ECLI:CZ:US:2003:1.US.728.02
sp. zn. I. ÚS 728/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného advokátem Mgr. R. B., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 25.9. 2002, sp. zn. 13 C 268/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem ve věci S. b. družstva v K.- žalobce - o zaplacení částky 1 985,- Kč rozhodl Okresní soud v Kolíně tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci tuto částku spolu s poplatkem z prodlení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku odmítl okresní soud tvrzení stěžovatele, že žalobce - S. b. družstvo v K. - nemá ve věci aktivní legitimaci. Podle zjištění soudu došlo dne 13.6.1996 na shromáždění delegátů k platnému zvolení orgánů žalobce, včetně představenstva, nebylo zde však schváleno závěrečné usnesení. To bylo schváleno na dalším shromáždění dne 10.4.1997 a od tohoto dne bylo opět v platnosti. Podle názoru soudu je toto usnesení pouhou rekapitulací předchozích rozhodnutí a pro volbu orgánů žalobce nemá právní význam. Stěžovatel uzavřel 1.9.1972 se S. b. družstvem pracovníků n.p. K. dohodu o užívání družstevního bytu. Toto s. b. družstvo bylo převzato (§91 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku) podle rozhodnutí Středočeského krajského výboru Českého svazu bytových družstev v Praze dne 17.12.1974 S. b. družstvem v K. Zápis u Obvodního soudu pro Prahu 1 z 8.1.1975 tuto skutečnost potvrzuje. Podle názoru okresního soudu není tedy pochyb o tom, že žalobce je právním nástupcem bytového družstva, se kterým stěžovatel uzavřel dohodu o užívání bytu. Stěžovatel je členem tohoto družstva a na základě tohoto členství mu vznikla povinnost platit příspěvek na činnost bytového družstva. Dle předpisu nájemného a záloh na služby měl stěžovatel v roce 2000 zaplatit žalobci 5.328,- Kč, ale uhradil pouze 3.397,- Kč. Stěžovatel je tedy povinen uhradit žalobci za nájemné a služby spojené s užíváním bytu částku 1.985,- Kč. Dále okresní soud poukázal na ustanovení občanského zákoníku ohledně nájemného (§671 odst. 1 o.z.), nájemní smlouvy (685 odst. 2 o.z.) a výpočtu nájemného (§696 odst. 2 o.z.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Podle jeho přesvědčení je žalobce v napadeném rozhodnutí nesprávně označen a proto toto rozhodnutí nemůže být vykonatelné. Podle jeho názoru měl soud v záhlaví napadeného rozhodnutí označit jako žalobce S. b. družstvo v K., zastoupené P. K., statutárním orgánem, právně zastoupené JUDr. L. K., advokátem v Kolíně. Domnívá se proto, že žalobce v řízení vystupoval jako účastník, který však neměl k řízení způsobilost. Tento nedostatek napadeného rozsudku nepovažuje stěžovatel za formální vadu a odkazuje na výpis z obchodního rejstříku. Dále stěžovatel tvrdí, že advokát, který žalobce ve věci zastupoval, k tomu nebyl oprávněn. Plnou moc pro zastupování mu prý udělilo představenstvo, které však nebylo platně zvoleno a nebylo tak oprávněné jménem žalobce jednat.
Stěžovatel proto navrhl napadený rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušit.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené Okresním soudem v Kolíně, pokud jde o otázku aktivní legitimace žalujícího S. b. družstva v K. Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí - však dovozuje, že výjimečná situace předvídaná citovanou judikaturou v daném případě nenastala, takže v postupu obecného soudu a v jeho právních závěrech tzv. extrémní rozpor v uvedeném smyslu neshledal.
Je zřejmé, že se okresní soud v prvé řadě správně zabýval otázkou, zda je žalobce k podání žalobního návrhu legitimován. Podle názoru Ústavního soudu obecný soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasně, logicky a přesvědčivě rozvedl, na základě jakých důkazů ke svému závěru dospěl, a z ústavně právního hlediska mu v tomto směru nelze nic vytknout. Se zřetelem k tomu Ústavní soud neakceptuje ani námitku stěžovatele, že nebyl při jednání obecného soudu řádně zastoupen.
K námitce stěžovatele, že je v napadeném rozhodnutí žalobce nesprávně označen, lze konstatovat, že se v tomto případě jedná toliko o výklad běžného zákona, konkrétně ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., jenž ústavněprávní roviny nedosahuje. Stěžovatel se mylně domnívá, že protiústavnost napadeného rozhodnutí lze spatřovat - jak lze dovodit z ústavní stížnosti - v jeho odlišném názoru na posouzení náležitostí rozsudku, konkrétně označení účastníků. Ostatně ze zákona i z obecně uznávané literatury plyne, že cit.: "Označení osob, které ve smyslu §21, 21a a 21b jednaly před soudem za právnickou osobu, stát, obec nebo kraj, se neuvádí." (Srovnej Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, Praha C.H.Beck, 2001, str. 570). Proto Ústavní soud ani této námitce nemůže přisvědčit.
Za tohoto stavu je zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu