíval nemovitost stejným způsobem jako předchozí vlastník.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je třeba předeslat, že obdobnou ústavní stížností z hlediska skutkového a obsahového se již Ústavní soud zabýval na základě návrhu stěžovatele Ing. arch. P. P. v řízení, vedeném pod sp. zn. III. ÚS 763/02, zastoupeného rovněž JUDr. V. B. Ústavní stížnost stěžovatele se liší od zmíněného případu pouze napadeným rozhodnutím. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od zde již vyslovených závěrů. Proto nezbývá, než zopakovat, že tvrzení stěžovatele směřují v principu proti právnímu posouzení věci obecným soudem, tedy proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí. K tomu je nutno podotknout, že Ústavní soud je sice soudním orgánem ochrany ústavnosti, ale není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly a jejich existence nebyla stěžovatelem ani tvrzena.
Podle procesní úpravy správního soudnictví, která byla obsažena v části páté, hlavě druhé občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") ve znění, účinném do 31. prosince 2002, byl správní soud, při přezkumu správního rozhodnutí, vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn správními orgány (§250i odst. 1 OSŘ v uvedeném znění). Správní soud měl povinnost přezkoumávat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (§244 odst. 2, §247 odst. 1 OSŘ), jak se v dané věci stalo. Se stěžovatelovým názorem, podle kterého obecný soud rezignoval na své postavení a přijal bez dalšího závěr, že nelze aplikovat jiný výklad než stavebního úřadu, se Ústavní soud neztotožnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že se výkladem termínu "účel využívání stavby" zabýval a dostatečným způsobem odůvodnil, proč v dané věci dospěl k závěru, že žalovaný stavební úřad při jeho výkladu nepochybil.
Okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval právním výkladem ve věci aplikovaných ustanovení stavebního zákona, jeho rozhodnutí je v tomto směru ústavně konformním způsobem odůvodněno a ani pod aspektem ochrany ústavnosti mu nelze nic vytknout. Porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil.
Návrh na zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu byl proto shledán zjevně neopodstatněným [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a proto byl tímto usnesením odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu