ECLI:CZ:US:2003:2.US.233.02
sp. zn. II. ÚS 233/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. B., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2002, č.j. 30 Ca 55/2001-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku s tím, že podle jeho přesvědčení soud, který zamítl žalobu proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2001 [FŘ/4912/110/2000/Hä] a nezrušil tak rozhodnutí týkající se dodatečného vyměření daně z příjmu fyzických osob, porušil čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítl, že správce daně (a následně i soud) tím, že nezohlednil všechny v daném účetním období existující závazkové vztahy stěžovatele týkající se předmětu zdanění, vyslovil povinnost účastníků smluvního vztahu tento vztah neměnit, čímž došlo k porušení ústavně zaručené autonomie vůle.
Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2001 [30 Ca 55/2001-27] bylo zjištěno, že označený soud v řízení o správní žalobě stěžovatele přezkoumal v mezích uplatněných námitek jak napadené správní rozhodnutí finančního ředitelství, tak i řízení, které jeho vydání předcházelo. V odůvodnění rozsudku vyložil, proč pokládá za správný závěr finančního ředitelství, že stěžovatelem uplatněný daňový výdaj je nutno pro dané účetní období považovat za zálohu na nákup akcií, a nikoli za zálohu na nákup strojů, když podle ust. §25 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění, pro daňové účely nelze uznat pořizovací cenu cenného papíru za výdaj (náklad) vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Finanční ředitelství podle soudu nepochybilo, když předmětnou částku hodnotilo jako výdaj, který nelze uznat jako výdaj vynaložený k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Proto dospěl soud k závěru, že správní žaloba není důvodná. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném řízení před správcem daně a před obecným soudem, jehož průběh ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje a pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a před tím správce daně. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah při rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi ústavně konformním způsobem zcela vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve smyslu shora uvedeného nelze také učinit závěr, že došlo k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, protože jednání správce daně nelze chápat jako uložení povinnosti neměnit závazkový vztah.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 8. července 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu