ECLI:CZ:US:2003:2.US.128.02
sp. zn. II. ÚS 128/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupené advokátem J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001, č.j. 36 Co 31/2001-109 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 1. 2001, sp.zn. 9 C 399/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených rozsudků s tím, že podle jejího přesvědčení Městský soud v Praze, který rozsudkem potvrdil [36 Co 31/2001-109] rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 [9 C 399/99] a nahradil souhlas stěžovatelky s dohodou o výměně bytů mezí nájemníky v jí vlastněném domě a uložil jí povinnost zaplatit náklady řízení, porušil - stejně tak jako obvodní soud - ústavně zaručené právo vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka obecným soudům v podstatě vytýká, že upřednostnily zájmy vedlejších účastníků nad jejím vlastnickým právem v rozporu se zaručenou ochranou vlastnického práva.
Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 10. 2001 [36 Co 31/2001-109] bylo zjištěno, že označený soud přezkoumal na základě odvolání stěžovatelky rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 1. 2001 [9 C 399/99-61 ve znění opravného usnesení 9 C 933/99-73] včetně řízení, které předcházelo a dospěl k závěru (po doplnění v potřebném rozsahu), že odvolání není důvodné, když plně odkázal na odůvodnění rozsudku obvodního soudu. I městský soud dospěl k závěru, že žalovaná odmítla dát souhlas k dohodě o výměně bez vážných důvodů. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za vážný důvod bránící výměně nepovažuje skutečnost, že stěžovatelka jeden z bytů, který je předmětem výměny, potřebuje pro sebe, vzhledem k tomu, že může bytovou potřebu (svou a své rodiny) uspokojit obsazením některého z volných bytů, které jsou jí k dispozici. K argumentaci nutností opravy nemovitosti obvodní soud podotkl, že výměna bytů, která nezmění počet nájemníků žijících v domě, nemůže mít vliv na tuto skutečnost. Proti závěru (vyplývajícímu z provedeného dokazování), že stěžovatelka pro odepření souhlasu neměla vážného důvodu, nelze v rámci přezkumu vymezenému pro Ústavní soud nic namítat. Zásah do vlastnického práva, jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, tedy zjištěn nebyl. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení, jehož průběh ostatně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje a pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba soudy se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní soud je však nucen na okraj konstatovat, že pokud by mělo těžiště rozhodnutí spočívat výhradně na názoru, že stěžovatelka jako majitelka více nemovitostí může finanční tíseň ztěžující udržování nemovitostí ve stavu způsobilém řádného užívání řešit např. prodejem jedné z nemovitostí (jak se domnívá obvodní soud), pak by takovým rozhodnutím došlo k zásahu do vlastnického práva, protože vlastník má nepochybně právo i na uchování rozsahu svého vlastnictví. Za situace omezení smluvní svobody pronajímatele regulací nájemného nemůže být povinnost udržovat nemovitost v řádném stavu způsobilém užívání uvalena výhradně na pronajímatele, bez odpovídající finanční spoluúčasti státu, resp. nájemníků.
Ve smyslu shora uvedeného přesto nelze akceptovat stěžovatelkou namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 8. července 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu