ECLI:CZ:US:2003:2.US.231.02
sp. zn. II. ÚS 231/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele M. P., zastoupeného advokátkou JUDr. A. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2002, čj. 12 To 32/2002-60, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 9. 2001, čj. Nt 375/99-52, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 19. 4. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 1 T 368/96, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 5. 1997, čj. 1 T 368/96-138, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který je svým usnesením ze dne 2. 12. 1997, čj. 10 To 464/97-157, zamítl. Dle skutkových zjištění se stěžovatel trestného jednání dopustil tím, že dne 8. 6. 1995 mezi 18.00 a 18.30 h v Nymburce, v ul. U. u vchodových dveří do domu čp. 1000 fyzicky napadl svou bývalou manželku L. P., jíž způsobil údery pěstí do obličeje lehký otřes mozku s drobnou rankou v oblasti levého obočí. Zranění si vyžádalo pracovní neschopnost od 8. 6. do 30. 6. 1995. Dne 28. 7. 1995 v dopoledních hodinách telefonicky vyhrožoval své bývalé manželce, že pokud bude při majetkově právním vypořádání po rozvodu požadovat polovinu domu čp. 148 v obci K., zmrzačí jí děti, na což do konce života nezapomene, a tyto výhružky několikrát opakoval.
Stěžovatel podal dne 4. 2. 1998 návrh na povolení obnovy řízení. Navrhl provést důkaz spisem Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 5 C 609/95, k prověření věrohodnosti výpovědi poškozené L. P., a důkaz zprávou Českých drah ze dne 12. 1. 1998 a jízdním řádem platným dne 8. 6. 1995 k otázce příjezdu vlaku do Nymburka.
Okresní soud v Nymburce provedl navrhované důkazy a usnesením ze dne 10. 7. 1998, čj. Nt 351/98-26, návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Dospěl k závěru, že skutečnosti zjištěné z občanskoprávních spisů jednoznačně neprokazují, že stěžovatel přes poučení své právní zástupkyně nepoužil při telefonickém rozhovoru se svou bývalou manželkou formulaci, kterou jako svědkyně uvedla do protokolu. Nejde proto o důkaz, který by jednoznačně vyvracel její výpověď, kterou co do obsahu potvrzují další důkazy. Ani zjištěné zpoždění příjezdu vlaku do Nymburka o 21 minutu není dle názoru soudu důkazem, jenž by závěry o vymezení doby spáchání činu rozmezím od 18.00 do 18.30 h vyvracel. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou Krajský soud v Praze zamítl jako opožděně podanou svým usnesením ze dne 10. 9. 1998, čj. 11 To 400/98-33.
Dne 25. 10. 1999 stěžovatel podal další návrh na povolení obnovy řízení. V jeho odůvodnění uvedl, že byl odsouzen na základě nepravdivého obvinění své manželky i nepravdivé výpovědi dcery. Navrhl provést důkazy spisem Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 5 C 1046/96, a usnesením vyšetřovatele ČVS: OVV 34/96 ze dne 23. 8. 1996 k prokázání účelovosti výpovědí bývalé manželky. K posouzení věrohodnosti svědkyně I. P. navrhl provést důkaz spisem Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 5 C 609/95, kde nepravdivě svědčila. Poukázal na znalecký posudek, dle něhož mechanismus zranění popisovaný poškozenou neodpovídal objektivním nálezům, i na chorobopis poškozené. Opětovně žádal o provedení důkazů platným jízdním řádem a zprávou Českých drah.
Okresní soud v Nymburce zamítl návrh na povolení obnovy řízení usnesením ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. Nt 375/99-18. Dospěl k závěru, že nové návrhy důkazů nejsou takovými důkazy, které by samy o sobě či ve spojení s důkazy již známými odůvodnily možnost jiného rozhodnutí o vině. Upozornil na to, že ve věci bylo již jednou rozhodnuto, přičemž se soud většinou navrhovaných důkazů zabýval. Uvedl, že ze spisu 5 C 1045/96 je sice zřejmé, že se L. P. vyjadřovala k věcem patřícím do společného jmění manželů, ale věc týkající se vypořádání jejich majetku po rozvodu s trestní věcí stěžovatele nesouvisí, stejně jako zastavení trestního stíhání v jiné trestní věci. V otázce zjištěného zpoždění vlaku dospěl ke stejným závěrům jako v předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Namítl v ní, že soud nevěnoval pozornost věrohodnosti korunní svědkyně. Předložil další návrh na provedení nového důkazu - doplňku znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, v němž znalec uvádí, že zranění poškozené mohlo vzniknout i bez zavinění třetí osoby. Krajský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí svým usnesením ze dne 27. 4. 2001, čj. 12 To 159/2001-39. Vyslovil souhlas s procesním postupem i se závěry, které učinil soud prvního stupně. Poukázal na to, že již v průběhu původního řízení byl stanoven čas, v němž mělo dojít k útoku na poškozenou, a to tak, že objektivně odpovídá i době příjezdu zpožděného vlaku. Taktéž k otázce věrohodnosti poškozené se soud v původním řízení podrobně vyjadřoval. Řešil ji i s ohledem na závěry znaleckého posudku, v němž znalec uváděl, že zranění poškozené mohlo vzniknout jedním úderem. Pokud je nyní k dispozici posudek, který dochází i k jinému závěru, je tato skutečnost dle názoru stížnostního soudu z hlediska obnovy řízení relevantní. Soudu prvního stupně uložil vyslechnout znalce a zvážit následně důvodnost obnovy.
Soud prvního stupně vyslechl v dalším řízení znalce, jenž vypracoval znalecký posudek i jeho doplněk, a svědky I.P., P. A. a L. A. Poté usnesením ze dne 25. 9. 2001, čj. Nt 375/99-52, návrh na povolení obnovy řízení zamítl, jelikož opětovně neshledal podmínky pro její povolení. Konstatoval, že výslechem znalce nebyly vyvráceny dříve provedené důkazy. Znalec připustil, že k poranění by případně mohlo dojít i bez zavinění třetí osoby, jeho závěr ovšem nevylučuje původní verzi, že poranění vzniklo úderem pěsti, když tuto verzi podporují všechny další důkazy.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, v níž opětovně zdůraznil, že se trestného jednání nedopustil.
Krajský soud jeho stížnost zamítl usnesením ze dne 31. 1. 2002, čj. 12 To 32/2002-60. Konstatoval, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že skutečnosti a důkazy uváděné stěžovatelem nejsou takové povahy, jakou předpokládá ustanovení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel opakuje v převážné míře obhajobu z původního trestního řízení, s níž se nalézací soud vypořádal. Ani upřesnění znaleckého posudku nevylučuje původní verzi. I v tomto směru přisvědčil závěru nalézacího soudu, i s ohledem na skutečnost, že ostatní provedené důkazy podporují právě původní verzi znaleckého posudku.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů vydaná v řízení o druhém návrhu na povolení obnovy řízení projednávanou ústavní stížností. V úvodu namítá nesprávný procesní postup soudkyně JUDr. K. v původním trestním řízení i v řízení o jeho prvním návrhu na povolení obnovy řízení. Pokud jde o napadená rozhodnutí, vyslovil názor, že znalecký posudek, z něhož vyplývá, že k poranění poškozené mohlo dojít i bez zavinění třetí osoby, vykazuje schopnost důkazu, jenž ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými, může ovlivnit jiné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že navrhované důkazy již v převážné míře uplatňoval v původním řízení, kde se jimi soudy zabývaly při hodnocení obhajoby. Dle jeho názoru soud prvního stupně nehodnotil nabízené důkazy ani v řízení o povolení obnovy, přičemž se omezil toliko na všeobecné konstatování, že jiná řízení s touto věci nesouvisejí. Stěžovatel poukazuje konkrétně na lživá tvrzení poškozené v jiných řízeních, z nichž dovozuje, že ho lživě obvinila i z trestného jednání, které je předmětem tohoto řízení. Poukázal také na obsah odůvodnění napadených usnesení, která považuje za nepřezkoumatelná. Hodnocení důkazů se mu jeví jako nesprávné a nepřesvědčivé. Dle jeho názoru je rozhodnutí o vině založeno na spekulaci o tom, jak mohl celý děj probíhat, nikoli na skutečném stavu. Časově rozebírá jednotlivé úkony poškozené po napadení a dochází k přesvědčení, že skutkový děj nemohl proběhnout tak, jak je uvedeno v rozhodnutí. Znovu poukazuje na závěry původního znaleckého posudku, z nichž vyplynulo, že zranění neodpovídá útoku 5 - 8 ranami pěsti. Doplněný znalecký posudek naopak potvrzuje jeho obhajobu, že se ničeho nedopustil. Uvádí dále, že neexistuje žádný věrohodný důkaz o vydírání poškozené. Považuje za nelogické, aby jí vyhrožoval zmrzačením vlastních dětí. Naopak to byla poškozená, která mu vyhrožovala, že s ním zatočí a že ho dostane do kriminálu. Po odsuzujícím rozsudku se v restauraci dozvěděl, že svědkyně H., která vypovídala ve prospěch poškozené, chodí s policistou, který se zná se soudkyní JUDr. K. Znovu připomíná, že úvaha soudu o stavu věci nemůže být založena na spekulaci, lze-li provedené důkazy o průběhu skutkového děje hodnotit i tak, že z nich vyplývají dvě nebo více možností. Pokud není vina spolehlivě prokázána z důvodu, že nebyl bez důvodných pochybností zjištěn skutečný stav věci, je nutno použít zásadu "in dubio pro reo". Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 271/96 a vyslovuje přesvědčení, že závěry soudů nejsou v souladu se zásadami spravedlivého procesu.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Praze a Okresní soud v Nymburce, aby se coby účastníci řízení vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Poukázal na procesní postup nalézacího soudu, jenž vyslechl zpracovatele znaleckého posudku. Znalec připustil dva možné mechanismy vzniku zranění poškozené, přičemž nevyloučil, že zranění mohla utrpět způsobem, který popisuje. Soud tedy musel vycházet ze dvou verzí a jejich věrohodnost hodnotit v návaznosti na obsah celého provedeného dokazování. Nelze pominout, že právo hodnocení důkazů je výsadním právem soudu.
Okresní soud v Nymburce ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadených usnesení.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podstatou stěžovatelových námitek, jež se týkají řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, je jeho nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, jež uplatnil v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu jde o námitky proti postupu, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé soudní řízení dle článku 36 Listiny.
Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly. Soud prvního stupně vyhověl všem důkazním návrhům. Vyžádal navrhovaný spisový materiál i zprávu o zpoždění vlaku. Splnil také pokyn odvolacího soudu vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí stran výslechu znalce k dodatku znaleckého posudku. V odůvodnění svého usnesení srozumitelně a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč nepovažoval tyto důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Obsah rozhodnutí odpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení dle §134 odst. 2 trestního řádu. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96, je proto nepřípadný. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ve svém konečném rozhodnutí plně ztotožnil. Znovu podrobně vyložil, proč soudy nepovažovaly předložený doplněk znaleckého posudku za důkaz, který by byl způsobilý založit jiné rozhodnutí o vině. Znalec totiž současně nevyloučil původní verzi o vzniku zranění poškozené. Soudy musely tudíž hodnotit obě verze v návaznosti na obsah celého původně provedeného dokazování. Jejich závěr není projevem spekulace či nepřípustné libovůle, jak namítá stěžovatel, ale má oporu ve skutkových zjištěních vyvozených z dokazování provedeného v původním řízení. Rovněž závěr o tom, že věrohodnost výpovědi poškozené nebyla navrhovanými důkazy zpochybněna, je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť odpovídá skutkovým zjištěním. Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatele na údajně nepravdivá tvrzení poškozené v jiných věcech. Soudy zkoumaly totiž věrohodnost poškozené v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, jež pravdivosti její výpovědi přisvědčily. Nebyly ovšem povinny vyhodnocovat tvrzení předložená v jiných řízeních.
Ústavní soud připomíná, že článek 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivé řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví však jakákoli pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Tyto záležitosti jsou upraveny jednoduchým právem. Je především na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. Postup obecných soudů při posuzování nově navržených důkazů, jak byl shora rekapitulován, nelze hodnotit jako postup za hranicemi ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení (srov. I. ÚS 634/02).
Stěžovatel poukazuje i na nesprávný procesní postup soudkyně v původním trestním řízení (namítá mimo jiné, že rozhodnutí o vině je založeno na spekulaci, neboť soudy nezjistily bez důvodných pochybností skutečný stav věci, a měly tudíž aplikovat zásadu "in dubio pro reo") a v řízení o prvním návrhu na povolení obnovy řízení. V petitu své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje nicméně zrušit toliko rozhodnutí vydaná v řízení o druhém návrhu na povolení obnovy řízení. Tím vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud hodlal napadnout i odsuzující rozhodnutí či rozhodnutí vydaná v řízení o prvním návrhu na povolení obnovy řízení, měl tak učinit ústavními stížnostmi, podanými ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo uvedeno výše, není Ústavní soud v projednávané věci oprávněn přezkoumávat ani zákonnost a odůvodněnost již pravomocného rozhodnutí o vině a trestu.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu