ECLI:CZ:US:2003:2.US.257.01
sp. zn. II. ÚS 257/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele M., zastoupeného advokátem JUDr. K. D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 1999, čj. 10 Co 280/97-95, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2001, čj. 20 Cdo 2245/99-109, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení a Vápenka, zastoupené advokátem JUDr. Č. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 27. 4. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle článku 90 Ústavy. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 14 C 251/93, z něhož zjistil následující:
Navrhovatel (dále jen "vedlejší účastník") se návrhem na zahájení řízení domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti (chaty H.), k níž mu vzniklo vlastnické právo v souvislosti se sloučením předchozích K. a C. v roce 1983. Okresní soud v Děčíně jeho návrhu vyhověl rozsudkem ze dne 23. 1. 1997, čj. 14 C 251/93-63. K odvolání stěžovatele (v rozsudku označeného jako odpůrce) Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil citovaný rozsudek svým usnesením ze dne 2. 1. 1995, čj. 10 Co 396/94-42, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že učiněná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k vydání meritorního rozhodnutí. U jednání před Okresním soudem v Děčíně dne 23. 1. 1997 vedlejší účastník rozšířil návrh o povinnost stěžovatele vyklidit předmětnou nemovitost. Soud prvního stupně doplnil dokazování ve smyslu pokynů odvolacího soudu. Poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 1997, čj. 14 C 251/93-63. Návrh vedlejšího účastníka zamítl, neboť po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastník neprokázal své vlastnictví k předmětné nemovitosti.
Vedlejší účastník se proti rozsudku odvolal. Ve svém odvolání zpochybnil správnost právního závěru soudu prvního stupně i legitimaci stěžovatele k uplatnění nároku na vrácení nemovitosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o odvolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, čj. 10 Co 280/97-95. Určil, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětné nemovitosti, a stěžovateli uložil povinnost nemovitost vyklidit. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že poté, co doplnil dokazování "odborným stanoviskem" JUDr. Ing. V. Č., vyšel ze zjištění, že hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 28. 12. 1968 nabylo předmětnou nemovitost i s právem trvalého užívání pozemku M. M. a K. ke dni 31. prosince 1983 v rámci integračního procesu zanikla bez likvidace za účelem vytvoření nového subjektu - M. (dnes - po transformaci ve smyslu §44c) zákona o myslivosti - vedlejší účastník). Majetek obou zaniklých sdružení včetně sporné nemovitosti přešel na nový subjekt. Okolnost, že dne 22. 6. 1992 vznikla H. (nyní stěžovatel), na závěru o vlastnictví nemovitosti vedlejšího účastníka nemá vliv, neboť protokol o vyčlenění ze dne 26. 6. 1992 neobsahuje údaje o tom, že by stran vyčlenění majetku, práv a povinností došlo mezi členy k dohodě, kterou předpokládá ustanovení §44e odst. 3 zákona o myslivosti. Kupní smlouva ze dne 21. 12. 1992, jíž Okresní úřad v Děčíně prodal sporný objekt stěžovateli, ke změně vlastníka podle odvolacího soudu vést nemohla, neboť vlastnictví nelze nabýt od nevlastníka.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Poukázal v něm na vadu řízení, kterou spatřoval v tom, že vedlejší účastník v žalobě označil sebe a stěžovatele názvy, pod nimiž neexistovaly. Kritizoval i postup odvolacího soudu, který provedl důkaz stanoviskem, v němž soukromá osoba hodnotila v řízení provedené důkazy a vyslovila právní názory, o něž soud opřel své rozhodnutí. Namítl, že skutková zjištění, jež odvolací soud čerpal z odborného stanoviska, nemají oporu v provedeném dokazování a způsobila nesprávné právní posouzení věcí.
Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2001, čj. 20 Cdo 2245/99-109, o zamítnutí dovolání. V jeho odůvodnění vysvětlil, že nedostatek podmínky řízení a vada návrhu jsou navzájem nezaměnitelnými procesními instituty, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu. K podmínkám řízení přihlíží soud kdykoli za řízení. Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá i skutečnost, že v žalobě je uveden jako účastník ten, kdo v okamžiku zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení. Naopak úvaha o vadě žaloby se odvíjí od posouzení, zda tento procesní úkon vyhovuje předepsaným náležitostem. Nesprávnost nebo neúplnost označení účastníka je důvodem postupu soudu směřujícího k odstranění vad podání, neprovede-li opravu v průběhu řízení sám žalobce. Dovolací soud stěžovateli přisvědčil, že žaloba obsahovala nesprávné názvy účastníků. Zároveň však dospěl k závěru, že vedlejší účastník tuto vadu odstranil, neboť do protokolu o jednání názvy účastníků opravil v souladu s údaji evidence sdružení. K odbornému stanovisku, jež si vyžádal odvolací soud, uvedl, že pokud odvolací soud seznámil účastníky se stanoviskem, jehož obsahem bylo právní posouzení předmětu řízení, ve skutečnosti neprováděl důkaz, neboť dokazování je procesem, jehož cílem je rekonstrukce objektivních skutečností za účelem zjištění skutkového stavu věci, který slouží jako podklad pro následné právní hodnocení. Obsah stanoviska - sdělení právního rozboru předmětu řízení osobou na řízení nezúčastněnou - vylučuje jeho podřazení pod ustanovení §128 občanského soudního řádu, neboť zpracovatel stanoviska žádné nové skutečnosti soudu nesdělil, naopak z obsahu spisu čerpal vědomost o skutečnostech již zjištěných, které právně hodnotil.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Vyslovil v ní nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí cituje vyžádanou expertizu a přisuzuje ji silnou vypovídající hodnotu. Má za to, že změna právního náhledu odvolacího soudu byla důvodem pro kasační rozhodnutí, aby se mohl stěžovatel k věci vyjádřit a případně předložit nové důkazy. Je přesvědčen, že za daného stavu mu byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem. Za nepřípustné považuje i to, že soud v odůvodnění rozhodnutí necitoval konkrétní předpis, dle něhož věc posoudil. Namítá dále, že odvolací soud postupoval nezákonně, když skutkový i právní děj čerpal z provedené expertizy. Nerespektoval ani další procesní zákonné náležitosti, neboť žalobu podal neexistující subjekt. Další procesní pochybení shledává ve výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud založil vlastnictví vedlejšího účastníka, aniž by výslovně změnil rozsudek soudu prvého stupně. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 218/95 a III. ÚS 139/98. Pochybení Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje v tom, že uvedené vady odvolacího soudu nenapravil.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka řízení V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal ve svém vyjádření na důvodovou část rozsudku i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se ztotožňuje.
Nejvyšší soud poukázal na obsah ústavní stížnosti, v níž stěžovatel opakuje stejné výhrady, které uplatnil v dovolání. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se s námitkami stěžovatele vypořádal. Dle jeho názoru nelze na daný případ vztáhnout závěry Ústavního soudu vyslovené ve zmiňovaných nálezech. Odvolací soud vycházel z důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně. Stěžovatel se k nim mohl vyjádřit. Nejvyšší soud dovodil, že odborné stanovisko nebylo důkazem ve smyslu §125 občanského soudního řádu ani sdělením skutečností významných pro řízení dle §128 občanského soudního řádu. Zásada dvojinstančnosti řízení tudíž porušena být nemohla.
V. ve svém vyjádření uvedla, že spor o určení vlastnictví vznikl pro nerespektování českého právního řádu stěžovatelem. Od počátku řízení před obecnými soudy byl stěžovatel kvalifikovaně zastoupen advokátem, třebaže svého advokáta v průběhu řízení několikrát změnil, což se projevilo ve způsobu jeho argumentace. Vedlejší účastník nesouhlasí s jeho tvrzením, že byl zkrácen na svých ústavních právech. Ve skutečnosti využil všech právních forem obrany, a to i těch, které s vlastním předmětem sporu nesouvisely, včetně zpochybňování právního základu sloučení mysliveckých sdružení v r. 1983. Měl možnost navrhovat důkazy a vyjadřovat se ke všem provedeným důkazům i k expertize JUDr. Ing. V. Č. Revizi expertizy však nenavrhl. Vedlejší účastník má za to, že shoda právního i skutkového hodnocení soudu s fundovaným názorem vyjádřeným v expertize logicky nedokazuje vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů porušení zákona. Ostatní námitky považuje s ohledem na předmět sporu za nepodstatné. Je přesvědčen, že soudní orgány postupovaly korektně a výtky stěžovatele považuje za nedůvodné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje v podstatě shodné argumenty, které stěžovatel uplatnil v dovolání. Dovolací soud se jimi zabýval. Stěžovatel se tak domáhá přezkoumání jeho závěrů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu však Ústavní soud ke svému zrušujícímu zákroku neshledal důvod.
Stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů, v důsledku něhož dospěl odvolací soud k nesprávnému právnímu závěru. Tím měl porušit právo na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" jejich hodnocení důkazů (srov. např. nález II. ÚS 404/98).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn nalézacím soudem. Jenom s ohledem na často se měnící a mnohdy rozporná tvrzení účastníků a s poukazem na poměrně složitou problematiku doplnil dokazování vyžádáním stanoviska od vrcholného orgánu na úseku myslivosti. Podanou expertizu pak hodnotil jako jeden z důkazů dle zásady uvedené v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Dovolací soud se s jeho postupem neztotožnil. Poukázal na účel a cíl důkazních prostředků a dospěl k závěru, že sdělení právního rozboru předmětu řízení osobou na řízení nezúčastněnou vylučuje jeho podřazení pod ustanovení §128 občanského soudního řádu. Uvedl, že pokud odvolací soud seznámil účastníky se stanoviskem, jehož obsahem bylo právní posouzení předmětu řízení, nikoli sdělení nových skutečností o předmětu sporu, neprováděl tím ve skutečnosti další dokazování.
Interpretace a aplikace jednoduchého práva jsou zásadně záležitostí toliko obecných soudů. Ústavní soud současně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy i jejich aplikace mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do ústavně zaručeného základního práva. V projednávané věci však ve výkladu příslušných ustanovení o.s.ř. dovolacím soudem a jejich aplikaci na "odborné stanovisko" V. Č. neshledal nic extremního, co by umožnilo jeho zásah do nezávislého rozhodování dovolacího soudu.
V okolnosti, že odvolací soud byl vyžádaným stanoviskem natolik ovlivněn, že na jeho základě skutkový stav zjištěný nalézacím soudem sám právně hodnotil, dovolací soud nezjistil vadu řízení. Ústavní soud může hodnotit otázku použitého stanoviska, jež ovlivnilo rozhodnutí soudu, z hlediska ústavní zásady "rovnosti zbraní" a principů kontradiktorního řízení. Jedním z prvků spravedlivého řízení dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právo na kontradiktorní řízení. Účastníci řízení musí mít příležitost nejen předložit důkazy, které jsou nezbytné pro dosažení úspěchu jejich nároků a tvrzení, ale též musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jež jsou v řízení předkládány, aby ovlivnily rozhodnutí soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Mantovanelli proti Francii, 1997). Z hlediska spravedlivého řízení proto není nezbytně nutné rozlišovat důkazy a prostředky, které lze a které naopak nelze ve smyslu o.s.ř. a jeho interpretace Nejvyšším soudem pod pojem důkazních prostředků zahrnout. Rozhodující je, zda měl účastník možnost se ke všem použitým prostředkům vyjádřit. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vycházel z důkazů, jež byly řádně provedeny v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovateli byl dán prostor, aby se k nim vyjádřil a aby činil návrhy. I toto "odborné stanovisko" bylo stěžovateli zasláno a mohl se k němu vyjádřit i u veřejného jednání odvolacího soudu. Ústavní soud se proto nedomnívá, že by odvolací soud svým postupem odňal stěžovateli možnost jednat před soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny), či že by porušil principy uvedené v článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Odvolací soud neopomněl v odůvodnění svého rozhodnutí uvést příslušná ustanovení, dle nichž postupoval při projednání určovací žaloby (§80c) občanského soudního řádu) i návrhu na vyklizení nemovitosti (§126 občanského zákoníku). Zdůvodnil i naléhavý právní zájem na určení daného právního vztahu. Ústavní soud nemůže tudíž přisvědčit námitce stěžovatele, že soud necitoval konkrétní právní předpis, dle kterého rozhodl.
K námitce stěžovatele stran nedostatku procesní způsobilosti účastníků řízení se podrobně vyjádřil dovolací soud, který vysvětlil podstatné rozdíly mezi podmínkami řízení (§103 a násl. občanského soudního řádu) a náležitostmi žaloby (§42 odst. 4, §79 odst. 1 občanského soudního řádu). Z obsahu spisu vyplývá, že vedlejší účastník v průběhu řízení před soudem prvního stupně odstranil vadu návrhu, jež spočívala v nesprávném označení účastníků řízení, neboť při jednání dne 7. 2. 1994 navrhl změnu názvů obou účastníků tak, aby byly v souladu s jejich registrací. Nové označení účastníků koresponduje s údaji na oznámení registrace V. i se sdělením, že M. je vedeno v registru občanských sdružení pod čj. VSC/-12021/92-R. Námitka stěžovatele je proto neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 218/95 a III. ÚS 139/98. Domnívá se, že změna právního posouzení věci odvolacím soudem měla být důvodem pro kasační rozhodnutí. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu, z níž vyplývá, že změna rozhodnutí soudu prvního stupně je odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud vyšel z důkazů provedených před soudem prvního stupně, a to z hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku ze dne 28. 12. 1968 uzavřené mezi S. a M., z hospodářské smlouvy mezi Finančním odborem ONV v Děčíně a M. ze dne 18. 1. 1969 i z příslušných zápisů v evidenci nemovitostí. S jejich využitím posoudil důkazy svědčící o tehdejším integračním procesu i o přechodu majetku zaniklých sdružení na vedlejšího účastníka. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu proto odvolací soud nepřesáhl meze své přezkumné pravomoci (srov. IV. ÚS 258/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, usnesení č. 51). Nálezy Ústavního soudu zmiňované stěžovatelem se na danou věc nevztahují. Ústavní soud v nich vyslovil, že věcnou správností rozhodnutí ve smyslu §219 občanského soudního řádu je správnost skutkových zjištění i správnost právního posouzení. Dospěl k závěru, že odvolací soud, jenž po právní stránce posoudil věc odlišně, neměl zákonný podklad pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Stejný výklad však nelze použít u §220 občanského soudního řádu, který přímo předpokládá možnost, že odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel v souvislosti s výše uvedenými námitkami dovolává, obsahuje zásady nestranného a spravedlivého procesu. K nim náleží mimo jiné i právo každého, aby soud při nalézání práva dbal zákonného postupu. Takovým postupem se rozumí respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. V daném případě Ústavní soud nezjistil, že by odvolací či dovolací soud z takových mezí vykročily a jednaly tím v rozporu s ústavním právem stěžovatele. Za dané situace Ústavní soud považuje jejich rozhodnutí za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že odvolací soud postupoval nesprávně, když ve výroku svého rozhodnutí formálně nezměnil rozsudek soudu prvního stupně. I když to opomněl vyjádřit výrokem, jeho závěr o změně rozsudku soudu prvního stupně je evidentní z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí. V předposledním odstavci odůvodnění pak výslovně uvádí, že napadený rozsudek mění. Pro posouzení intenzity daného pochybení je rozhodující, že rozsudek soudu prvního stupně nenabyl právní moci a sám o sobě je neúčinný. Ústavní soud má tudíž za to, že uvedené pochybení odvolacího soudu nebylo způsobilé založit újmu takové intenzity, jež by představovala zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel konečně namítá, že soudy protiprávně zasáhly do jeho vlastnických práv zaručených článkem 11 Listiny. Uvedený článek Listiny garantuje dle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. I. ÚS 306/01) vlastnické právo již konstituované a existující, nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. Ústavní soud tudíž dovozuje, že tento článek není v projednávané věci aplikovatelný. Pokud se stěžovatel dovolává článku 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatel se ho v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 18. února 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu