ECLI:CZ:US:2003:2.US.223.03
sp. zn. II. ÚS 223/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Mgr. O. H., zastoupeného advokátem JUDr. J. Š., o ústavní stížnosti proti postupu Ministerstva spravedlnosti České republiky, jímž v řízení vedeném pod sp. zn. 33/2003-OOD-SPZ odložilo podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2003 a doplněným dne 30. 5. 2003, se navrhovatel domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že odložením jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona porušilo Ministerstvo spravedlnosti ČR jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a nařídil ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 182/98, v jeho prospěch a ve prospěch J. V.
Z připojeného sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 5. 2. 2003, čj. 33/2003-OOD-SPZ, Ústavní soud zjistil, že jím bylo navrhovateli oznámeno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly ve věci trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 4 T 182/98, usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2000 (zamítnutí žádosti o navrácení lhůty) a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 4 Nt 1201/2001 (obnova řízení), shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona. Podnět navrhovatele byl z uvedeného důvodu odložen.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání návrhu příslušný.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že k porušení práv navrhovatele mělo dojít postupem Ministerstva spravedlnosti ČR, které mu oznámilo, že jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odkládá. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že předmětem ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak má ve věci rozhodnout. Pokud navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud nařídil ministru spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí v jeho prospěch, není Ústavní soud podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný.
Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za nutné doplnit, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť jde toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech přezkum pravomocného soudního rozhodnutí. Ústavně zaručená práva mohou být tudíž porušena až rozhodnutím, jímž obecný soud rozhoduje o podané stížnosti pro porušení zákona (srov. III. ÚS 365/97).
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Z uvedeného důvodu nebylo třeba zabývat se blíže otázkou zachování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 13. června 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj