ECLI:CZ:US:2003:2.US.203.02
sp. zn. II. ÚS 203/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného advokátem JUDr. E. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, č.j. 64 Co 434/2001-434, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2001, č.j. 5 P 22/2000-415, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že podle jeho názoru obecné soudy, tj.Obvodní soud pro Prahu 5, který zamítl návrh na zbavení otce stěžovatele rodičovské zodpovědnosti a upravil styk nezletilého s otcem a poté i Městský soud v Praze, který toto rozhodnutí potvrdil, porušily ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ust. čl 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 16 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel navrhl i odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Uvedl, že obecné soudy při svém rozhodování neměly na zřeteli základní zájem nezletilého stěžovatele vyloučit z výchovného vlivu rodiče, který k němu neplní základní rodičovské povinnosti (placení výživného) a svůj zájem o něj pouze účelově předstírá. Tím, v rozporu s požadavky Úmluvy o právech dítěte, nebylo zajištěno, aby zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dítěte.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který rovněž stanoví zákon. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a) a §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002 [64 Co 434/2001-434] a z obsahu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2001 [5 P 22/2000-415] zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Postup obecných soudů byl v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, do nichž se promítají zmíněná ustanovení Listiny a nutno konstatovat, že stanovený rozsah styku otce s nezletilým, který otci zachovává minimální možnost podílet se na výchově, je přiměřený nejen poměrům nezletilého, ale také povinnostem obou rodičů, tedy i otce, při výkonu rodičovské zodpovědnosti a odpovídá zákonu o rodině, do něhož se promítají ustanovení Úmluvy o právech dítěte [§31 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v platném znění]. Stejně tak nelze ve světle shora uvedeného nic namítat proti závěru obecných soudů, které konstatovaly, že otec sice povinnosti zanedbává, ne však v takové míře, aby byl zbaven rodičovské odpovědnosti. Pro tento závěr si opatřily dostatek důkazů, což nezpochybňuje ani ústavní stížnost. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řízení před obecnými soudy, jejichž průběh ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, a pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba soudy se s nimi zcela řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení ust. čl. 38 odst. 2 Listiny a ust. čl. 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 16 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp.zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro vyhovění takovému návrhu.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu