ECLI:CZ:US:2003:1.US.739.02
sp. zn. I. ÚS 739/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. V.F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 47 Co 216/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 47 Co 216/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 14 C 444/93. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání rozsudku, kterým mělo být uloženo žalovanému Statku L., státnímu podniku v likvidaci, zaplatit stěžovatelce a dalším dvěma žalobcům částku 584 831,-- Kč s příslušenstvím.
Pdle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem krajského soudu porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Postup soudu je vůči ní odepřením spravedlnosti, což stěžovatelka pokládá za výraz protiústavnosti, s odvoláním na čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka poukázala na to, že oba soudy sice správně zjistily skutkový stav věci, avšak stěžovatelka nesouhlasí s jejich právním posouzením. Podle jejího názoru posouzení předmětné nemovitosti jako předmětu přídělu po uzavření trhové smlouvy mezi manželi L. a P. (tj. rodiči stěžovatelky) odstraňuje rozdíl mezi rozhodnutím o přídělu jako správním aktem na straně jedné a smlouvou na straně druhé. V daném případě to však byli prodávající a kupující, kteří rozhodovali o tom, které nemovitosti budou předmětem trhové smlouvy, za jakou trhovou cenu bude převod realizován, jaká další práva a povinnosti a v jakém rozsahu budou do trhové smlouvy zahrnuty. Stát o těchto a dalších záležitostech v trhové smlouvě vůbec nerozhodoval. Pokud tedy účastníci převzali do trhové smlouvy i práva a povinnosti vyplývající z přídělu, nelze z této skutečnosti usuzovat na to, že si nemovitost stále zachovala charakter přídělu. Navíc předmětný spor nebyl veden k určení charakteru předmětné nemovitosti, ale byl veden o finanční náhradu. Povinností soudu bylo zkoumat, zda právní předchůdci stěžovatelky získali předmětnou nemovitost rozhodnutím státu, tedy správním aktem, nebo smlouvou trhovou. Tuto otázku však soud prakticky neřešil, a tím také nezkoumal naplnění předpokladů zákona č. 229/1991 Sb. k vyplacení finanční náhrady za odstraněnou nemovitost. Podle názoru stěžovatelky nemůže být trhová smlouva posuzována jako rozhodnutí o přídělu, a to ani pro existenci schvalovací doložky, kterou trhová smlouva v případě původně přidělených nemovitostí vyžadovala, neboť touto schvalovací doložkou se neměnil a neurčoval rozsah práv a povinností touto smlouvou převzatých. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelka odkázala na přípisy Ministerstva zemědělství ČR ze dne 9. 2. 1993 a ze dne 18. 8. 1995.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření rovněž odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 14 C 444/93 Okresního soudu v Ústí na Labem. Z rozsudku uvedeného soudu prvního stupně ze dne 15. 2. 2001 vyplývá, že manželé J. a M. L., jako prodávající, převedli trhovou smlouvou ze dne 14. 11. 1949 příděl na manžele J. a Z. P. za trhovou cenu rovnající se ceně přídělové. Prodávající zaplatili část přídělové ceny ve splátkách Národnímu pozemkovému fondu, zbývající dlužnou částku se kupující zavázali zaplatit fondu způsobem a ve splátkách, jak bude určeno. Současně bylo ujednáno, že kupující vstupují do všech práv a povinností odcházejících přídělců s výslovným odkazem na ustanovení §23 a §24 zákona č. 90/1947 Sb. Vzhledem k tomu, že byl dán i souhlas příslušného orgánu (KNV Ústí nad Labem) k převodu přiděleného majetku podle §23 citovaného zákona, vzal soud za nepochybné, že rodiče stěžovatelky se stali přídělci, se všemi právy a omezeními v rozsahu, v jakém se vztahovaly na předcházející přídělce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že samotnou trhovou smlouvu, bez současného ujednání o přechodu práv a povinností vztahujících se k přidělenému majetku, manželé L. s rodiči stěžovatelky nemohli uzavřít, neboť právní mechanismy to nedovolovaly. V takovém případě by institut přídělu neměl žádný smysl a pokud by taková smlouva byla uzavřena, nedošlo by k nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti na základě trhové smlouvy, protože ta byla jen právním důvodem, k nabytí vlastnického práva se vyžadovala ještě tradice, která se uskutečňovala zápisem do pozemkové knihy (intabulace). Omezení, spojená s dispozicí s přiděleným majetkem, obsahoval zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů, vztahujících se na přidělený majetek. Přidělený majetek nemusel být zcizený jen přídělovou listinou, ale i trhovou smlouvou. Smluvní převod byl volen v těch případech tak, jak tomu bylo i v souzené věci, měl-li přidělený majetek vlastníka (přídělce) a ten byl zapsán jako jeho vlastník v pozemkové knize a zaplatil již část přídělové ceny. Ke zcizení se vždy vyžadovalo přivolení okresního národního výboru. Intabulaci prováděl stát, a proto při předložení trhové smlouvy bez souhlasu státního orgánu by vklad vlastnického práva nebyl proveden. Z uvedeného soud dovodil, že rodiče žalobců se stali přídělci, a proto žalobci jako oprávněné osoby mohou požadovat náhradu za nemovitosti jen do výše přídělové ceny podle ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb.
Soud dále uvedl, že v průběhu řízení byla uzavřena smlouva mezi žalovaným státním podnikem Statek L. a Pozemkovým fondem ČR, který se zavázal vyplatit oprávněným osobám J. K., Z. P. a F. P. celkovou částku 313 101,-- Kč, z toho každému ve výši jedné třetiny. Jak žalobci potvrdili, byla každému vyplacena náhrada ve výši 128 877,50 Kč. V této částce je zahrnut i nárok podle §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., tedy ve výši jedné třetiny z částky 10 820,-- Kč z přídělové ceny, jak vyplývá ze zprávy pozemkového fondu. Žalovaný proto žalobcům nic nedluží, neboť jim na nemovitý příděl bylo vyplaceno více, než jim náleží. Příděl totiž nezahrnuje jen stavby, později odstraněné, ale i pozemky, přičemž náhrada byla vyplacena žalobcům i za pozemky, které jim byly vydány. Vedle toho žalovaný nebyl povinen vyplatit finanční náhradu za všechny stavby, protože dvě stály částečně na pozemcích jiných vlastníků.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 47 Co 216/2001, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. V odůvodnění krajský soud uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil správné právní závěry. Předmětná zemědělská usedlost byla zcela nepochybně přiděleným majetkem od státu manželům L., a tento charakter si zachovala i po uzavření trhové smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu o tom svědčí nejen souhlas Okresního národního výboru v Ústí nad Labem, ale i ujednání účastníků smlouvy o ceně nemovitostí, o výši ceny a jejím zaplacení, a to nikoliv prodávajícím, ale Národnímu pozemkovému fondu, a dále i to, že kupující vstoupili do všech práv a povinností přídělců vůči státu, zejména přejali omezení právního nakládání s přídělem a povinnost přenechat příděl pro veřejné potřeby. Skutečnost, že jde o příděl, potvrzuje i přísežné prohlášení účastníků smlouvy a zápis Okresního národního výboru v Ústí nad Labem o vyúčtování s odcházejícími přídělci. Z uvedených důvodů odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům náleží náhrada za nemovitosti pouze do výše přídělové ceny podle §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., která jim byla zcela uhrazena Pozemkovým fondem ČR.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutími soudů obou stupňů bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy nesprávným způsobem právně zhodnotily zjištěný skutkový stav věci. Tento názor opřela o tvrzení, že soudy neuvážily rozdíl mezi trhovou smlouvou na straně jedné a správním aktem státu na straně druhé. Zatímco správním aktem stát nezávisle na dalších subjektech projevuje svoji vůli, smlouvou projevují účastníci svou vůli bez ohledu na postoj státu. V daném případě v trhové smlouvě účastníci rozhodovali, co bude předmětem smlouvy a za jakých podmínek ji uzavřou. Pokud do smlouvy převzali práva a povinnosti vyplývající z přídělu, neznamená to, že si nemovitost nadále zachovala charakter přídělu.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají (viz dále nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, C. H. BECK, roč. 1995, díl I. str. 257 atd.), popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. BECK, roč. 1995, str. 255).
Úkolem Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky, uvedených v ústavní stížnosti, se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastnice řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Nedošlo tedy k porušení čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny. V přezkoumávané věci tedy Ústavní soud nezjistil nic, co by tento případ posouvalo do ústavně-právní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu