ECLI:CZ:US:2003:2.US.287.02
sp. zn. II. ÚS 287/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. E. O., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2002, č.j. 28 Cdo 1928/2001, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, ze dne 28. března 2001, sp. zn. 12 Co 745/2000 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2000, sp. zn. 21 C 317/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2002 (28 Cdo 1928/2001-72), rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28. března 2001 (12 Co 745/2000-54) a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2000 (21 C 317/99-24), kterým přivolily k vyklizení bytu do 15ti dnů od zajištění náhradního ubytování, a tvrdila, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily její základní ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 3 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně přivolily k výpovědi z nájmu bytu, v rozporu s dobrými mravy (ustanovení §3 odst. 1 dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění) a při rozhodování nevzaly v úvahu její těžkou životní situaci (samoživitelka s jedním zletilým a třemi nezletilými dětmi), čímž poskytly ochranu vlastnickému právu vedlejšího účastníka.
Stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení nepřiměřeně tvrdých rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §241 odst. 3 písm d) o.s.ř., kde opakovala tvrzení vznesená již před obecnými soudy o nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR projednal dovolání dle zákona čís. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dle části dvanácté, hlavy I. přechodná a závěrečná ustanovení, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb.), přípustné dle §239 odst. 1 o.s.ř., jehož přípustnost byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu, pro posouzení otázky zásadního právního významu, jak byla formulována odvolacím soudem.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky zamítl dle §243b odst. 1 a 5 o. s. ř., když posoudil odvolacím soudem připuštěnou právní otázku podle zákonných ustanovení, která se projednávané právní věci týkala a konstatoval, že odvolací soud uvedená ustanovení také správně vyložil. Stěžovatelka nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a, písm. b) o.s.ř.) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. V odůvodnění svého rozhodnutí, s jehož obsahem se Ústavní soud ztotožňuje, se dovolací soud vypořádal s námitkami stěžovatelky k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 o.z. (dle které lze omezit jen stávající právo, nikoli založit právo nové, jež jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá), a to natolik úplně, že dále lze na něj odkázat (§157 o.s.ř.) a nelze mu ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout. (K tomu srov. např. usnesení ve věci II. ÚS 190/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 87, Praha 1995, II. díl).
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, shledán nebyl. Obecné soudy na danou věc aplikovaly správný právní předpis, ten i v souladu se zákonem vyložily (§157 o. s. ř.) a dospěly k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalobce uplatnil nárok na vyklizení předmětného bytu z titulu ochrany svého vlastnického práva (§126 odst.1 o.z.).
Z výsledků dokazování před obecnými soudy plyne, že stěžovatelka se domáhala přiznání práva v bytě bydlet i přes to, že jí nesvědčil žádný právní důvod, tedy, aniž by splnila zákonné předpoklady institutu, jehož se dovolávala. Uvedený byt užíval jako nájemce druh stěžovatelky, který byl vyloučen z bytového družstva a bylo mu zrušeno právo užívat byt (rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29.11.1988, č.j. 13 C 292/88) a uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady. Stěžovatelka se do tohoto bytu nastěhovala i s dětmi v roce 1990 a od té doby byt užívá, aniž by se stala členkou bytového družstva, či by s ní byla uzavřena nájemní smlouva.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z důvodů takto vyložených je zřejmé, že k porušení ústavních práv (svobod) stěžovatelky nedošlo, a proto její ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je pak dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. června 2003
Vojtěch Cepl
předseda senátu