ECLI:CZ:US:2003:1.US.76.03
sp. zn. I. ÚS 76/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. med. J. K., zastoupeného JUDr. D. G., Ph.D., proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 1. 2003, čj. KZn 3662/2002-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dr. med. J. K. (dále jen "stěžovatel") ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2003, označil výše uvedené rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") za poslední prostředek, proti kterému zákon o Ústavním soudu (zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) připouští podat ústavní stížnost. Stěžovatel napadl postup obecných soudů v jeho sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji nemovitosti, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 65/96.
Stěžovatel byl přípisem ze dne 18. 2. 2003 vyzván k odstranění vad ústavní stížnosti a k tomu, aby si zajistil advokáta. Ústavní stížnost poté doplnil podáním, doručeným dne 27. 2. 2003, ve kterém uvedl, že hlavním a v podstatě jediným bodem, o kterém požaduje, aby Ústavní soud rozhodl, je usnesení Městského soudu v Praze čj. 23 Co 196/99 - 74, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 1998, čj. 5 C 65/96 - 66. Zároveň požádal o prodloužení lhůty. Dne 11. 3. 2003 došlo Ústavnímu soudu další doplnění ústavní stížnosti. Sdělením ze dne 12. března 2003 byla stěžovateli prodloužena lhůta o 15 dnů. Přípisem ze dne 26. 3. 2003 byl stěžovatel upozorněn, že pokud nejpozději do 15. dubna 2003 neodstraní vady své ústavní stížnosti, jak byl vyzván, bude jeho stížnost odmítnuta.
Dne 25. 3. 2003 sdělil právní zástupce stěžovatele, že převzal jeho zastupování v řízení před Ústavním soudem a dne 2. 4. 2003 došla řádná ústavní stížnost sepsaná advokátem. Ta směřuje proti tzv. "jinému zásahu předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), JUDr. J. Č.". Stěžovatel uvádí, že proti označenému rozsudku obvodního soudu podal odvolání, ovšem po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty. Odvolací soud proto jeho odvolání odmítl jako opožděné. Podle §5 OSŘ (zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů) soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech. V době podání zmíněného odvolání stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Tvrdí, že soud prvního stupně jej měl poučit o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, resp. o prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti o prominutí. Tato povinnost soudu, podle stěžovatele, dosud trvá, a jedná se tedy o jiný zásah orgánu veřejné moci. Proto považuje lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. června 1999, čj. 23 Co 196/99 - 74, za zachovanou. Obvodní soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dne 14. 4. 2003 bylo doručeno Ústavnímu soudu další podání stěžovatele, kterým napadl rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 1. 2003, čj. KZn 3662/2002 - 13 (napadá tedy stejné rozhodnutí jako v prvním podání ze dne 29. 1. 2003). V něm uvedl, že předsedkyně senátu JUDr. J. Č. rozhodla o platnosti kupní smlouvy o převodu domu v Praze 8 přesto, že stěžovatel neudělil k převodu nemovitosti písemnou ani jinou plnou moc. I v minulosti bylo, podle stěžovatele, nutné k uzavření písemné kupní smlouvy o převodu nemovitostí písemné zmocnění a v případě, že takové zmocnění nebylo dáno, mohl se soudce, popř. notář, který rozhodl o platnosti smlouvy, dopustit trestného činu maření úkolu veřejného činitele. Stěžovatel uvedl, že dne 5. prosince 2002 podal na městské státní zastupitelství, cestou Nejvyššího státního zastupitelství, podání, které bylo posouzeno jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství ve věci trestního oznámení. Toto podání bylo rozhodnutím městského státního zastupitelství odloženo. Tento orgán veřejné moci porušil svým postupem, podle názoru stěžovatele, jeho právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, která byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkumu. Po jejím přezkoumání Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 1998, čj. 5 C 65/96 - 66, bylo zjištěno, že uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 7. 3. 1989 o prodeji v ní uvedených nemovitostí, uzavřená mezi Ing. L. J. a MUDr. J. K. a MUDr. J. K.. V tomto řízení byl žalobce (stěžovatel) zastoupen advokátem JUDr. A. Z..
Z usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 2. června 1999, čj. 23 Co 196/99 - 74, kterým bylo odmítnuto, jako opožděné, odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že označený rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. A. Z., dne 15. l. 1999, takže patnáctidenní lhůta pro odvolání skončila dne l. února 1999. Odvolání podal stěžovatel sám, nikoli prostřednictvím svého advokáta, nejdříve dne 31. 3. 1999, tedy po uplynutí zákonné lhůty k odvolání.
Z obsahu stěžovatelových podání je zřejmé (bez ohledu na jeho poslední podání ze dne 14. dubna 2003), že rozhodnutím, které stěžovatel ve skutečnosti napadá, je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1999, čj. 23 Co 196/99 - 74. Sám to ostatně přiznává ve svém druhém podání ze dne 25. února 2003. Stěžovatel se formálně pokoušel vytvořit prostor pro napadení shora uvedeného rozhodnutí městského soudu, které mu bylo doručeno více než 4 roky před podáním ústavní stížnosti, a to podáním trestního oznámení a napadením rozhodnutí městského státního zastupitelství, které označil za poslední prostředek, proti kterému zákon o Ústavním soudu připouští podat ústavní stížnost.
Další právní konstrukcí, která měla překlenout uplynulou čtyřletou lhůtu, bylo stěžovatelovo tvrzení, že nebyl soudem řádně poučen a že ze strany soudu prvního stupně (obvodního soudu) stále trvá jiný zásah orgánu veřejné moci. Stěžovatel se snaží, prostřednictvím ústavní stížnosti, otevřít řízení, které vedl před obecnými soudy a jehož předmětem byl spor o neplatnost kupní smlouvy. Tento jeho procesní postup však prostor pro zrušení rozhodnutí městského soudu nevytváří.
Podáním ze dne 14. dubna 2003 stěžovatel doplnil svou ústavní stížnost ze dne 30. 1. 2003, kterou napadl shora označené rozhodnutí městského státního zastupitelství. Stěžovatel nijak nespecifikuje, jakým způsobem napadené rozhodnutí zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv. Jeho pouze obecné konstatování o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, bez jakéhokoli doplnění o bližší a konkrétní argumentaci, jen potvrzuje výše zmíněnou snahu stěžovatele vytvořit konstrukci, díky níž by mohl napadnout shora uvedené usnesení městského soudu.
Pro úplnost lze dodat, že pokud by Ústavní soud přezkoumával shora označené usnesení městského soudu, dospěl by k závěru, že ústavní stížnost, napadající toto rozhodnutí, je třeba posoudit jako podanou po lhůtě, jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. IV. ÚS 31/03.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v rozsahu, v jakém je stěžovatel namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu