ECLI:CZ:US:2003:2.US.195.02
sp. zn. II. ÚS 195/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele A. M., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, čj. 44 Ca 127/2001-25, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca 127/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní úřad Mělník, pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 16. 10. 2001, čj. 01/PÚ/2048-4016, podle ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem 5/8 nemovitostí zapsaných v pozemkových knihách p.č. 1010 a p.č. 1011 s domem čp. 532 pro kat. úz. M. (dále jen "předmětné nemovitosti"). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel dne 8. 8. 1996 uplatnil u pozemkového úřadu svůj nárok na vrácení předmětných nemovitostí. Pozemkový úřad zjistil, že stěžovatel pozbyl občanství České republiky dne 24. 6. 1963 a zpět je získal dne 4. 6. 2001. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle novely zákona o půdě, neboť nesplňuje podmínku státního občanství České republiky v době stanovené k uplatnění restitučního nároku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, čj. 44 Ca 127/2001-25, k opravnému prostředku stěžovatele rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecného soudu projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Připomíná, že smyslem restituční zákonodárství je náprava majetkových křivd. Soudy mají interpretací jednotlivých ustanovení restitučních předpisů znění zákona při aplikaci "dotvářet" a odstraňovat tak "nedostatky legislativy a zjevná pochybení zákonodárce".
Stěžovatel tvrdí, že zákon o půdě výslovně nestanovuje okamžik, ke kterému musí oprávněná osoba splnit podmínku státního občanství České republiky. Podle něj je proto nutné použít teleologického výkladu. Připomíná zákonné podmínky, za nichž mohou cizinci v České republice nabývat nemovitosti. Z nich dovozuje, že oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě je i osoba, která získá státní občanství České republiky nejpozději do právní moci rozhodnutí, jímž bude jejímu restitučnímu nároku vyhověno.
Stěžovatel zmiňuje nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 33/96, z něhož vyplývá, že podle čl. 11 odst. 2 Listiny zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky, nicméně z uvedeného článku Listiny nelze dovozovat zmocnění zákonodárce ke stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví v rámci restitučního procesu. Podle názoru stěžovatele je podmínka státního občanství ve smyslu uvedeného nálezu ústavně konformní, nicméně "výklad této podmínky", jak jej provedl obecný soud a příslušný správní orgán, již ústavně konformní není.
Stěžovatel zdůrazňuje, že všechny podmínky pro restituci majetku do právní moci rozhodnutí správního orgánu splnil. Postup pozemkového úřadu a krajského soudu považuje za nesprávný. Stran postupu krajského soudu připomíná, že je podle příslušného procesního ustanovení oprávněn přezkoumávat pouze zákonnost, tedy že opravný prostředek stěžovatele nebyl projednán v plné jurisdikci. Odkazuje dále na odůvodnění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 276/2001 Sb.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Mělník, a Pozemkový fond ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného rozsudku.
Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Mělník, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí v posuzované věci.
Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 7. 4. 2003 svého postavení vedlejšího účastníka vzdal, a Ústavní soud s ním proto nadále jako s účastníkem nenakládal.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Podle ustanovení §4 zákona o půdě je oprávněnou osobou státní občan České republiky (ČSFR), jehož půda, budovy a stavby přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 5. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 zákona o půdě. Zemře-li výše uvedená osoba, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky (ČSFR), fyzické osoby v zákonem uvedené posloupnosti (§4 odst. 2 zákona o půdě).
Pozemkový úřad se proto zabýval otázkou, zda a odkdy je stěžovatel, který u něj dne 8. 8. 1996 uplatnil restituční nárok podle ustanovení §9 zákona o půdě, státním občanem České republiky. Pozemkový úřad i krajský soud vycházely z přípisu Okresního úřadu Mělník, referátu vnitřních věcí, ze dne 3. 10. 2001, zn. 25528/01RVV/2471, v němž je uvedeno, že stěžovatel získal dne 26. 4. 1963 naturalizací státní občanství USA, čímž zároveň pozbyl státní občanství České republiky. Státní občanství České republiky znovu získal dne 4. 6. 2001 prohlášením na Generálním konzulátu České republiky v Los Angeles. Oba uvedené orgány z toho dovodily, že návrh na vydání předmětných nemovitostí uplatnila osoba neoprávněná, neboť v době uplatnění nároku nesplňovala zákonnou podmínku státního občanství České republiky.
Krajský soud se dále zabýval rovněž námitkou stěžovatele, že zákon výslovně neupravuje dobu, kdy je nutné podmínku státního občanství splnit, a není proto na místě vyžadovat její splnění již v době uplatnění nároku, nicméně dospěl k závěru, že není důvodná. Rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž bylo stanoveno, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, soud potvrdil.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd, které byly spáchány v rozhodném období, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd. Z toho vyplynula zejména nezbytnost selekce oprávněných osob k restituci, přičemž jejich výběr je výrazem rozhodnutí českého (resp. československého) zákonodárce.
Stěžovatel zdůraznil relevanci teleologického výkladu. Právě s ohledem na historické souvislosti je však třeba restituční předpisy chápat jako součást transformace ekonomiky. Vytvoření nových vlastnických vztahů v co nejkratší době v rámci procesu privatizace s cílem rychlého zavedení tržního prostředí se stalo v ČSFR prioritou počátku 90. let. K současnému dosažení obou legitimních cílů - zmínění některých majetkových křivd z období nesvobody a rychlé privatizace "socialistické" ekonomiky - mohlo dojít pouze za cenu kompromisu nutného k obnovení stability vlastnických vztahů. V restitučních předpisech zákonodárce vymezil oprávněným osobám shodné podmínky, které musely při uplatnění nároku splňovat, a samotné uplatnění restitučního nároku jasně omezil prekluzivní časovou hranicí.
Podle ustanovení §13 odst. 5 zákona o půdě po novele provedené zákonem č. 30/1996 Sb., právo na vydání nemovitostí podle §6 zákona o půdě může po 31. 1. 1996 uplatnit oprávněná osoba, která nebyla do 31. 1. 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu. Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě, pokud se nejedná o případ popsaný v ustanovení §13 odst. 5 zákona o půdě, měla oprávněná osoba možnost uplatnit svůj nárok do 31. 1. 1993 (a pokud jde o nároky vyplývající z čl. II, do 1. 9. 1993), tedy podle dřívějšího znění zákona o půdě, kdy oprávněné osoby vedle podmínky státního občanství musely splňovat i podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Při novelizaci zákonodárce z důvodu právní jistoty záměrně v ustanovení §13 odst. 4 použil formulaci v minulém čase, neboť se jedná o lhůty již uplynulé, a uvedené ustanovení bylo zařazeno pouze pro srozumitelnost nové úpravy zákona o půdě.
Stěžovatel svůj restituční nárok uplatnil dne 8. 8. 1996 a státní občanství České republiky znovu získal dne 4. 6. 2001. Stěžovatel tedy nebyl osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě, dle znění příslušných ustanovení účinných do novelizace zákona o půdě, provedené zákonem č. 30/1996 Sb., a nestal se jí ani po změnách znění zákona o půdě, provedených citovaným zákonem č. 30/1996 Sb. Nová lhůta k uplatnění nároku se novelou zákona o půdě otevřela pouze pro skupinu osob, jež podle původního zákona o půdě nebyly osobami oprávněnými, neboť sice splňovaly podmínku státního občanství ČR (ČSFR), ale nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. V jeho případě se proto lhůta k uplatnění nároku uvedenou novelou zákona o půdě nemohla otevřít.
Nesplnění podmínky státního občanství ČR (ČSFR) stěžovatelem ve výše uvedených lhůtách a uplatnění restitučního nároku teprve dnem 8. 8. 1996 bylo na místě ve smyslu §9 odst. 4 zákona o půdě posoudit tak, že jeho práva neuplatněním nároku ve lhůtě zanikla.
Ústavní soud rovněž poukazuje na svůj nález ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 24/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 15, C.H. Beck, roč. 1999-III.díl, nález č. 127), který řešil z ústavněprávního hlediska údajný rozpor mezi restitučními nároky osob, které nebyly oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a osob, které splnily podmínku státního občanství až po lhůtách k uplatnění nároků na restituci (tj. po 31. 1. 1993, příp. po 1. 9. 1993). Ústavní soud ČR k uvedené problematice konstatoval, že v daném případě nelze nahlížet na obě skupiny osob z pohledu principu absolutní rovnosti občanů, za situace, kdy je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině obyvatel poskytl méně výhod něž jiné. Takový postup je možný pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. Veřejnou hodnotou v daném případě je bezesporu i princip právní jistoty, když zásahy do nově vzniklých právních vztahů by pokračujícími změnami signalizovaly i do budoucna stav trvající destabilizace.
Ústavní soud si je vědom toho, že tento argument pozemkový úřad ani krajský soud ve svém odůvodnění nepoužily, nicméně jejich závěr stran nahlížení na stěžovatele jako na osobu neoprávněnou, resp. osobu, jež nesplňuje zákonné požadavky pro vydání předmětných nemovitostí, je s uvedenými argumenty totožný. Za uvedeného stavu věcí nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a Ústavní soud proto nevidí důvod zasahovat do nezávislého soudního rozhodování.
Interpretační postup, jímž stěžovatel dospěl k závěru, že postačí, když podmínky budou splněny do právní moci rozhodnutí o vydání nemovitostí, nemá oporu v zákoně a nelze jej považovat za opodstatněný ani s ohledem na výše vyložený smysl a cíl restitučního zákonodárství v historickém kontextu. Rovněž systematickým výkladem zákona o půdě (ustanovení §4, §6 §13 odst. 4 a 5) lze dospět k závěru, že všechny podmínky pro vydání nemovitostí, tedy uplatnění nároku (§9 zákona o půdě) osobou, která je v době jeho uplatnění osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě, musí být splněny před uplynutím zákonem stanovené lhůty (§13 zákona o půdě). Uvedený výklad je potvrzen i novelizovaným zněním ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě, podle nějž lhůta pro oprávněné osoby podle dřívějšího znění zákona o půdě, kdy vedle podmínky státního občanství musely splňovat i podmínku trvalého pobytu na území České republiky dnem 31. 1. 1993 (a pokud jde o nároky vyplývající z čl. II, do 1. 9. 1993), již uplynula. Interpretace naznačená stěžovatelem by při aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě měla za následek generalizovanou právní nejistotu v nově vytvářených vztazích, neboť by zákonná lhůta pro splnění podmínek oprávněnými osobami v praxi odvisela od délky konkrétního restitučního řízení, a fakticky by se tak lišila případ od případu.
Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 33/96 se v této souvislosti jeví jako nepřípadný. Uvedený nález se týkal návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 1 a §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanovující podmínku existence státního občanství ČR (ČSFR) při vymezení osoby oprávněné. Stěžovatel se ztotožňuje s názory Ústavního soudu stran ústavní konformity podmínky státního občanství v restitučním zákonodárství. Úvahy, které z uvedeného nálezu stěžovatel dovozuje ohledně interpretace ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě a postupu při jeho aplikaci, však z uvedeného nálezu neplynou a lze je považovat za účelové.
Případný není ani odkaz na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 276/2001 Sb., kterým byla dnem 31. 12. 2002 zrušena část pátá o.s.ř. Rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno v době, kdy část pátá o.s.ř. týkající se správního soudnictví byla platná a účinná, povinností soudu proto bylo postupovat podle ní. Stěžovatel neuvádí žádné konkrétní argumenty, z nichž by vyplývalo, že procesním postupem soudu v jeho případě došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. Jeho námitkou stran posouzení okamžiku, k němuž je nutné splnit zákonnou podmínku státního občanství, se krajský soud v rámci přezkumu podle části páté o.s.ř. zabýval a dospěl k závěru, že názor stěžovatele nemá oporu v zákoně.
Stěžovatel připomíná, že československé státní občanství ztratil "bez jakéhokoli projevu vůle". Nicméně, jak sám uvádí a jak vyplývá ze spisového materiálu, nabyl státní občanství Spojených států amerických dnem 26. 4. 1963 naturalizací, čímž zároveň pozbyl československé státní občanství. Tato skutečnost vyplývá z Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými z roku 1928, která byla vyhlášena pod č. 169/1929 Sb., a její dopady tedy byly pro stěžovatele předvídatelné.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Právní závěry soudu i pozemkového úřadu jsou totiž výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jedno z těchto ustanovení přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit, ani pokud namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295, I. ÚS 107/96 či v nálezu Pl. ÚS 41/97). Posledně jmenovaný nález uvádí, že "pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže... Porušit právo na ochranu neexistujícího práva (byť neexistujícího jen prozatím) je pojmově vyloučeno." Ustanovení čl. 11 Listiny tedy nelze interpretovat tak, jako by ve věcech restitučních zaručovalo ochranu i tvrzenému nároku na vlastnictví.
Ústavní soud dospěl k závěru, že zamítavé rozhodnutí ve věci stěžovatelova restitučního nároku, k němuž pozemkový úřad a krajský soud dospěly ústavně konformní interpretací příslušných ustanovení zákona, jejichž ústavnost stěžovatel sám nikterak nezpochybňuje, nelze považovat za projev diskriminace.
Stěžovatel se dále dovolává i Úmluvy. Podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má každá fyzická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva uvedený článek nezaručuje "právo na restituci". Nelze jej rovněž interpretovat tak, že ukládá omezení volnosti smluvních států stanovit podmínky, za kterých přistoupí k navrácení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku ze dne 6. 3. 2003). Ani podmínka státního občanství stanovená v aplikovaném restitučním předpisu tedy neodporuje citovanému ustanovení, což ostatně potvrdila rozhodnutí o nepřijatelnosti vydaná Evropským soudem pro lidská práva ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, obdobně Polacek a Polacková proti České republice (obě byla vydána dne 10. 7. 2002). Právo na pokojné užívání majetku proto nebylo napadeným rozhodnutím porušeno.
Čl. 14 Úmluvy garantuje užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Evropský soud mnohokrát judikoval, že citovaný článek doplňuje ostatní ustanovení Úmluvy a Protokolu, nemá nezávislou existenci a uplatní se jen akcesoricky s jiným hmotněprávním ustanovením Úmluvy. Jestliže na daný případ nedopadá ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu, nebyl dotčen ani čl. 14 Úmluvy.
Pokud jde o soulad napadených rozhodnutí s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož jsou si všichni před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace, odkazuje Ústavní soud na svůj nález Pl. ÚS 33/96, kde se k tomuto článku Paktu i k odpovídající judikatuře Výboru pro lidská práva vyjádřil.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro nějž by napadené rozhodnutí měl zrušit. Proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu