ECLI:CZ:US:2003:2.US.23.02
sp. zn. II. ÚS 23/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2003 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. d., zastoupeného JUDr. V. K., advokátkou , proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 24. dubna 2001, sp. zn. 16 Co 107/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 7 C 85/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2001 (16 Co 107/2001-145), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. prosince 2000 (7 C 85/96-125), jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti vyklidit byt (v domě ve vlastnictví stěžovatele).
Stěžovatel tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, soudní ochranu, ochranu vlastnického práva a rovnost účastníků v řízení [aniž by blíže označil články "Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení, že postupem obecných soudů, tj. pravomocným zamítnutím žaloby, kdy nevyhověly návrhu stěžovatele o vyklizení bytu (byl přidělen právním předchůdcem stěžovatele) a nepřihlédly k rozporu uzavřené nájemní smlouvy dle §685 odst. 2 o. z. a se stanovami družstva, což nezaložilo neplatnost nájemní smlouvy ve smyslu občanského zákoníku a nadřadily ustanovení §20 o. z. nad ustanovení §685 odst. 2 o.z. V soudním řízení obecné soudy pochybily i porušením občanského soudního řádu a neprovedením navrhovaných důkazů, neúplné důkazy vadně hodnotily, nezjistily úplně skutkový stav věci atd. (§153, §132 o.s.ř.). Stěžovatel se neztotožnil ani se závěry Nejvyššího soudu ČR, kde dle jeho tvrzení byla nesprávně aplikována ustanovení obchodního zákoníku, jež se nevztahují na bytová družstva (§229 obch. z.). Postupem obecných soudů došlo k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci a na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §241a odst. 2 písm b) o.s.ř. kde opakoval tvrzení vznesená již před obecnými soudy. Nejvyšší soud ČR projednal dovolání dle zákona čís. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dle části dvanácté, hlavy I. přechodná a závěrečná ustanovení, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), přípustné dle §239 odst. 1 o.s.ř., jehož přípustnost byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu, pro posouzení otázky zásadního právního významu, jak byla formulována odvolacím soudem. Dovolání stěžovatele (§239 odst. 1 o.s.ř.) Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. října 2001 (28 Cdo 1632/2001-163) zamítl (§243b odst.1 o.s.ř.) jako neopodstatněné, s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadního významu. V odůvodnění svého rozhodnutí, s jehož obsahem se Ústavní soud ztotožňuje, se vypořádal s námitkami stěžovatele k aplikaci §20 odst.1, odst. 2 o. z., §685 odst. 2 o. z. a §39 o.z., včetně výkladu souvisejících ustanovení obchodního zákoníku natolik úplně, že dále lze na něj odkázat (§157 o.s.ř.) a nelze mu ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí zásah do práv, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje, shledán nebyl. Obecné soudy na danou věc aplikovaly správný právní předpis [§685 odst. 2 o.z., §20 odst. 2 o.z., §39 o.z.], ten i v souladu se zákonem vyložily (§157 o. s. ř.) a dospěly k závěru, že žalobě o vyklizení nelze vyhovět, neboť předmět požadovaného určení o vyklizení bytu pro neplatnost nájemní smlouvy by byl proti zájmu druhé ze smluvních stran, která jednala v dobré víře. Předmětná nájemní smlouva byla uzavřena oprávněnými osobami podle tehdy platné právní úpravy. Z výsledků dokazování před obecnými soudy plyne, že stěžovatel se domáhal určení na vyklizení bytu pro neplatnost nájemní smlouvy, aniž by splnil zákonné předpoklady institutu, jehož se dovolával.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z důvodů takto vyložených je zřejmé, že k porušení ústavních práv (svobod) stěžovatele nedošlo, a proto jeho ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je pak dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. února 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu