ECLI:CZ:US:2003:2.US.179.02
sp. zn. II. ÚS 179/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2001, č.j. 10 Co 658/2001-120, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 7. 2001, č.j. P 111/89-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že podle jeho přesvědčení soudy, které rozhodly o zvýšení jím placeného výživného a o nedoplatku na výživném vůči dvěma dcerám stěžovatele, porušily čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, čl. 28 Listiny, podle kterého mají zaměstnanci právo na uspokojivé pracovní podmínky. Porušen měl být i čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na spravedlivý proces a čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel soudům v podstatě vytýká, že řádně nezhodnotily všechny důkazy, týkající se doložení jeho příjmů. Nesouhlasí s tím, že by soud mohl fundovaně hodnotit otázku nutných investic do podnikání bez znaleckého vyjádření.
Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její věcné projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2001 [10 Co 658/2001-120] bylo zjištěno, že označený soud v řízení o odvolání stěžovatele přezkoumal jak napadený rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 7. 2001 [P 111/89-100], tak i řízení, které jeho vydání předcházelo. V odůvodnění rozsudku vyložil, proč považuje za správný závěr okresního soudu o tom, že u stěžovatele došlo počínajíc 1. 9. 2000 ke změně poměrů a že byly naplněny podmínky ke zvýšení výživného. Krajský soud, vycházeje z údajů v peněžním deníku stěžovatele, který podniká jako živnostník, dospěl k závěru, že přes vykazovanou daňovou ztrátu nelze některé vykazované výdaje stěžovatele považovat za nezbytné, z hlediska vyživovací povinnosti. Tento závěr pak zcela řádně odůvodnil. Konstatoval, že při zjišťování schopností a možností osoby povinné výživou nemusí být od zjištěných příjmů odečteny všechny výdaje spočívající v investicích do podnikání, neboť prvořadou povinností osoby povinné výživou je dostát této povinnosti a teprve zbývajících finančních prostředků je možno použít k rozvoji podnikatelských aktivit. K takto formulovanému právnímu závěru řešícímu konkurenci vyživovací povinnosti a práva podnikat, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení a pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a soudy se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí.
Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 26, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 8. července 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu