ECLI:CZ:US:2003:1.US.80.02
sp. zn. I. ÚS 80/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 8. 2001, č.j. 2 T 28/2001-60, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2001, č.j. 11 To 651/2001-73, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 6 Tdo 20/2002, takto:
I. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29.8.2001, č.j. 2 T 28/2001-60, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.11.2001, č.j. 11 To 651/2001-73, se odmítá .
II. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.3.2002, sp. zn. 6 Tdo 20/2002, se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud ve Svitavách stěžovatele vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona a uložil mu peněžitý trest ve výši 2. 000,- Kč. Pro případ, že by stěžovatel ve stanovené lhůtě tento trest nevykonal, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 26. 8. 2000 odkoupil za částku 5.000,- Kč od I. P. a L. M. dvoje starožitné hodiny a kávový mlýnek, ačkoli věděl, že pocházejí z trestné činnosti.
V odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval okresní soud nejdříve výpověď stěžovatele, že předmětné věci skutečně odkoupil, leč že se prý na jejich původ neptal. Dále soud rozebírá výpovědi svědkyně P., která v přípravném řízení uvedla, že odcizené věci odvezli spolu se svědkem M. do Litomyšle, kde je nabídli stěžovateli. Dohodli se s ním na ceně, věci mu donesli do garáže, kde se stěžovatel zeptal, zda nejsou kradeny. Svědkyně prý neodpověděla, ale pokrčila rameny a stěžovatel řekl, že i kdyby byly kradeny, že je stejně prodá dál. Rovněž svědek M.v přípravném řízení uvedl, že stěžovatel od nich uváděné věci koupil; na původ věcí se zeptal a P. mu odpověděla, že je vzala svému známému, který o tom neví. Jasně prý vyplynulo, že věci pocházejí z trestné činnosti. Okresní soud dále uvádí, že oproti tomu u hlavního líčení oba svědci vypovídali velmi nejistě, na situaci si prý nepamatují a uvedli, že se o původu zboží se stěžovatelem nebavili. Soud tuto jejich výpověď zhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou. Jejich výpovědi z přípravného řízení hodnotil jako věrohodné, jež se shodují i s jejich výpověďmi ve spisu Okresního úřadu vyšetřování v Ústí nad Orlicí sp. zn. ČVS: OVÚO 869/2000. Ve prospěch věrohodnosti výpovědí M. a P. z přípravného řízení svědčí i výpověď svědka S., který popsal průběh výslechu svědka M. ten prý vypovídal shodně s protokolem o podání vysvětlení, jehož podpisu byl přítomen i další policista.
Okresní soud dále konstatuje, že vůči stěžovateli svědčí i to, že proti obvyklému postupu ani nesepsal smlouvu o prodeji věci, ani nezjistil totožnost prodávajících. Svědkové nepotvrdili ani jeho tvrzení, že by mu přislíbili dovést další věci. Navíc tyto věci koupil hluboko pod cenou a ihned téhož dne je prodal. Jediným svědkem podporujícím výpověď stěžovatele je svědek F., který se dostavil až k hlavnímu líčení. Vypověděl prý vcelku věrohodně a logické je i zdůvodnění stěžovatele, proč vystupuje až u hlavního líčení. Podle názoru soudu jeho věrohodnost však snižuje ta skutečnost, že když zjistil, že stěžovatel má jednání, zůstal poslouchat "na schodku" vedle garáže, byť současně prohlásil, že se "nikdy jeden druhého na osobní věci nevyptávají". Mimo to z výpovědí svědků P. a M. vyplynulo, že na místě u garáže žádnou osobu neviděli, byť z pořízené fotodokumentace je patrno, že by si svědka F. sedícího na schodku vedle garáže všimnout měli. Svědek F. pak dále vypověděl, že po odchodu těchto svědků vešel do garáže za stěžovatelem, takže stěžovatel to věděl a mohl tohoto svědka označit již v přípravném řízení, což neučinil.
Proto Okresní soud ve Svitavách dospěl k závěru, že výpovědi svědků P. a M. jsou věrohodné a že výpověď svědka F. věrohodná není. Tím prý byla obhajoba stěžovatele vyvrácena.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví napadeném usnesení stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení zejména uvedl, že soud prvého stupně postupoval důsledně v souladu s trestním řádem a že provedl všechny dostupné důkazy nutné pro objasnění věci. Tyto důkazy hodnotil rovněž logickým a přesvědčivým způsobem a podle mínění krajského soudu je i závěr o vině stěžovatele správný a důvodný. Krajský soud dále konstatuje, že ze všech důkazů Okresní soud ve Svitavách vyvodil správný závěr, že stěžovatel věděl o původu zboží, které vykoupil a v zásadě se s argumentací prvého soudu plně ztotožnil. Pochybení neshledal ani ohledně výroku o uloženém trestu. Podtrhuje, že se jedná pouze o trest symbolický, který stěžovatele nijak nepřiměřeně nepostihuje. Proto neshledal odvolání stěžovatele důvodným.
Stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu - citovaném v záhlaví tohoto usnesení - kterým se dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pro nepřípustnost odmítá. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo pravomocně vydáno 9. 11. 2001. Tato skutečnost prý sama založila procesní stav, kdy nebylo dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu přípustné. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání - jako nový mimořádný prostředek v trestním řízení - realizovala novela trestního řádu s účinností od 1. 1. 2002. Nejvyšší soud proto dovodil, že všechny zákonné podmínky pro jeho podání musí nastat až po 1.1.2002, tedy za účinnosti novely trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy prvého a druhého stupně v záhlaví uvedenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle mínění stěžovatele tyto soudy nerespektovaly při svém rozhodování zásadu vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Neprovedly prý náležitá skutková zjištění, která by jim umožnila přijmout závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel má zato, že Okresní soud ve Svitavách nedospěl k jednoznačnému skutkovému zjištění ohledně způsobu, kterým se měl dozvědět o původu kupovaného zboží. Dále nesouhlasí s tím, že soudy hodnotily jako nevěrohodnou výpověď svědka F. že v jeho neprospěch hodnotily nově provedený důkaz - vyšetřovací pokus - a z něj pořízenou fotodokumentaci.
Stěžovatel dne 11. 6. 2002 doplnil ústavní stížnost o odstavec, který nebyl při přepisu ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 2002 zařazen. Podle jeho názoru vyšetřovací pokus neproběhl náležitým způsobem, protože soud přesněji nezjišťoval, ve kterých místech stálo vozidlo, ke kterému po jednání se stěžovatelem odcházeli svědci P. a M. Pokud by prý polohu tohoto vozidla soud zachytil přesněji, zjistil by, že skutečně tito svědci svědka F. nemuseli vidět.
Stěžovatel proto navrhl napadený rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29.8.2001 a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2001 zrušit.
Dne 7. 6. 2002 obdržel Ústavní soud rozšíření ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 2002, ve kterém stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že Nejvyšší soud při rozhodování o jeho dovolání vybočil z mezí a zásad práva na spravedlivý proces, odepřel mu ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným způsobem soudní ochrany a práva na veřejné projednání jeho věci. Podle názoru stěžovatele zaujal Nejvyšší soud nesprávný závěr ohledně časové působnosti trestněprávních norem. Domnívá se, že institut mimořádného opravného prostředku, by se neměl považovat za "úkon učiněný mimo trestní řízení, byť obecně již pravomocně skončené", a proto jeho dovolání neměl Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítnout.
Proto stěžovatel navrhuje, aby bylo i napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí - dovozuje, že taková výjimečná situace v daném případě nenastala. V postupu Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové ani v jejich právních závěrech neshledal tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury. Je totiž zřejmé, že podstata ústavní stížnosti se týká právě hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že okresní soud hodnotil výpověď svědka F. a důkaz provedený vyšetřovacím pokusem (v souvislosti s výpovědí svědků M. a P.) v neprospěch stěžovatele, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat závěry obecného soudu; ani v tomto konkrétním případě nevybočuje hodnocení provedených důkazů z mezí ústavnosti, argumenty obecných soudů jsou logické a dostatečně přesvědčivé, takže Ústavní soud nevidí důvod, aby z ústavněprávního hlediska v tomto směru ingeroval.
Další námitku stěžovatele, že obecné soudy podrobně nezjistily polohu vozidla - jež měla být rozhodná pro posouzení zda mohli či nemohli svědkové P. a M. vidět svědka F. - shledal Ústavní soud pouze účelovou, se zřejmou snahou stavět Ústavní soud do pozice jakéhosi "superrevizního orgánu". V tomto konkrétním případě je však i podle obsahu spisu zřejmé, že stěžovatel proti způsobu provedení vyšetřovacího pokusu neměl žádné výhrady a provedení dalších důkazů ve věci nenavrhl (viz. např. protokol o vyšetřovacím pokusu č.l. 52, protokol o hlavním líčení č.l. 58 a násl.). Ústavnímu soudu totiž nepřísluší, aby pouze na základě stěžovatelova obecného tvrzení využil svých pravomocí a zasáhl tak do nezávislého soudního rozhodování. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž námitky, které mohly být uplatněny v řízení před obecnými soudy, nemohou být relevantně použity teprve v řízení o ústavní stížnosti (srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 75/2001).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 8. 2001 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.11.2001 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Brojí-li stěžovatel dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud jeho názor nesdílí. Ústavní soud považuje argumenty Nejvyššího soudu - ohledně časové působnosti norem trestního řádu vzhledem k institutu dovolání - za logické a ústavně konformní a zcela se s názorem Nejvyššího soudu v této právní otázce ztotožňuje.
Za těchto okolností Ústavní soud dovodil, že ta část ústavní stížnosti, směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR, ústavně právní intenzity nedosahuje.
Proto Ústavní soud i tuto část ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu