ECLI:CZ:US:2003:2.US.129.02
sp. zn. II. ÚS 129/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele ing. K. M., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2001, čj. 22 Ca 120/2001, a rozhodnutí přednosty Okresního úřadu Vsetín ze dne 21. 2. 2001, čj. Př-92/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Ministra zemědělství ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu ve Vsetíně (správně přednosty Okresního úřadu, jehož právním nástupcem je nyní ministr zemědělství ČR) uvedená v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dovolává se dále ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 120/2001, a spisový materiál Okresního úřadu ve Vsetíně, z nichž zjistil následující:
Rozhodnutím ze dne 21. 2. 2001, čj. Př-92/2001, přednosta Okresního úřadu ve Vsetíně zamítl odvolání stěžovatele, směřující proti rozhodnutí Okresního úřadu Vsetín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 29. 1. 2001, čj. OPÚ-28/01-Mart, kterým byla podle ustanovení §9 odst. 1 a §15 zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), odmítnuta jeho žádost o poskytnutí přehledu o fakturách zaplacených firmě G. Brno, ing. K., na základě smlouvy o dílo č. 13/98 ze dne 8. 9. 1998 na vypracování Návrhu komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Police za rok 2000 (konkrétně ohledně jednotkové ceny, počtu jednotek, data vystavení faktury, data předání předmětu plnění a kopií protokolu o převzetí fakturovaných částí díla). Přednosta okresního úřadu napadené rozhodnutí potvrdil. Z odůvodnění zamítavého rozhodnutí zejména vyplývá, že žádosti stěžovatele bylo vyhověno pouze částečně. Sdělení ostatních požadovaných informací mu bylo odepřeno s tím, že tyto údaje byly podle ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. označeny za obchodní tajemství. Odvolací orgán nesouhlasil ani s argumentem stěžovatele, že ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. použití ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. vylučuje.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, čj. 22 Ca 120/2001-21, zamítl žalobu stěžovatele, podanou proti uvedenému rozhodnutí přednosty Okresního úřadu Vsetín. V odůvodnění rozsudku se soud zabýval podmínkami aplikace ustanovení §9 odst. 1 a 2 zák. č. 106/1999 Sb. Konstatoval, že okresní úřad správně poskytl stěžovateli informaci o celkovém rozsahu částky, vyplacené zhotoviteli díla, i jméno příjemce této částky. Pouze tato informace se týkala finančních prostředků ze státního rozpočtu, a proto ji jedině bylo možné v souladu s ustanovením §9 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. poskytnout. Okresní úřad byl dále vázán ustanovením §9 odst. 1 cit. zák., neboť ostatní požadované informace byly předmětem obchodního tajemství. Skutečnost, že se informace týká prostředků státního rozpočtu či rozpočtu územního celku, nemůže sama o sobě vyloučit užití ustanovení §9 odst. 1 cit. zák. Odstavec 2 je ve vztahu k odstavci 1 ustanovení §9 zák. č. 106/1999 Sb. lex specialis, který pouze stanoví výjimky z režimu stanoveného odstavcem 1, pokud jde o informace, které poskytnout lze. Nestanoví však, že na oblast informací o veřejných rozpočtových prostředcích nedopadá úprava odst. 1 a účinky obchodního tajemství. Ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 106/1999 se tak použije vždy jen s výjimkou informací, které stěžovateli již poskytnuty byly. Jinou otázkou podle soudu je, zda požadované informace skutečně splňují kritéria pro to, aby mohly být označeny za obchodní tajemství. To však obsahem žalobních námitek nebylo, a soud se proto kvalifikací utajovaných informací nemohl s ohledem na zásadu dispoziční a zásadu koncentrace řízení zabývat.
Stěžovatel napadá v projednávané ústavní stížnosti závěry obecného soudu. Tvrdí, že soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. Určil sice správně právní normu (zák. č. 106/1999 Sb.), nesprávně ji ovšem interpretoval a aplikoval. Krajský soud nevzal v úvahu, že ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. může povinný subjekt použít jen za předpokladu, že požadovaná informace je skutečně obchodním tajemstvím ve smyslu ustanovení §17 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "obch. z."). Informace, které jsou jako obchodní tajemství označeny, ale které však nesplňují kriteria daná ustanovením §17 obch. z. , nemohou opravňovat povinný subjekt k tomu, aby požadovanou informaci neposkytl. Pouze označení informací o skutečnostech, které jsou obchodním tajemstvím ve smyslu ustanovení §17 obch. z., je důvodem pro odmítnutí poskytnout požadovanou informaci za předpokladu, že nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. Opačný výklad by znamenal, že zákonodárce toleruje svévoli při označování informace za obchodní tajemství a že zmocnil povinný subjekt k libovůli při výkladu pojmu obchodní tajemství i při tom, zda požadovanou informaci poskytne. Jestliže požadovaná informace neobsahuje skutečnosti tvořící obchodní tajemství, nelze aplikovat ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., i když by informace jako obchodní tajemství označena byla. Právně bezvýznamné je proto označení požadované informace v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb., neboť povinný subjekt k takovému označení nesmí přihlížet. Stěžovatel považuje v důsledku toho právní závěr krajského soudu za nesprávný zejména s ohledem na ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a §3 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a přednostu Okresního úřadu Vsetín, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V soudním řízení bylo dbáno zásad spravedlivého procesu a stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svém právu obrátit se na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí přednosty Okresního úřadu Vsetín o poskytnutí informace. Okolnost, že jeho žalobě nebylo vyhověno, nezakládá sama o sobě porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Přednosta Okresního úřadu Vsetín navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Tvrdí, že při rozhodování nebylo zasaženo do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele. Odkazuje především na rozhodnutí o odvolání a vyjádření k žalobě, v nichž byly důvody pro odmítnutí informace již rozvedeny a okresní úřad reagoval na všechny námitky stěžovatele. Zdůrazňuje, že stěžovatel v podané žalobě vůbec nezpochybnil názor, že požadovaná informace je považována za obchodní tajemství. Odpovídající námitku uplatnil až nyní. K tomu přednosta okresního úřadu podotýká, že nezávisí na posouzení povinného subjektu, zda skutečnosti, jež smluvní partner označil za obchodní tajemství, mají povahu obchodního tajemství. Povinný subjekt může v souladu s ustanovením §9 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. poskytnout pouze informace o rozsahu a příjemci prostředků ze státního rozpočtu, byť by byly označeny jako obchodní tajemství. Poskytnutí těchto informací se nepovažuje za porušení obchodního tajemství. Tyto informace povinný subjekt v projednávané věci poskytl. Ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. vylučuje okruh údajů, které nelze prohlásit za obchodní tajemství. Podnikatelský subjekt, jenž vstupuje do právních vztahů se subjekty, na něž se vztahuje zák. č. 106/1999 Sb., si musí být vědom toho, že žadatelům o informaci budou tyto informace poskytnuty. Podle názoru přednosty okresního úřadu je právo k obchodnímu tajemství výlučné. Definice obchodního tajemství je velmi obecná a ponechává podnikateli velký prostor pro určení údajů, jež za obchodní tajemství označí. Okresní úřad neměl důvod zpochybnit tvrzení firmy, že požadované informace považuje za obchodní tajemství, a místo podnikatele, si sám vytknout jako předběžnou otázku, že jím uvedené informace obchodním tajemstvím nejsou. Informace, jež odmítl poskytnout, v zásadě odpovídají jednotlivým pojmovým znakům ustanovení §17 obch. z.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že krajský soud nevzal v úvahu skutečnost, že ustanovení §9 odst. 1 se může povinný subjekt dovolat jen za předpokladu, že je požadovaná informace skutečně obchodním tajemstvím. K této jeho námitce se pak vztahují i další argumenty, včetně tvrzení, že výklad soudu znamená, že soud zákonodárce zamýšlel tolerovat svévoli při označování informace za obchodní tajemství. Lze tedy usoudit, že se stěžovatel neztotožňuje především s názorem přednosty okresního úřadu, dle něhož nebyla část informací poskytnuta, neboť byla označena jako obchodní tajemství.
Ústavní soud je předně nucen konstatovat, že podobnými námitkami a tvrzeními se obecný soud v projednávané věci vůbec nezabýval. Stěžovatel ve své žalobě tvrdil, že přednosta okresního úřadu vycházel z nesprávné interpretace ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 106/1999. Namítal, že podle daného ustanovení nemůže být utajena informace, která se týká používání prostředků ze státního rozpočtu, rozpočtu územního celku anebo nakládání s majetkem těchto subjektů. Taková informace musí být poskytnuta i v případě, že by se jednalo o obchodní tajemství a okresní úřad zastával názor opačný. Tyto námitky obecný soud ve svém rozhodnutí zhodnotil a jeho závěry v daném ohledu stěžovatel nyní nenapadá. Soud se naproti tomu nezabýval tím, zda požadované informace splňují kritéria stanovená ustanovením §17 obch. z. To ostatně ve svém rozhodnutí explicitně uvedl, přičemž odkázal na zásady dispoziční a koncentrační. Právě tento okruh námitek ovšem stěžovatel nyní uplatňuje.
Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, 2001), že k základním zásadám, jež ovládají řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Ve shodě s ní je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž zasáhne v případě, kdy selžou ostatní. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i imperativ minimalizovat zásahy Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom splněna pouhým uplatněním příslušného procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i jeho adekvátní argumentací. Při uplatnění takového prostředku je nezbytné namítnout porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo namítnout porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. Pokud tak stěžovatel neučiní, nebyly z hlediska důvodu obsaženého v ústavní stížnosti vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a nebyla tudíž ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje.
Stěžovatel v projednávané věci neuplatnil v žalobě proti rozhodnutí přednosty okresního úřadu námitky, obsažené posléze v ústavní stížnosti. Řízení ve správním soudnictví tak, jak je upravoval občanský soudní řád před přijetím zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle něhož postupoval i obecný soud v projednávané věci, ovládala zásada dispoziční. Bylo tedy věcí žalobce, aby určil meze soudního přezkumu, a to nejen kvantitativně (označením napadených výroků), nýbrž i kvalitativně (uvedením žalobních bodů). Žalobce byl zákonnou lhůtou (§250b o.s.ř.) vázán nejen pro určení výroků, jež napadá, ale také pro uvedení okruhu právních výhrad, jež proti napadenému rozhodnutí uplatňuje (srov. Bureš a spol.: Občanský soudní řád, komentář, 2001, str. 1204). V důsledku toho bylo nutné správně a úplně formulovat žalobní body. I řízení ve správním soudnictví ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva". Účastník řízení musí pečlivě zvážit, v jakém rozsahu a zejména, jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, je-li účastník soudního řízení zastoupen právním zástupcem, jak tomu bylo v projednávaném případě. Žalobcem předložená tvrzení tvoří podstatu žalobních bodů a soud je jimi vázán. Obecný soud proto v daném ohledu v projednávané věci nepochybil, když se napadeným rozhodnutím nezabýval šířeji, mimo meze žalobních důvodů. Je zřejmé, že ve svém rozhodnutí zohlednil všechny námitky, jež stěžovatel ve lhůtě k tomu určené uplatnil.
Vzhledem k tomu, že krajský soud postupoval při posuzování případu v souladu s příslušnou právní úpravou i v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. V daném případě měl stěžovatel možnost využít všech právních prostředků k ochraně svých práv. Skutečnost, že svá práva dostatečně a včas nezajistil a právně adekvátním způsobem neuplatnil, nelze vykládat k tíži soudu či z ní dokonce vyvozovat porušení jeho základních práv chráněných čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Námitkami, které stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti, bez toho, aby umožnil jejich přezkoumání obecným soudem, se Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity jím poskytované ochrany nemohl zabývat.
Pokud se stěžovatel dále dovolává i čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto ustanoveních se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Tímto konkrétním právem je stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy práva na spravedlivý proces, jehož porušení ale konstatováno nebylo.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
: