ECLI:CZ:US:2003:1.US.725.02
sp. zn. I. ÚS 725/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené advokátkou Mgr. N. H., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 2001, č.j. 38 C 41/2000-20, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2001, č.j. 51 Co 291/2001-42, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2002, č.j. 20 Cdo 1981/2001-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 návrh stěžovatelky na obnovu řízení, které probíhalo u téhož soudu pod sp. zn. 21C 256/97 v právní věci stěžovatelky proti žalované JUDr. R. V. Stěžovatelka se domáhala náhrady škody, jež jí měla žalovaná - jako advokátka - způsobit tím, že jí neposkytla řádně právní služby, neboť prý nepodala náležitý návrh na zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM"), návrh přes výzvu soudu řádně nedoplnila a proto soud řízení bez meritorního projednání věci zastavil. K vypořádání BSM došlo fikcí, neboť v mezidobí uplynula zákonná tříletá lhůta a stěžovatelka tak byla poškozena. Obvodní soud pro Prahu 4 v původním řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 256/97 rozsudkem ze dne 19. 5. 2000 přiznal stěžovatelce náhradu škody ve výši 2 500,- Kč a zbytek návrhu - v částce 197 500,- Kč - zamítl. Své rozhodnutí ve věci odůvodnil tak, že žalovaná zájmy své klientky chránila nedostatečně, porušila svou právní povinnost a za škodu je tedy odpovědná. Dodal, že k úspěšnosti žaloby na náhradu škody je však třeba prokázat, že ke škodě skutečně došlo - v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti - a v jakém rozsahu. Soud v řízení o náhradě škody nemůže vycházet ze stejných principů jako při vypořádání BSM, tzn. z pochybností, které svědčí ve prospěch BSM. Vznik škody a její výši je třeba náležitě prokázat a důkazní břemeno v tomto případě tíží poškozeného. V daném případě však stěžovatelka soudu neoznačila dostatek důkazů k prokázání výše škody a tak důkazní břemeno neunesla.
V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení obvodní soud nejdříve rozvedl předpoklady úspěšnosti obnovy řízení. Dodal, že je zřejmé, že stěžovatelka - poté co upřesnila a konkretizovala svůj návrh - neuvedla žádné nové skutečnosti nebo důkazy, jež nemohla bez své viny použít nebo jež nebylo možné provést v původním řízení. Důvody, proč tak v původním řízení neučinila, byť z objektivního hlediska tak učinit mohla - jestliže sama soudu uvedla, že jí nic nebránilo v tom, aby nyní navrhované svědky navrhla, leč měla obavu, že by se k soudu nemohli dostavit nebo ji to prostě nenapadlo - nejsou pro posouzení věci relevantní. Soud v daném řízení stěžovatelku, zastoupenou advokátkou, opakovaně poučil, že je třeba ohledně tvrzené škody konkretizovat skutková tvrzení a ty doplnit o důkazní návrhy. Na tyto výzvy sice reagovala, "zřejmě však ne způsobem dostačujícím". Pokud pak soud v řízení některé navržené důkazy neprovedl, či je případně nesprávně zhodnotil, mohla se stěžovatelka nápravy domáhat v odvolacím řízení; rozsudek (pozn.: původní rozsudek) však odvoláním napaden nebyl. Podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 4 se však - za této situace - těchto důkazů jako důkazů nových nemůže v řízení o obnově dovolávat.
Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 38 C 41/2000-20, potvrdil.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že soud prvního stupně rozhodl na základě úplně zjištěného skutkového stavu a věc posoudil správně i po stránce právní. Městský soud znovu opakoval předpoklady úspěšného návrhu na obnovu řízení, provedl výklad ustanovení §228 o.s.ř. a zejména zdůraznil, že je podmínkou návrhu, že lze "teprve nyní provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení ...". Konstatoval, že v případě nyní navrhovaných důkazů výslechem svědků G., Š. a K., nebránila jejich výslechu ani dříve žádná objektivní překážka, neboť sice pobývali v zahraničí, leč ne ve státě, který by odmítal poskytovat právní pomoc. Závěr soud prvého stupně, že nebyly splněny základní předpoklady přípustnosti obnovy řízení, je tedy podle názoru městského soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky v záhlaví napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky odmítl. V řízení o dovolání postupoval dle právní úpravy účinné do 1. 1. 2001. Podle jeho názoru se v dané věci nejedná o žádný z důvodů přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští (§237 odst. 1,§238a, §239 o.s.ř.). Tak tomu prý v souzené věci není.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými usneseními byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že soudy v řízení neprovedly navržené důkazy rozhodné pro posouzení věci a že v odůvodnění rozhodnutí neuvedly, proč tak učinily. Brojí zejména proti tomu, že jí obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí vytýkají, že nedoložila výši škody, což bylo jedním z důvodů zamítnutí její žaloby. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soud prvého stupně vynesl rozsudek při jednání, u něhož nebyla přítomna. Má za to, že obecné soudy nesprávně posoudily předpoklady přípustnosti obnovy řízení, protože v tomto řízení uplatňovala nové důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení. Stěžovatelka se dále domnívá, že Nejvyšší soud ČR porušil její základní práva tím, že její dovolání jako nepřípustné odmítl, aniž by přezkoumal dovolací důvod dle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť jí byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem.
Proto navrhla, aby byla napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, které posuzovaly stěžovatelkou uplatněné "nové důkazy" ve spojení s důkazy již dříve uvedenými. K přehodnocení tohoto dokazování však Ústavní soud nepřistoupil, neboť - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadená usnesení - neshledal, že by byl v postupu obou obecných soudů a v jejich právních závěrech tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Taková výjimečná situace tedy v souzené věci nenastala.
Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že soud prvého stupně vynesl v původním řízení "nepříznivý" rozsudek při jednání, kterému nebyla přítomna, Ústavní soud s ohledem na obsah spisu sp. zn. 21 C 256/97 (č.l. 60) konstatuje, že stěžovatelka i její právní zástupce JUDr. K. vzali při ústním jednání dne 17.3.2000 na vědomí usnesení o odročení jednání na den 19.5.2000. To, že se k odročenému ústnímu jednání nedostavili, nebránilo - podle obsahu spisu - obecnému soudu v tom, aby ve věci jednal a rozhodl. Proto i tuto námitku považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
Nelze konečně přisvědčit ani stěžovatelčině tvrzení, že soudy v napadených rozhodnutích nezdůvodnily, proč jejím důkazním návrhům nevyhověly. Podle přesvědčení Ústavního soudu z předmětných rozhodnutí jasně vyplývá, že obecné soudy - s ohledem na institut obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku - předložené důkazní návrhy pečlivě hodnotily a přesvědčivě odůvodnily, že nešlo o důkazy, které by stěžovatelka nemohla použít v původním řízení. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadeným usnesením nic vytknout.
Ústavní soud se dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadá citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud v tomto směru zjistil, že dovolací soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §238 a o.s.ř., ani podle ustanovení §239 odst.1, 2 o.s.ř. Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Ve shodě s jeho názorem nemá ani Ústavní soud za to, že by byla stěžovatelce - jak tvrdí, ale nekonkretizuje - nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Ústavní soud - jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích vyložil - respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, přičemž tyto zásahy jsou přípustné nikoli z důvodu ochrany zákonnosti, nýbrž toliko z důvodu ochrany ústavnosti. Pokud tedy Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nenaplňuje dovolací důvody předpokládané občanským soudním řádem, nemá Ústavní soud v zásadě důvod, aby takové rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu