ECLI:CZ:US:2003:2.US.113.03
sp. zn. II. ÚS 113/03
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. března 2003 sp. zn. II. ÚS 113/03 ve věci ústavní stížnosti A. G. proti trvajícím zásahům orgánů veřejné moci.
Výrok
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na vydání předběžného opatření se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byla dne 21. 2. 2003 doručena ústavní stížnost obžalovaného stěžovatele proti trvajícím zásahům orgánů veřejné moci, které údajně spočívají v tom, že
a) proti stěžovateli byla u Okresního soudu v Uherském Hradišti podána obžaloba pro promlčený trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona spáchaný v letech 1948 - 1951 (č. j. Zt 528/96-324 ze dne 12. 2. 1997),
b) proti stěžovateli je vedeno déle než šest let trestní stíhání u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod č. j. 2 T 344/99,
c) ministr spravedlnosti nepředložil prezidentu republiky k rozhodnutí návrh na zastavení trestního stíhání stěžovatele podle čl. II odst. 2 písm. c) a d) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 56/1993 Sb.,
d) Okresní soud v Uherském Hradišti trestním stíháním stěžovatele a údajně nesprávným úředním postupem v jeho věci u něj vyvolává stres ohrožující jej na životě, působící mu mučivé útrapy, poškozující jeho zdraví a porušující tak jeho základní práva.
Námitky obžalovaného stěžovatele jsou v zásadě trojího druhu. Jednak stěžovatel namítá promlčení trestného činu, pro který je stíhán, dále se domnívá, že na jeho trestní věc se vztahuje uvedená amnestie prezidenta republiky, a konečně namítá svůj neuspokojivý zdravotní stav, vzhledem k němuž považuje trestní stíhání za porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), totiž zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí především, že trestnost trestného činu, pro nějž je stíhán, zanikla uplynutím promlčecí doby, jež činila pět let, proto už podání žaloby bylo dle jeho názoru neústavní. Stěžovatel rovněž argumentuje čl. 7 Úmluvy a čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jež zakazují zpětnou účinnost trestněprávních norem, a dále čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dle stěžovatele je zákaz retroaktivity přísnějšího trestního práva neoddělitelnou součástí zásady právní jistoty a ochrany a důvěry občanů v právo, tedy znakem právního státu, a je rovněž obsažen v trestním zákoně č. 86/1950 Sb. (§12 odst. 1) i č. 140/1961 (§16 odst. 1). Ačkoli existují výjimečné "ústavně možné případy retroaktivity" (nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 78/92, Sbírka usnesení a nálezů, str. 77), uvedené v §67a písm. a), b) a c) trestního zákona, trestný čin, pro nějž je stíhán stěžovatel, mezi tyto činy nespadá. Proto dle stěžovatele není přípustné retroaktivní vyloučení zániku trestnosti činů z důvodu ustanovení §5 zákona č. 198/1993, o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a orgány činné v dané trestní věci měly použít v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky ustanovení mezinárodních smluv, které trestní stíhání stěžovatele vylučují. Soud tedy měl po obdržení obžaloby mimo hlavní líčení rozhodnout o zastavení trestního stíhání.
Dále stěžovatel uvádí, že se na jeho trestní věc vztahuje ustanovení čl. II odst. 2 písm. c) a d) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1993, vyhlášeného pod č. 56/1993 Sb. Ministr spravedlnosti dle stěžovatele nesplnil svou zákonnou povinnost, aby po přezkoumání předložil prezidentu republiky k rozhodnutí návrh na zastavení jeho trestního stíhání, ani přes opakovaný podnět právního zástupce stěžovatele, a to přesto, že realizace rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii dle stěžovatele patří do oblasti ústavně zaručených práv, jde o zákonný důvod pro zastavení trestního stíhání a dopadá na ni režim čl. 39 Listiny. Všichni ministři spravedlnosti od roku 1993 tedy záměrně neplní povinnost, uloženou závazným právním aktem, a tím se dopouštějí zásahu do stěžovatelových práv.
Konečně stěžovatel tvrdí, že postupem v jeho trestní věci je ohrožován na životě, jsou mu způsobovány mučivé útrapy, a tak je porušováno jeho právo na ochranu života, právo nebýt mučen a právo na ochranu zdraví. V této souvislosti se dovolává čl. 3 Úmluvy (zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu) a analogického ustanovení čl. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Stěžovatel totiž dlouhodobě trpí závažnými chorobami, které mu dle jeho tvrzení znemožňují osobní přítomnost při hlavním líčení bez ohrožení jeho života a zdraví. Odtud stěžovatel dovozuje, že trestní řízení má v jeho případě inkviziční povahu vylučující presumpci neviny, že "proces honby za očekávanou spravedlností má vyšší hodnotu, než život stíhaného", že se počítá s možností jeho smrti dříve, než bude vysloven výrok o jeho vině, a že "předsedkyně senátu protiprávním způsobem usiluje o [jeho] posazení před soud při vědomí, že v důsledku jednáním vyvolaného stresu [ho] případně připraví o život nebo dále poškodí [jeho] zdraví". Shledává dokonce rozpor mezi nařízením hlavního líčení, kde předsedkyně senátu uvádí, že jej obžalovaný bude absolvovat vsedě, a ustanovením trestního řádu, která užívají formulaci "postavit před soud" [§173 odst. 1 písm. b)].
Stěžovatel vzápětí po ústavní stížnosti podal Ústavnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření v rámci řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel v něm odůvodnil, že hrozící vážná újma spočívá v ohrožení jeho života a zdraví, a tvrdí, že je splněna podmínka vážné naléhavosti ve smyslu §80 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Navrhl tedy, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Uherském Hradišti nepokračovat v trestním řízení vedeném proti stěžovateli do pravomocného meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti.
II. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření a dospěl k závěru, že je třeba jej odmítnout jako zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Co se týče namítaného promlčení trestných činů, pro které je obžalovaný stěžovatel stíhán, namítané retroaktivity a nemožnosti aplikovat ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., Ústavní soud pouze odkazuje na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 1; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.), kde Ústavní soud podrobně zdůvodnil, z jakých příčin v určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla probíhat. Tento názor ostatně respektují i obecné soudy (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002 sp. zn. 3 Tdo 730/2002).
Stran stěžovatelova tvrzení, že protiústavní stav spočívá i v nepředložení návrhu na zastavení trestního stíhání stěžovatele ministrem spravedlnosti prezidentu republiky k rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že se v tomto ohledu zcela ztotožňuje se stanoviskem Ministerstva spravedlnosti. Skutečnost, že obviněný byl mužem starším 60 let či osobou trpící závažnou chorobou [ve smyslu ustanovení čl. II odst. 2 písm. c) a d) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1993 č. 56/1993 Sb.] zakládala pouze nárok na provedení přezkumného amnestijního řízení, nikoli nárok na to, aby ministr po přezkoumání věc k rozhodnutí prezidentu republiky předložil.
Konečně pokud stěžovatel uvádí, že již samotným vedením trestního řízení je zasahováno do jeho ústavně zaručených práv (práva na život, zdraví a zákazu mučení), bylo by snad možno jeho tvrzení vnímat jako jistý typ právní nadsázky, kdyby se v jeho případě nejednalo o trestní stíhání za skutek, který měl spáchat jako představitel režimu, který byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný (§2 odst. 1 zákona 198/1993 Sb.), přičemž jej obžaloba viní z trestného činu ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit bitím, kopáním, nařizováním bití a mučením vyšetřovaných elektrickým proudem (ačkoli se na něj samozřejmě až do vynesení pravomocného rozsudku pohlíží jako na nevinného). Obecně je možno konstatovat, že žádné trestní stíhání neprospívá zdravotnímu stavu stíhaného a každé trestní stíhání vyvolává stres, který, bráno důsledně, zasahuje do zdraví stíhaného. Tyto obecné okolnosti však nemohou být důvodem k nestíhání trestných činů, neboť spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d'ętre státu jako takového vůbec. Bude-li obžalovaný stěžovatel uznán vinným, bude následně třeba řešit otázku trestu, a hledisko zdravotního stavu, jakož i další by jistě při úvahách o ukládaném trestu sehrály roli.
Trestní řád obsahuje ustanovení pro případ, kdy zájem na zdraví stíhaného převáží nad zájmem dospět k rozhodnutí ohledně obvinění v podobě ustanovení §173 odst. 1 písm. b), dle nějž státní zástupce přerušuje trestní stíhání, pokud obviněného nelze postavit před soud pro těžkou chorobu. Obecný soud však v tomto ohledu vycházel ze závěrů znaleckého posudku III. lékařské fakulty UK, což je zcela v souladu s ustanovením §110 trestního řádu, a Ústavní soud v tomto postupu obecného soudu neshledává žádné pochybení.
Stav, kdy obžalovaný se během šesti let nedostane k soudu prvního stupně, však vydává dle názoru Ústavního soudu záporný signál všem potenciálním pachatelům trestných činů a svědčí o neschopnosti státu plnit své základní funkce. Obecný soud by proto měl v případě stěžovatele - je-li ten dle znaleckého posudku dlouhodobě schopen účasti u hlavního líčení - najít způsob, jak dojít v předmětné věci k rozhodnutí, a trestní řád mu dle názoru Ústavního soudu k tomuto cíli poskytuje dostatek prostředků (např. pořádková pokuta podle §66, předvedení podle §90, v krajním případě vazba či konání hlavního líčení mimo soudní budovu).
Obecné soudy by měly postupovat v zákonných mezích rychle a účinně, navíc právě se zřetelem ke stěžovatelovu věku a zdravotnímu stavu. Sám stěžovatel uvádí, že trestní stíhání vnímá jako ohrožující jeho zdraví, je tedy v jeho zájmu, aby o obžalobě soud rozhodl, a je-li obžalován bezdůvodně, aby byl obžaloby zproštěn. Stěžovatelovu zdravotnímu stavu jistě neprospívá situace, kdy soud ve věci nejedná, a Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že právě v zájmu právní jistoty stěžovatele je žádoucí, aby obecné soudy co možná nejdříve dospěly k pravomocnému rozhodnutí ve věci, a tím eliminovaly současný stresový faktor stěžovatele.
Proto Ústavní soud návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření jako zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
III. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti samotné, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním z atributů ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, vyjádřená v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu i soudnímu přezkumu. Z existující judikatury Ústavního soudu přitom zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zásazích do probíhajícího trestního řízení. Například v otázce zahajování trestního řízení za předchozí právní úpravy se Ústavní soud necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení, ačkoli toto řízení bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat opravný prostředek, a od tohoto hodnocení se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna stížnost podle §160 odst. 7 trestního řádu (viz např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/02 a sp. zn. II. ÚS 741/02). Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 trestního řádu), by ústavní stížnost mohla být po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, eventuelně připuštěna. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v průběhu trestního řízení je však jinak třeba považovat za nepřípustný.
V tomto smyslu Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele za nepřípustnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel dosud nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a věc rovněž dosud nebyla pravomocně skončena.
IV. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost je zákonem o Ústavním soudu svěřeno soudci zpravodaji [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je svěřeno senátu [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud proto ve věci rozhodoval v senátu. Rozhodnutí senátní je rovněž žádoucí kvůli závažnosti věci ve smyslu vyslání jasného signálu o schopnosti polistopadové justice vypořádat se s trestnými činy, na něž míří §5 zákona č. 198/1993 Sb.