ECLI:CZ:US:2003:2.US.161.03
sp. zn. II. ÚS 161/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného advokátkou JUDr. B. Ž., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1002/2002, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 7 To 158/02, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 14 T 82/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2003, jež byla na základě výzvy k odstranění vad podání doplněna podáním ze dne 25. 4. 2003, napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1002/2002, kterým bylo podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu pro nepřípustnost odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 14 T 82/2001. Nejvyšší soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že podle §265a odst. 1 trestního řádu lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, z čehož je dle dovolacího soudu zřejmé, že dovolání lze podat jedině proti rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolatel (stěžovatel) však napadl zjevně jen rozhodnutí soudu prvého stupně, přestože jako soud druhého stupně v jeho věci rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 7 To 158/02, tak, že odvolání stěžovatele zamítl, přičemž v tomto usnesení byl stěžovatel výslovně poučen, že dovolání lze podat proti němu.
Stěžovatel současně napadl v záhlaví citovaný rozsudek obvodního soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista, za což mu byl uložen (souhrnný) trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců. Stěžovatel napadl i usnesení městského soudu, rovněž v záhlaví citované, jímž bylo odvolání stěžovatele proti zmíněnému rozsudku obvodního soudu zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v předmětném trestním řízení byl porušen čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nebylo prokázáno, že spáchal skutek, pro který byl obžalován. Stěžovatel ve věci odmítl vypovídat, neboť nevěděl o co se jedná, na místě činu nebyl, jména poškozených ani svědků neznal. Jediný svědek, který jako pachatele uvedl stěžovatele již v průběhu přípravného řízení zemřel, druhá svědkyně si nic nepamatovala, nebyly provedeny rekognice, nebyl proveden řádný důkaz o tom, že nosí brýle, poškozený dle lékařské zprávy vyhledal lékařské ošetření dne 1. 4. 1994 po 13.00 hodině, ačkoliv skutek měl být spáchán dne 1. 8. 1994, jím navržený důkaz výslechem svědka, který měl potvrdit, že se stěžovatel nacházel v době spáchání trestného činu jinde, soud zamítl.
Napadá-li stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání, je třeba v prvé řadě poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou právní argumentaci, z jakého důvodu toto rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručená práva, kdy všechny jeho námitky směřují proti rozhodnutí soudu prvého, příp. druhého stupně. Přesto se však Ústavní soud zabývat otázkou, zda Nejvyšší soud svou interpretací a aplikací příslušných ustanovení trestního řádu neporušil práva stěžovatele, resp. ta práva, jež jsou ústavně zaručena, protože Ústavní soud dle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen, a tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva; to může činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
V daném ohledu je však Ústavní soud nucen konstatovat, že dovolací soud v napadeném usnesení uvedl, z jakých ustanovení trestního řádu vycházel, jakým způsobem tato interpretoval, přičemž jeho interpretaci nelze označit za svévolnou či v rozporu s principy spravedlnosti, jež by dle konstantní judikatury Ústavního soudu mohla vést k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V části napadající rozhodnutí dovolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V části napadající rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel v důsledku nikoliv řádně podaného dovolání, jež lze v daném případě považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; viz sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb.), tento prostředek nevyčerpal.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti pak podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 cit. zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 24. června 2003