ECLI:CZ:US:2003:2.US.248.02
sp. zn. II. ÚS 248/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002, č.j. 30 Ca 203/99-21, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 5. 1999, č.j. 4012/98/FŘ/130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že podle jeho přesvědčení soud, který zamítl žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (4012/98/FŘ/130), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Uherském Hradišti [40926/98/336911/4113], kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 268 889,- Kč, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel zejména namítl, že orgány veřejné moci pominuly jednak jeho návrh na provedení důkazů a jednak se nezabývaly tím, že totožný skutečný stav věci byl u dvou daňových subjektů zhodnocen zcela odlišně, když stěžovatelem vydaná faktura na zprostředkovatelské služby nebyla uznána jako tzv. odpočitatelný výdaj, s poukazem na neprokázání uskutečnění plnění, avšak u jeho smluvního partnera byla za přijaté plnění doměřena daň z přidané hodnoty.
Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §35 a §72 odst. 1 zákona], Ústavní soud mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a zčásti nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Pokud stěžovatel namítá, že správce daně připustil, aby totožný skutkový případ byl posouzen odlišně, pak je třeba konstatovat, že tato námitka uplatněná v odvolání proti platebnímu výměru nebyla v řízení před krajským soudem řádně vznesena, a nelze ji proto nově uplatnit v řízení o ústavní stížnosti, protože takový postup znamená ve vztahu k neuplatněné námitce nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona. Ústavní soud již v minulosti ve svém nálezu formuloval právní názor (v dané věci závazný), podle něhož: "Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda, promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti" [nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, Praha, 2000 nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C.H. Beck, Praha, 2001, str. 337]. V této části bylo nutno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona z důvodů obsažených v ust. §75 odst. 1 zákona. Na okraj Ústavní soud dodává, že pokud jeden ze subjektů dvoustranného závazkového vztahu neunese v daňovém řízení důkazní břemeno a neprokáže, že přijal na základě tohoto vztahu plnění použitá na dosažení obratu, nebrání tato skutečnost, aby částka vyplacená údajně za toto neprokázané plnění byla u druhého subjektu podrobena dani z přidané hodnoty.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy ČR], zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěn nebyl. Soud na základě žaloby přezkoumal rozhodnutí finančního ředitelství v rozsahu uplatněných žalobních námitek a přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že postup finančního ředitelství je v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), a zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Důvodně proto žalobu zamítl. Krajský soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vyložil, proč pokládá za správný závěr finančního ředitelství, že stěžovatel v průběhu řízení neprokázal reálnou existenci nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a nesplnil tak podmínky dané pro uplatnění tohoto nároku dle ust. §19 odst. 1 zákona o DPH. Obecný soud se v rozsahu uplatněných žalobních vývodů danou věcí zabýval a s těmito tvrzeními stěžovatele se zákonem stanoveným způsobem vypořádal [§157 odst. 2 o. s. ř.], takže z hlediska ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR] nelze proto tomuto soudu cokoli vytknout. To platí i o jeho závěrech, že finanční ředitelství nevybočilo z rámce volného hodnocení důkazů a že zvolený postup zjištění rozhodných skutečností není v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o DPH a daňového řádu. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, avšak tvrzení obsažená v ústavní stížnosti neposunují věc do ústavně právní roviny a nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah při rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí.
Ve zbývající části proto senát Ústavního soudu ČR podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 8. července 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu