ECLI:CZ:US:2003:2.US.113.02
sp. zn. II. ÚS 113/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného advokátem JUDr. K. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2001, č.j. 10 Ca 253/2001-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku s tím, že podle jeho přesvědčení soud, který zamítl žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2001 [11595/130/2000] a nezrušil tak rozhodnutí týkající se dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty, porušil čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedl, že orgánům správce daně i krajskému soudu v podstatě vytýká, že rozhodovaly na základě nepodloženého závěru, že nebylo prokázáno uskutečnění faktického zprostředkování, uplatněného stěžovatelem jako přijaté zdanitelné plnění použité za účelem dosažení obratu. Soudu navíc stěžovatel vytkl, že se omezil na pouhou kontrolu zákonnosti vydaného rozhodnutí.
Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a) a §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2001 [10 Ca 253/2001-34] bylo zjištěno, že označený soud v řízení o žalobě stěžovatele přezkoumal jak napadené správní rozhodnutí finančního ředitelství, tak i řízení, které jeho vydání předcházelo. V odůvodnění rozsudku vyložil, proč smlouvu o zprostředkování, kterou stěžovatel uzavřel na straně zprostředkovatele jako jediný jednatel a společník zprostředkující společnosti a na straně zájemce jako fyzická osoba, nebylo možno považovat za přijaté zdanitelné plnění použité za účelem dosažení obratu [§19 zákona č. 588/1992 o dani z přidané hodnoty v tehdy platném znění (dále jen "zákon o DPH")]. Soud zpochybnil samu podstatu takto vykazovaného právního vztahu a přijetí takového plnění označil za pojmově nemožné. Proto potvrdil závěr, že stěžovateli nárok na daňový odpočet nevznikl. Zásah do práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, tedy zjištěn nebyl. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném řízení před správcem daně a před obecným soudem, jehož průběh ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje a pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a před tím správce daně. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp.zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 3. 6. 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu