ECLI:CZ:US:2003:1.US.740.01
sp. zn. I. ÚS 740/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného JUDr. R. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2001 čj. 10 Ca 194/2001 - 25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2001, čj. 10 Ca 194/2001 - 25, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 5. 2001, čj. OPÚ/R-117/01/3084/92. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, katastrální území České Budějovice 2, které jsou v rozhodnutí blíže specifikovány.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem Okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad") i napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 3, 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uplatnil svůj restituční nárok podle zákona o půdě ve stanovené lhůtě. V důsledku průtahů v řízení však správní orgán i krajský soud vycházely ze současného stavu požadovaných nemovitostí a nikoliv ze stavu, ve kterém byly v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (dále též "zákon o půdě"). Podle názoru stěžovatele je stanovisko stavebního úřadu ze dne 9. 1. 2001, ze kterého vychází napadené rozhodnutí, neúplné, neboť se nezabývá původním stavebním povolením. Vychází pouze z rozhodnutí, kterým byla povolena rekonstrukce. Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že se jedná o areál, aniž k tomuto závěru měl k dispozici geometrický plán. Nezjistil, jak byl areál vymezen a kdy a kde bylo zřízeno jeho oplocení. Pokud ze spisu vyplývá, že v době účinnosti zákona o půdě vykazovaly dotčené pozemkové parcely odlišnou kulturu, mělo být zjištěno z pozemkové dokumentace, jaká stavba byla povolena a na jakém území. Tím zůstalo důkazní řízení neúplné a stanovisko stavebního úřadu je bez dalších dokladů nepoužitelné. Pokud jde o možnost využívat pozemky k zemědělskému účelu, je třeba vycházet z územního plánu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, nikoliv z plánu současného.
Podáním ze dne 2. 3. 2002 stěžovatel doplnil ústavní stížnost tvrzením, že v řízení bylo zároveň porušeno i jeho právo zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni a že napadená rozhodnutí jsou výrazem libovůle v rozhodování. Poukázal dále na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a napadeným rozsudkem krajského soudu. Z provedených důkazů plyne, že se jedná o stavby chatek a mobilních buněk, napojených na inženýrské sítě, sloužících k dočasnému ubytování a jedná se o stavby jednoduché. Pozemkový úřad však dospěl k názoru, že tyto stavby tvoří srubový tábor jako jeden celek, a proto nelze předmětné parcely považovat za zastavěné pouze jednoduchými stavbami. Tento názor převzal i Krajský soud v Českých Budějovicích a dospěl ke shodnému názoru, že pozemky nelze vydat z důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 373/2000, podle něhož nárok stěžovatele, při splnění všech zákonných podmínek, vznikl okamžikem podání návrhu na vydání nemovitosti a následná změna stavebních předpisů měnící kritéria nemůže jít k tíži restituenta. Dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 131/96, v němž Ústavní soud dospěl k názoru, že pozemky, na kterých byly zřízeny autokempinky, lze vydat. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se stanoviskem pozemkového úřadu, který důvod nevydání pozemků spatřuje v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, s odvoláním na ustanovení §139b písm. c) stavebního zákona. Ten ovšem v době podání návrhu na vydání pozemku neplatil, neboť v té době platila pouze vyhláška č. 85/1976 Sb., která definovala, co se rozumí dočasnou stavbou, jednoduchou či drobnou stavbou. Pojem srubový tábor není nikde ve vyhlášce definován. Porušení práva na rovnost účastníků spatřuje stěžovatel v tom, že pozemkový úřad i krajský soud vycházely ze stanovisek a názorů správních orgánů, přičemž stěžovatel jako účastník řízení, i když měl námitky proti těmto závěrům, nemá právním řádem zakotvenou možnost napadnout tyto zprávy, stanoviska a názory opravnými prostředky, neboť neexistuje takový systém správního soudnictví, který by mu tuto možnost dával.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že k namítaným porušením práv stěžovatele v řízení nedošlo. Při věcném rozhodování soud posuzoval zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §244 a násl. OSŘ a neshledal její porušení. Pozemkový úřad při dokazování zjistil ze stanoviska odborného orgánu státní správy, že pozemky byly již před rokem 1976 zastavěny stavbami chatek na betonových základech a v současné době jsou, po rekonstrukci, napojeny na inženýrské sítě a spolu se sociálním zařízením slouží k dočasnému ubytování. Dospěl k závěru, že ve věci je dána překážka podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť stavby tvoří ucelený areál. Nejedná se o stavby jednoduché a zastavěnost pozemků ve značné míře vylučuje možnost jejich zemědělského využití. Krajský soud neshledal v těchto závěrech nezákonnost, a to ani v souvislosti s použitou terminologií "srubový tábor", neboť tak byl označován areál v dochované dokumentaci a zastavěnost byla doložena příslušnými stavebními a kolaudačními rozhodnutími v souvislosti s rekonstrukcí areálu. Rovněž bylo doloženo, že pozemky byly využity v souladu s územním plánem města České Budějovice. Soud proto považoval skutková zjištění pozemkového úřadu za dostačující, hodnocení důkazů za správné a odpovídající ustanovení §34 odst. 5 správního řádu. Pokud stěžovatel namítal, že postup, kterým je stěžovateli přiznán nárok na náhradu za nevydané pozemky, je důsledkem nerespektování rovnosti postavení stěžovatele a libovůle v rozhodování, krajský soud uvedl, že tento postup vychází ze zákona. Nebylo tak dotčeno právo stěžovatele na soudní ochranu ani právo vlastnit majetek, neboť takové ochrany požívá pouze právo již konstituované, a nikoliv případný nárok.
Z napadeného rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 5. 2001, čj. OPÚ/R-117/01/3084/92, Ústavní soud zjistil, že jím bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí označených nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích pro obec České Budějovice, katastrální území České Budějovice 2. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že na základě vyjádření stavebního a dopravního úřadu města České Budějovice a Referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu České Budějovice dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti jako celek nelze považovat za zastavěné jednoduchými stavbami, protože tyto stavby tvoří jako celek srubový tábor uzavřený oplocením. Na základě místního šetření dospěl pozemkový úřad k závěru, že i když jedna z chatek vyhořela, tato skutečnost nemá vliv na hodnocení charakteru staveb z hlediska překážek uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě. V odůvodnění se dále uvádí, že stěžovateli přísluší za nevydané nemovitosti náhrada, což znamená, že mu bude bezplatně poskytnut jiný pozemek ve vlastnictví státu v souladu se zákonem o půdě.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2001, čj. 10 Ca 194/2001 - 25, Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích, Okresního pozemkového úřadu, potvrdil. Podle odůvodnění rozsudku pozemkový úřad správně zaměřil své dokazování, v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., na objasnění dvou skutečností, jednak zda byly předmětné pozemkové parcely po přechodu do vlastnictví státu zastavěny, jednak na zjištění, zda stavba brání zemědělskému využití pozemku. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl pozemkový úřad ke správnému závěru, že je dána překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. K námitce stěžovatele, že pozemkový úřad měl vycházet ze stavu, jaký tu byl v době účinnosti zákona o půdě, soud uvedl, že se jednalo o tentýž stav, jako v době rozhodování pozemkového úřadu, což vyplývá z dostupné stavební dokumentace. Na dotčených pozemcích existovala stavba srubového tábora, poté byla povolena jeho rekonstrukce a tato rekonstrukce byla zkolaudována. Skutečnost, že pozemky byly evidovány jako ostatní plocha a ke změně kultury došlo až v roce 2000, nemá vliv na výsledek řízení. Rovněž nelze spojovat závěr pozemkového úřadu, že je dána překážka bránící vydání podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, s rozhodnutím odboru ochrany životního prostředí, kterým došlo k vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu. Krajský soud uzavřel, že pozemkový úřad zjistil dostatečně skutečný stav věci a vyslovil správné a logické závěry. Rovněž byl správně aplikován §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, když byly nesporně uplatněny restituční nároky na nemovitosti, které přešly do vlastnictví státu podle §6 tohoto zákona z toho důvodu, že je nelze vydat, neboť byly zastavěny stavbami trvalého charakteru, které brání zemědělskému využití pozemku. Jiný postup by byl v rozporu se zákonem, neboť zákon neponechává na vůli účastníka řízení ani pozemkového úřadu, zda k překážce přihlédne, či nikoliv. Zároveň §11 zákona o půdě upravuje právo na jiný pozemek a postup při jeho poskytnutí. Pro posouzení případu je nevýznamný stávající technický stav staveb nebo skutečnost, že jedna ze staveb vyhořela, neboť nic nebrání rekonstrukci stavby ani fungování areálu. Pro věc je podstatné, že areál existuje a vzhledem k tomu, že byl zřízen před 1. 10. 1976, nemusely být pozemky vyjímány ze zemědělského půdního fondu s ohledem na znění zákona č. 48/1959 Sb. Závěrem soud poukázal na to, že postup, kterým je oprávněné osobě přiznáván, podle zákona o půdě, nárok na náhradu za odňatý majetek, který nelze vydat, nezakládá nerovnost oprávněných osob.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatele, směřujícím proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů krajským soudem, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů při jejich rozhodování. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu dochází zpravidla tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud zkoumal ústavnost řízení před krajským soudem a dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o tom, že ve zkoumané věci došlo k porušení čl. 3, 4, 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nebylo prokázáno. Nedošlo tedy k porušení žádného základního práva stěžovatele. Stěžovatel se v podstatě domáhal přehodnocení dokazování provedeného pozemkovým úřadem a krajským soudem a prvních závěrů z tohoto dokazování vyplývajících. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak je uvedeno shora. Pozemkový úřad i krajský soud provedly celou řadu důkazů k ověření skutečností tvrzených stěžovatelem a na základě volného hodnocení důkazů dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že krajský soud vyslovil právní závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 188/94).
Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Z toho vyplývá, že vlastnictví, o které je veden pouze spor, ústavně chráněno není a ani být nemůže. Pokud stěžovatel poukazoval na nálezy Ústavního soudu, týkající se nároků na vydání nemovitostí, je nezbytné doplnit, že závěry těchto nálezů nelze aplikovat na předmětnou věc.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomností účastníků řízení, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu