ECLI:CZ:US:2003:2.US.227.03
sp. zn. II. ÚS 227/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., právně zastoupeného JUDr. Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2002, č. j. 26 Co 614/2001-190, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ĆR ze dne 17. 1. 2003, č. j. 30 Cdo 1796/2002-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 4. 2003, a doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 14. 5 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2002, č. j. 26 Co 614/2001-190, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ĆR ze dne 17. 1. 2003, č. j. 30 Cdo 1796/2002-207, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 12. 3. 2002, č. j. 26 Co 614/2001-190, Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 8. 2001, č. j. 10 C 293/97-172, kterým soud prvního stupně vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů mezi účastníky (mezi žalovaným J. L. - v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel" - a žalobkyní A. M.). Nemovitost - objekt bydlení - přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a movité věci rozdělil mezi účastníky v souladu s jejich návrhy. Žalovanému přikázal k úhradě dluh vůči L. a J. L., dluh vůči J. a A. L. a zůstatek dluhu vůči Č. s., a. s. Dále mu uložil zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů částku 405 225,60 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 1. 2003, č. j. 30 Cdo 1796/2002-207, jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s obsahem znaleckého posudku, který se stal základem pro určení ceny nemovitosti, která se stala rovněž předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů. Podle stěžovatele věcná i právní námitka, která vůbec nebyla v celém řízení vyřešena, je ta, že nemovitost není samostatnou stavbou, protože soudní znalec přehlédl řadu věcí. Stěžovatel uvádí, že byl poškozen na svých právech, protože soudní znalec přehlédl zásadní skutečnosti, v důsledku čehož došlo k nesprávnému znaleckému posudku, což ve svých následcích přivodilo neobjektivní rozhodnutí soudu ve věci samé.
Ústavní soud je především nucen podotknout, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy a ni ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a ústavní stížnost proto není opodstatněná.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s obsahem znaleckého posudku ohledně ceny nemovitosti a uplatňuje vůči němu řadu konkrétních námitek, polemizuje v podstatě se zásadou volného hodnocení důkazů soudem.
K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v ústavní stížnosti stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 a ani čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu