ECLI:CZ:US:2003:2.US.315.03
sp. zn. II. ÚS 315/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky A. H., zastoupené advokátkou JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 25/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 23 C 40/1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem ze dne 5. 6. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2003, domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a rovnost účastníků (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 1999, čj. 23 C 40/98-63, vyhověl stěžovatelčině žalobě a D. M. (v původním řízení žalovanému) uložil povinnost odvolat své tvrzení o intimním styku se stěžovatelkou dopisem ve znění: "Já, D. M., prohlašuji, že mé tvrzení, pronesené dne 13. 2. 1998 ve večerních hodinách ve vinárně ve Vítkově, že jsem měl intimní styk se žalobkyní A. H., je nepravdivé a omlouvám se za toto tvrzení pronesené vulgárním způsobem." Dále žalovanému stanovil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 20.893,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2000, čj. 23 C 40/98-87, soud rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. 11. 2000, sp.zn. 1 Co 55/2000, rozsudek krajského soudu (včetně rozsudku doplňujícího) zrušil a věc vrátil dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil řízení provedením dalších důkazů. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, čj. 23 C 40/98-143, žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala. Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 25/2002, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení státu, v ostatních výrocích rozsudek potvrdil. Rozhodl i o nákladech v odvolacím řízení.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 2110/2002-194, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí vrchního soudu, napadenému projednávanou ústavní stížností, také dovolání, které dovolací soud zamítl. Podle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání proto zamítl.
Ústavní soud posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání návrhu příslušný.
Podle své ustálené judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka v posuzovaném případě domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, které stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených ustanovení nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť tato rozhodnutí evidentně nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 2110/2002-194, jímž soud zamítl dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 30. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj